XXIV. kapitola
Ode dne, kdy se princ Kalven vrátil ze Sirisu, kde Violu předal elfí velvyslankyní Ywein, uběhlo čtrnáct dní. A on na ní celou tu dobu nedokázal přestat myslet. Pořád měl před očima její krásný úsměv i ten pohled, kdy se jí do očí draly slzy, když ho musela opustit při útoku survalů. A to, jak je potom oba zachránila. Pořád to měl v hlavě, dokonce i teď, když v kasárnách trénoval boj muž proti muži. Možná proto mu to moc nešlo.
Chtěl ji zase vidět, znovu ji políbit… Jenže zrovna teď neměl nejmenší ponětí, kdy se jejich cesty znovu střetnou. Jedině, že by prostě přijel do Ëleru a zůstal tam jako vyslanec svého otce, aby měl průběh války z první ruky. Bylo už totiž jisté, že se boj odehraje u severní hranice Ithilienu. Věděl ale, že něco takového by jeho otec nedovolil. Potřeboval ho ve Storisu a Kalven to věděl.
Zrovna když si přemítal různé možnosti, jak by Violu mohl potkat, přiběhl na cvičiště malý poslíček, a když prince zahlédl, hned se k němu rozběhl.
„Můj pane,“ zaskřehotal udýchaně. „Váš otec, král Lorix, vás chce okamžitě vidět. Čeká na vás ve své pracovně,“ dopověděl a celý pod princovým pohledem zčervenal.
„Dobře, děkuju,“ řekl a z malé kapsičky kalhot vytáhl stříbrnou minci a podal ji chlapci. „Kup si něco,“ mrkl na něj a usmál se. Klučina zůstal na minci hledět s otevřenou pusou a doširoka rozevřenýma očima. Princ se rozesmál a vydal se směrem k hradu.
Kasárny se nacházely hned vedle hradu a společně byli obehnané vysokou kamennou zdí. Vešel vchodem pro služebnictvo a prvnímu sluhovi, kterého potkal, strčil do ruky meč a helmici, s pokynem, aby mu je uložil do jeho komnat.
Proplétal se studenýma uličkami, osvětlenými mnohdy jen lucernami, a mířil k otcově pracovně. Přemýšlel, co mu asi tak bude chtít. Určitě ne to, co si přál slyšet…
Když stanul před dvojitými masivními dveřmi pracovny, bez dalších okolků vešel dovnitř.
„Chtěl si mně vidět, otče?“ položil řečnickou otázku.
„Ano… ano, chtěl,“ odpověděl unaveně otec a vstal od stolu, ze kterého vzal také pergamen s rozlomenou pečetí a bez dalších slov jej podal princovi. Kalven jej rozvinul a začal číst. Na několik minut zavládlo v pokoji hrobové ticho, které porušilo až zašustění pergamenu, když princ vracel dopis otci.
Teprve poté na něj vážně pohlédl.
„Survalové musejí mít k dispozici opravdu velkou armádu, když začínají boj na dvou různých frontách…“ promluvil jako první princ.
V dopisu, napsaném rukou lorda Sergeje, správcem města Duskwod, stála totiž prosba o pomoc. Od Mrtvých stepí na ně zaútočili survalové a nyní je drží za hradbami města a sami táboří před městem.
„Každopádně jim musíme pomoct,“ řekl král.
„Mohli by jim pomoct trpaslíci. Kdybychom k nim vyslali posly-“
„Cs! Trpaslíci?? Ti určitě! Ti nevylezou z těch svých nor dřív, než jim samotní survalové nebudou klepat na dveře!“ odsekl král rozzuřeně. Únava byla ta tam. Kalven mlčel, zaskočený otcovým náhlým hněvem. Ten chvíli přecházel po místnosti a nakonec se posadil do křesla vedle krbu. Najednou vypadal vyčerpaný a unavený jako nikdy před tím.
„Musíme naverbovat všechny muže, schopné boje…“ promluvil po dlouhém mlčení. „Musíš jet v jejich čele. Tebe budou následovat ochotněji, než kohokoliv jiného…“