XXIII. kapitola
Ještě chvíli potom královna s lordem Drëinem a ostatními něco probírali, já jsem seděla mezi nimi a poslouchala je jen jedním uchem. Řešili něco s vojskem a strategií, jak vyzrát nad survaly.
Po půl hodině je královna všechny vyprovodila a zůstali jsme tam jen já, Aniä a Nicolas.
„Je tady ještě jedna poslední záležitost, kterou je třeba vyřešit, než se vydáte na cestu…“ začala královna a šla rychlým krokem směrem k trůnu. Rozevřela hedvábné závěsy, které zakrývaly celou zadní stěnu a zmizena za nimi. Byla tam snad pět minut… Podívala jsem se na Nicolase a chtěla vysvětlení, on se však tvářil neutrálně.
Potom konečně královna vyšla a v rukou držela krásnou zlatou truhlu velkou jako můj notebook a vysokou asi 30 centimetrů, zdobenou nejrůznějšími kameny a drahokamy. Odrážely se od slunečních kamenů a házely na stěny překrásné barevné stíny. Vypadala těžce, ale na královně nebyla žádná námaha znát. Přišla s tím až k dubovému stolu a opatrně na něj truhlu postavila.
„Tohle je leilis.“ Řekla královna a pomalu otevřela truhlu. Uvnitř, na temně zeleném sametu, ležel náhrdelník. Byl malý, úplně se v truhle ztrácel. Na zlatém řetízku byl navlečený přívěsek ve tvaru slzy, velký asi 5 centimetrů se zasazeným fialovým drahokamem. Stejný, jako Irimënino vejce i ona samotná…
„Páni!“ vydechla jsem v nehraném úžasu. „To je nádhera!“
Opatrně jsem se přívěsku dotkla konečky prsů, snad abych ho nerozbila.
„Vezmi si ho,“ pobídla mně královna. Jen jsem se na ni nevěřícně podívala. Ona svá slova ještě potvrdila úsměvem a pokývnutím hlavy.
Opatrně, abych náhodou řetízek neroztrhla, nebo něco, jsem přívěsek vytáhla z truhly a dál jsem si ho zálibně prohlížela.
„Podle dávného proroctví má právě leilis pomoct tomu, kdo spojí rasu lidí a elfů, najít poslední ztracené vejce. Má pomoct právě tobě…“ řekla Aniä na vysvětlenou.
Pochybovačně jsem se na ni podívala. „Jak mi má přívěsek pomoct něco najít?? Chtělo by to spíše mapu, ne?“ Nebo GPS, pomyslela jsem si v duchu.
Ona se jen usmála. „Nepodceňuj magii, má drahá…“
Tak to jsem zvědavá, jestli to bude lepší než GPS.
Ještě chvíli jsem si náhrdelník prohlížela, když v tom ke mně přistoupil Nicolas.
„Ukaž, nasadím ti ho,“ nabídl se a naše pohledy se na okamžik setkaly. Otočila jsem se k němu zády a on mi řetízek připnul na krk.
Ve chvíli, kdy jej pustil a on dopadl na mou kůži po celé své délce, zatmělo se mi před očima. Polekaně jsem zalapala po dechu a klopýtla dozadu. Něčí ruce mně přidržely, takže jsem neupadla.
Najednou mi hlavou projely tři tepy neuvěřitelné bolesti, až jsem vykřikla. Nic jsem ale neslyšela. Jen vibrace hlasivek.
A pak to začalo. Spustila se doslova lavina obrazů. Nebylo na nich nic konkrétního, jen krajina… neznámé lesy, louky, potoky, rybníky… a posledním obrazem byl chrám… Až pak mi to došlo. Zrovna se mi v hlavě promítla cesta k chrámu. Jednotlivé obrazy k sobě ale nepasovaly, byly jakoby zpřeházené! Ale byla jsem si jistá, že pokud nějaké místo z té vize uvidím, poznám ho… Vážně je to asi lepší než GPS!
