XXII. kapitola
Doslova jsem zavýskala radostí, což oba členy královské rodiny rozesmálo.
„Já se budu konečně učit kouzlit!!“ zaradovala jsem se spontánně.
„Ano,“ zasmála se královna. „A myslím, že v tom budeš opravdu dobrá, vzhledem k tvým minulým zkušenostem s magií,“ narážela na mé pokusy.
„To doufám! Magie mně zajímá mnohem více než meč a luk,“ řeknu. „Bez urážky, Nicolasi!“ otočím se směrem k princi.
„V pořádku,“ zasměje se.
„Já jsem opravdu spala týden??“ vzpomenu si na jejich rozhovor, který jsem nechtěně vyslechla.
Aniä se jen chápavě usmála, z čehož jsem usoudila, že vynikající sluch je výsadou všech elfů…
„Ano, dnes je to sedmý den co jsi vypila dreö-kir,“ kývla hlavou.
„A jak je možné, že nemám hlad?? A cítím se tak dobře?“ nechápala jsem… V mém bývalém světě bych po týdenním kómatu bez nitrožilní výživy nepřežila!
„Všechny živiny ti obstarala dreö-kir. A navíc tvé tělo bylo ve zvláštní formě spánku, kdy se pozastavují všechny životní funkce, včetně dechu. Byla jsi prakticky mrtvá. Víš, zázračné účinky dreö-kir za celá staletí nedokázal nikdo zcela objasnit… Jediné, co víme je, že na každou poruchu a každého člověka působí úplně jinak,“ vysvětlila mi královna, a mně to kupodivu stačilo.
„Zvláštní,“ řekla jsem jen. „Tak kdy začneme s učením?“ zeptám se nadšeně a prince tím opět rozesměju.
* * * * * *
„Slečno! Jsem ráda, že už vám je dobře,“ přivítala mně Alexiis, která přišla do mého domu chvíli po tom, co královna a princ odešli. Zrovna jsem dojedla pečené kuře, které mi přinesli, i když jsem stále neměla hlad.
„Děkuju, Alexiis, cítím se mnohem lépe,“ usměju se na ni a ona si teprve poté všimne mé změny.
„A-… a jste-… jste nádherná!“ vydechne v úžasu, čímž mně rozesměje.
„Ale no tak! Vypadám jenom tak, jako všechny ostatní elfky,“ pokrčím s úsměvem rameny.
„Princ z vás musel být unešený,“ špitla spiklenecky. „Celou tu dobu, co jste spala, chodil jako tělo bez duše,“ dodala a poťouchle se usmívala.
„Vážně?“ zpozorním a ona jen horlivě přikývla.
„Vždy, když měl chvíli volno, chodil za vámi a pozoroval vás,“ práskla na něj. Na tohle jsem neodpověděla. „A abych nezapomněla! Dostala jsem do královny rozkaz, že vás mám za půl hodiny přivést do Školy magie…“, vzpomněla si najednou.
„Skvěle!“, zaraduju se. Už jsem se nemohla dočkat!
„Ale nejdřív vás musíme odpovídajícím způsobem obléknout!“, rozhodla Alexiis jako vždy…
* * * * * *
Během následujících 20 minut mně Alexiis oblékla do obyčejných jednoduchých šatů a jemné tkané tuniky se širokými rukávy, obojí ve fialkové barvě – přesně takové, jaké je Irimënino vejce – vlasy mi svázala do vysokého ohonu a ozdobila fialovou stuhou a třpytivou čelenkou.
Byla jsem krásná… Ale tak nějak mi připadalo, že to nejsem já… Nevím, možná je to jen nezvyk.
Když už jsme konečně chtěly vyrazit ke Škole magie, přiběhl mladý elf a zastihl nás, zrovna když jsme s Alexiis vycházely ze stromového domu.
„Uweitsi-níne!“ vyhrkl udýchaně a kvapně se uklonil. „Má paní, královna vás chce okamžitě vidět!“ sdělil nám a podle výrazu v jeho tváři šlo o něco vážného. Alexiis jenom přikývla a všichni tři jsme rychlým krokem zamířili k paláci.
Královna na nás už čekala v trůnním sále. Stála v čele masivního stolu, po pravé ruce měla prince Nicolase. Kolem stolu bylo dalších pět elfů, které jsem si matně pamatovala z prvního dne, kdy jsem přijela do Ëleru.
Zahlédla jsem, že na stole něco leží, a všichni přítomní se na to něco s různými výrazy dívali. Jeden z elfů, černovlasý muž, zrovna divoce gestikulovat rukou a něco přihlížejícím vysvětloval. Utichl však, jakmile jsem do trůnního sálu vešla a pohledy všech se na mně upřely. Alexiis, která mně doprovodila až sem, se uklonila a kvapně odešla.
„Violo!“ oslovila mně královna a já jsem se zdvořile uklonila.
„Vaše Veličenstvo…“ odpověděla jsem. „Vaše Výsosti,“ pokračovala a poklonila se také princi. Viděla jsem nesouhlas v jeho očích, ale ignorovala jsem ho. „Přála jste si mne vidět, má paní?“
„Ano, ano… Pamatuješ si na lorda Drëina?“ zeptala se a ukázala rukou k elfovi, který právě před chvíli něco vysvětloval.
Nepamatovala jsem si ho, ale vykouzlila jsem úsměv: „Zajisté.“
„Lord Drëiner má sídlo na severu Ithilienu, hned u hranic. Včera večer na ně zaútočili survalové, kteří se usadili několik kilometrů od města Oasis,“ vysvětlila mi královna, a mně se z neznámého důvodu sevřel žaludek. Zároveň položila jeden dlouhý štíhlý prst na to „něco“, co leželo na stole. Několika kroky jsem došla až ke stolu a zjistila jsem, že tam leží roztažená plátěná mapa, dle mého úsudku, pouze jihovýchodního cípu Ethilieneru. Královna ukazovala na město několik čísel nahoře od dlouhé řeky, u které jsem přečetla název Semirel. Očima jsem vyhledala Ëler a Storis, abych aspoň přibližně zjistila, jak daleko od nás se nachází ono nebezpečí v podobě survalů. Moc daleko ne, usoudila jsem…
„Jelikož se hrozba blíží rychleji, než jsme očekávali, bude nutné prozatím přerušit tvůj výcvik, a okamžitě odjet hledat dračí vejce…“ řekla královna hlasem, nepřipouštějícím námitky. Já jsem vlastně námitky ani neměla. Těšila jsem se, až sevřu Irimënino vejce v náručí! Ale také jsem měla strach, když jsem měla vyrazit bez toho, aby uměla alespoň základy magie. Naštěstí už aspoň umím držet meč a luk, i když Nikolas by měl k mému umění určitě hodně co říct! Budu se muset spolehnout na svůj instinkt, tak, jako dřív, co se magie týče…
Zvedla jsem oči od mapy a pohlédla na Nicolase. Naše pohledy se na okamžik střetly.
„Dobře…“promluvila jsem po chvíli. „Udělám, co se ode mě čeká…“
„Možná to bude pro tebe trochu náročnější vzhledem k nedávné přeměně… Přišlo to velice brzy a nečekaně. Proto s vámi pošlu více vojáků, než jsem měla původně v plánu. Musíme ti zajistit maximální ochranu! Nyní si nemůžeme dovolit nedbalost,“ dodala ještě královna, než se opět obrátila k lordu Drëinemu.