XXI. kapitola

29.07.2012 13:51

 

Ze zrcadla na mně zírala úplně jiná Viola… Taková – jak to říct – exotičtější? Jo, to bude to správné slovo… Ano, sice jsem pořád v obličeji poznala své rysy, ale celkový dojem byl velice matoucí…

            Za prvé: byla jsem vyšší. Nebo se mi to možná jenom zdálo vzhledem k prodloužení nohou. Za druhé: mé kdysi obyčejné světle modré oči změnily svůj odstín na doslova razící modrou barvu – takovou, jakou měl světelný meč Luka Skywalkera v Hvězdných válkách, kupříkladu… Změnil se také jejich tvar. Byli jakoby širší, vnější koutky směřovaly více nahoru a vnitřní dolů. Můj pohled působil tak nějak strašidelně a nepřirozeně! Bála jsem se sama sebe.

            Něco jsem zahlédla ve vlasech… Se svraštěným obočím jsem se přiblížila k zrcadlu a jednou rukou jsem odhrnula své blond vlasy z onoho předmětu. Byla to špička ucha… Mého elfího, prodlouženého a špičatého ucha!

            Aniä měla pravdu – kouzlo působilo více, než mělo! Vypadala jsem jako čistokrevná elfka, ne jen jako poloviční! Ale nemůžu říct, že by se mi to nelíbilo… O tomhle jsem přece snila, ne? Vypadat elegantně a krásně jako Ywein nebo Aniä. A já tak opravdu vypadala!       

            Jen to byl prostě trochu nezvyk…

            Z přemítání mně vytrhly hlasy.

            „Už je to přeci týden!“ slyšela jsem rozrušenou královnu. „Co když už se neprobudí?!“

            Chvíli bylo ticho a potom Nicolas téměř neslyšně zašeptal.

            „Musí se probudit…“

            Pak oba zmlkli a já slyšela jen jejich kroky. Bylo to zvláštní, protože podle mého odhadu by se měli každou chvílí objevit v díře v podlaze, ale oni až po několika vteřinách chůze teprve rozhrnuli závěs v přízemí a vešli do domu. Jak je možné, že jsem je slyšela, už když byli tak daleko a přitom mi to připadalo, jako kdyby byli jen o patro pode mnou. Nejspíš to byla další elfí vychytávka.

            Bylo toho tolik, že jsem si to nestíhala patřičně vychutnávat…

            „Už jsem vzhůru…“ promluvím přesně ve chvíli, kdy se v podlaze objeví královnina hlava. Její obličej se rozzáří nefalšovaným a upřímným úsměvem a rychle vyběhne ty poslední schody, které ji ode mě dělí, a okamžitě mně obejme.

            „Ach, dělala jsem si takovou starost, dítě!“ vyhrkne dojatě. „Jak se cítíš??“ zajímá ji, když mně konečně pustí a prohlédne si mně.

            „Nikdy mi nebylo líp,“ odpovím popravdě.

            „Páni!“ promluví Nicolas. „Ty… ty jsi…“ zakoktá se a nejspíš nenachází vhodná slova. „ty… moc ti to sluší!“ řekne nakonec a já na sebe sebekriticky pohlédnu.

            „Vždyť jsem v pyžamu,“ nechápu jeho reakci.

            „Ale já myslím uši, a tak,“ vysvětlí pobaveně. V tom mi to dojde.

            „Jo tohle,“ usměju se a mimoděk si na své uši sáhnu. „No, je to trochu změna,“ uznám se smíchem.

            „Počkej na cvičišti. Tam teprve oceníš všechny výhody svého nového těla,“ ujistil mně.

            „Ale, Nicolasi! Ještě se ani pořádně nerozkoukala a ty už ji taháš na cvičiště!“ pokárá ho jeho matka. „Myslím, že Viola by se měla nějakou dobu vyhýbat velké fyzické námaze… Její nové tělo potřebuje trochu času na regeneraci. Myslím, že je vhodná doba začít se studiem magie,“ rozhodla královna.