Ještě chvíli jsem se snažila udržet v mysli ten poslední obraz, ale začala mně zmáhat únava. A tak jsem se tomu podvolila, a nechala obraz rozplynout…
* * * * * *
Když jsem se vzbudila ve své posteli ve stromovém domě, byla jsem docela zmatená. Chvíli mi trvalo, než jsem si vzpomněla, co se stalo. Nejspíš jsem opět zkolabovala a někdo mně musel odnést do postele. A řetízek s magickým přívěskem jsem měla pořád na krku…
Rozhlédla jsem se po pokoji a zjistila, že jsem tu sama. Něco mi ale říkalo, aby šla dolů do přízemí. Nevím, jak to popsat. Šestý smysl?
Když jsem přišla ke schodišti, konečně jsem si správně zařadila podivné tlumené zvuky, které jsem přičítala přírodě. Byly to nádechy a výdechy. Někdo byl dole.
Tak, jak jsem byla, v jednoduchých fialkových šatech, do kterých mně Alexiis oblékla původně do školy magie, a ve kterých mně taky uložili do postele, jsem sešla do přízemí.
Když jsem ho zahlédla, jak sedí v křesle, na klíně jednu z knih, kterých bylo v knihovničce opravdu dost, rovné havraní vlasy na jedné straně zastrčené za špičaté ucho a v obličeji soustředěný výraz, zmocnil se mně zvláštní pocit, a někde uvnitř mi neviditelná dlaň sevřela srdce… Nedokázala jsem si to vysvětlit, a popravě, nechtěla jsem se tím teď zabývat.
Nicolas si vůbec nevšiml, že jsem sešla dolů a postavila se za něj. Natolik byl zabraný četbou. Celá natěšená, že ho vylekám, mu zašeptám přímo do ucha:
„Co to čteš?“
„Básně… O tobě,“ odpoví téměř okamžitě, aniž by se leknul, nebo sebou třeba jen nepatrně trhnul.
Trošku zmateně se narovnám a on se ke mně s úsměvem na rtech otočí.
„Nikdy se nepliž za elfem. Nepovede se ti ho vylekat. A mně už vůbec ne,“ mrkne na mně, pořád s tím krásným oslňujícím úsměvem.
Poraženě zakroutím hlavou a taky se usměju. „Aspoň jsem to zkusila, no…“ pokrčím rameny. „Cos to říkal?? Básně o mně?“ navážu na původní téma.
„Ano… Za ty léta spousta umělců napsala básně o Uweitsi-níne. Tahle sbírka patří mezi nejlepší,“ potěžkal knihu, kterou četl.
„Vážně??“ nechtěla jsem tomu věřit. Bylo těžké zvyknout si, že nejste jen jedním člověkem z miliardy, takovým, jakým jsem byla v tom minulém světě. Teď jsem součást historie jednoho světa! Taková, o které se už teď vyprávějí legendy! A to jsem ještě nic nedokázala…
Zrovna když ho chci poprosit, aby mi nějakou přečetl, rozevře se květinový závěs a dovnitř vejde Alexiis. Jakmile si všimne mně a prince, okamžitě se nám oběma pokloní.
„Má paní, Vaše Výsosti… Královna se po vás již shání! Máte přijít do paláce, jakmile to bude možné“ předala nám Alexiis vzkaz.
„Ano, právě jsme chtěli vyrazit, děkuji,“ odpověděl princ, zavřel knihu a vrátil ji do knihovničky. „Můžeme?“ otočí se na mně.
„Jasně!“ přitakám rychle a nechám si přidržet závěs ve dveřích, abych mohla projít jako první. Venku se vydáme pro mě už celkem známou cestou k paláci. Potkáme jen pár elfů, kteří se nám stejně jako Alexiis poctivě ukloní.
Můj šestý smysl, elfí hodiny, mi říkal, že může být něco kolem poledne…
Zdálo se mi neuvěřitelné, že od mé proměny uběhlo jen pár hodin a mezitím se toho tolik stalo! A že se co nevidět vydám na cestu za Irimë. ¨
* * * * * *
V paláci jsme se zdrželi jen chvíli. Královna se chtěla ujistit, že jsem připravená vyrazit. Ještě dnes… Se smíšenými pocity jsem souhlasila. Co jsem taky měla dělat, že…?
