XXV. kapitola
Když královna říkala, že se mnou pojede více vojáků, než bylo původně v plánu, měla na mysli celých 10 vojáků plus Nicolas. Připadala jsem si jako nějaká celebrita se svými bodyguardy.
Voják, který čekal u stromového domu, mně poté zavedl přímo k hlavní bráně z Ëleru, od které se dál klenul dlouhý most, po kterém jsme prvně přijeli. Tam už stál zástup elfů, stejně velký, jako při mém příjezdu.
Vojáci, kteří mně měli doprovázet, byli všichni nastrojení do stejného černého brnění a sedlali stejné vznešené vraníky, irýwem, s dlouhou hřívou. Stáli seřazeni v řadě a čekali na další rozkazy.
Pobídla jsem svou klisnu směrem, kde stála královna a hned vedle ní čekal Nicolas, taktéž na vysokém vraníkovi, oblečený v cestovním brnění - jestli se to tak dá nazvat…
Když jsem k nim přijela, všimla jsem si, že se k nám z druhé strany přidal také elf se zelenými vlasy. Rinael, vzpomněla jsem si na jeho jméno. On a jeho vojáci mně doprovázeli už z Farilu a když sem se zahleděla do tváří těch deseti, co stáli seřazeni po našem boku, poznala jsem pár známých tváří. Dohromady nás teda bylo 13 i s Rinaelem.
„Violo, má drahá…“ začala Aniä vážně. „Věřím, že dostojíš svému osudu a najdeš to, co najít máš“ popřála mi. „Rinaeli, Nicolasi… Ve vašich rukou leží bezpečnosti Violy. Ujistěte se a dohlédněte na co, aby se Viola v pořádku vrátila a dračí vejce bylo bezpečně uloženo tady v Ëleru,“ princ i Rinael se jí po těch slovech hluboce uklonili a oba přísahali, že udělají vše, co bude v jejich silách.
„A co Ywein…?“ odvážila jsem se zeptat.
„Jakmile se vrátí ze své cesty, pošlu ji za vámi. Ona už vás najde, o to se neboj, dítě,“ ujistila mně s mírným úsměvem.
V tom se ozvalo klapání kopyt a zpoza jednoho stromového domu k nám přiklusal další bílý kůň, na kterém seděla elfka, kterou jsem neznala. Měla oblečené zvláštní modré roucho s vyšitými ornamenty, vlasy ji zářily podobnou modrou barvou a z pohledného obličeje se na svět dívaly oči, plné moudrosti. Podle nich se dalo snadno poznat, že nepatřila zrovna k nejmladším, i když neměla na obličeji jedinou vrásku.
Když dojela až k nám, v sedle se poklonila. „Má paní…“ pozdravila Aniu. „Promiňte mi to zdržení.“
„V pořádku,“ přešla to Aniä. „Violo, tohle je Evelin. Bude součástí vaší výpravy. Je to velice zručná čarodějka a může tě tudíž během vaší cesty něco ze Starověké elfské magie naučit,“ vysvětlila a já jsem k Evelin najednou pocítila zvláštní úctu.
„Je mi ctí,“ poklonila se taky mně, což jsem nechápala.
„A teď už jeďte, není času nazbyt,“ pobídla nás a Rinael se rozjel ke svým mužům, aby jim zadal rozkazy. Naposledy jsem se na královnu podívala a pokusila jsem se vykouzlit úsměv. Nebyl asi moc přesvědčivý, protože Aniä zašeptala: „Zvládneš to!“ jen pro moje uši. Chvilku mi trvalo, než jsem na své tváři vykouzlila úsměv, ale nakonec se mi to přece jenom povedlo.
„Sbohem,“ zašeptala jsem a pobídla svou klisnu. Nicolas se zařadil po mém pravém boku, čarodějka po levém. Všechny tři nás obklopili vojáci a všude byla cítit pronikavá vůně koňského pižma. Když jsme krokem začali postupovat směrem na most, elfové kolem nás začali zpívat. Pomalou, trýznivou melodii, která však v sobě ukrývala i kousek naděje a podpory. Bylo zvláštní něco takového z hudby cítit, ale jinak to popsat neumím.
Elfové a jejich zpěv nás provázel až na konec mostu. Tam se zastavili a umlkli. Uvědomila jsem si, že teď je to na mně.
Od mostu vedly dvě různé dlážděné cesty. Jedna, vedoucí vlevo, po které jsme předtím do Ëleru přijeli a druhá vpravo, klikatící se dál přes velkou louku. Pozorně jsem si obě prohlédla, a nakonec mi cit velel vydat se vpravo. Vzpomněla jsem si na zmatené obrazy z vize a louka, která se před námi táhla, mi byla povědomá. Byla v mé vizi… Bylo to zvláštní, myslela jsem, že vyjedu z Ëleru a nebudu vědět, kam jet! Vlastně jsem si myslel ještě před minutou.
Vojáci, kteří jeli před námi, se mezitím rozestoupili, aby mi uvolnili cestu. Bez zaváhání jsem pobídla klisnu do pomalého klusu a vydala se vpravo. Jako první mně následoval Nicolas s čarodějkou, až poté všichni vojáci včetně Rinaela.
Všichni elfové, kteří mně sledovali a byli seskupeni na mostě, začali jako na povel provolávat slávu. Jejich hlasy k nám doléhaly ještě dlouho potom, co jsme klusali po vydlážděné cestě, lemované lucernami se slunečními kameny vstříc provoněné kvetoucí louce a novým dobrodružstvím. A konečně jsem byla o krok blíž k Yrimë…
„Zvládla jsi to,“ naklonil se ke mně Nicolas. „Dala jsi jim naději…“
Vážně jsem se na něj podívala. „Ještě zdaleka není vyhráno…“ namítla jsem.
„Ale jsme na dobré cestě…“