Před palácem jsme se s Nicolasem rozdělili. Na mně tam čekala Alexiis aby mně odvedla do stromového domu. Upřímně, možná bych tam už trefila sama.
Tam už jsem měla připravené zavazadla, oblečení na cestu, luk, toulec se šípy a nádherný zdobený tenký meč v červené pochvě.
Když jsem se nastrkala do oblečení, které leželo na posteli, a podívala jsem se do zrcadla, nepoznávala jsem se! Vypadala jsem jako elfí bojovnice! A to beze srandy.
Měla jsem na sobě tmavě hnědé upnuté kalhoty ze stejného materiálu, jako jsem dostala ve Storisu, vysoké bílo-černé kožené boty, vyztužené pláty něčeho tvrdšího. Byly tak vysoké, že mi chránily i kolena a z menší části i podkolenní jamky. K nim přesně ladil korzet, pod kterým jsem měla jen tenkou košilku. Byl jiný než ten od lidí. Tenhle byl pohodlnější. Byl pevný, takže se zdálo, že jím nůž jen tak neprojede, ale zároveň byl poddajný. Mohla jsem se v něm ohnout a celkově byl asi uzpůsobený hlavně k boji. A v něm k přežití potřebujete uhýbat a dýchat. V tomhle korzetu to šlo. Navíc mi přibyly ještě chrániče na ramena, které byly udělané opět ve stejném barevném provedení jako boty a korzet. K opasku jsem připnula meč, přes záda přehodila luk s toulcem a byla jsem… no, přinejmenším pyšná sama na sebe! Vypadala jsem fakt nebezpečně. Zpod polštáře jsem vytáhla dýku, kterou mi dal král Lorix a zastrčila si ji zase do boty. Teď jsem mohla vyrazit!
Alexiis a ještě jeden sluha mi vzali zavazadla a snesli je po schodech dolů. Slyšela jsem před domem odfrkovat dva koně. A taky jsem poznala, že ani jeden není Korik. Neptejte se, jak sem to poznala, protože já sama nevím.
Opět jsem se na sebe podívala do zrcadla a uhladila jsem si vlasy, které jsem měla volně rozpuštěné a spadaly mi přes ramenní chrániče až na korzet. Zhluboka jsem se nadechla a zavřela oči. V duchu jsem si představila Irimënino vejce. Znovu jsem otevřela oči, a tentokrát už pevně přesvědčená, jsem sestoupila po schodech dolů.
Jak jsem tušila, před domem už na mně čekal nějaký voják v černém brnění na černém hřebci a vedle něho stojící vysoká bílá klisna, oba vypadali velice ušlechtile a měli nádhernou dlouhou hustou hřívu a ocas, který téměř tahali po zemi. Poznala jsem, že jsou to irýwem, lesní koně. A vypadali mnohem větší než tenkrát v lese za palácem. Moje odhodlání bylo to tam… Vždyť se na ni ani nevyškrábu!
Opodál postávající Alexiis se na mně jen povzbudivě usmála. Zavazadla už byly připnuté k sedlu a čekalo se, až nasednu a voják mně bude moct odvést na nějaké určené místo.
S povzdechem jsem přistoupila ke běloušově hlavě a pohladila ho po čele. Klisna zvědavě zastříhala ušima a nasála do nozder můj pach.
Všichni tři, voják, Alexiis i ten druhý sluha, který klisnu momentálně držel, se dívali, jak jdu k jejímu pravému boku a zasouvám nohu do třmenu.
Tak, a teď se tady budu půl hodiny marně drápat nahoru a utrhnu si pěknou ostudu! No, to jsem ale podceňovala své nové tělo. Vyšvihla jsem se nahoru s lehkostí a elegancí, jakou jsem zažila jenom u Ywein. Uběhla vteřina a já seděla v sedle! Nechápala jsem to, a ani pochopit nechtěla. Jen jsem se spokojeně usmála.
Když voják viděl, že jsem připravená a otěže pevně svírám v ruce, pobídl svého hřebce do kroku.
„Pojďte, má paní…“
Nasměrovala jsem klisnu za ním a ještě jsem se ohlédla přes rameno na Alexiis.
„Hodně štěstí, slečno!“ popřála mi.
„Děkuju…“