XX. kapitola
I přes to všechno se smrt stále nedostavovala. Přála jsem si smrt. Bože, jak já si přála umřít!! Ta bolest byla k nevydržení. Bylo to, jako kdyby postupně umíraly jednotlivé buňky mého těla a působily mi tak nesnesitelná muka! Bylo to, jako kdyby vypukl oheň uvnitř mě a postupoval od konečků prstů na nohou a pomalu se rozšiřoval dále.
Už jsem nekašlala. Jen jsem bezmocně ležela a za koutku úst mi vytékal pramínek krve. K tomu všemu mně začaly pálit oči. Jako kdybych si do nich vetřela mýdlo. Slzely mi. Ale já záhy zjistila, že to, co mi z nich vytéká, nejsou slzy, ale krev…
Ano, určitě umřu. Tohle přece nemůžu přestát jenom tak! Tohle není chřipka.
Další z výčtu neduhů bylo ustavičné svědění uší uvnitř i zvenku. Neměla jsem však odvahu si je poškrábat ve strachu, že by mi z nich také tekla krev…
Všechny tyhle příznaky se objevily do pěti minut po prvním záchvatu kašle. Postupovalo to rychle. To jen mně se to zdálo jako věčnost.
Pocítila jsem jakousi úlevu, když jsem zahlédla uličkou kráčet královnu v doprovodu dvou elfů v bílém hábitu. Nemyslela jsem si, že by mi snad mohla pomoct, přesto jsem ji viděla ráda. Stejně jako prince Nicolase, který přišel s ní. Věděla jsem, že musím vypadat „úžasně“, ale upřímně by to bylo úplně fuk.
„U Aleris!“ zašeptala královna tichou kletbu a chytila se za ústa. Nicolas reagoval podobně – zůstal vyděšeně zírat.
„Violo, dítě!“ zanaříkala královna. „Netušila jsem, že se něco takového může stát! Odpusť mi!“ řekla a v očích se jí zaleskly slzy.
„Odpustit co?“ chtěla jsem vědět a jakmile jsem to dořekla, opět jsem se octla v záchvatu kašle a krve. Královna počkala, až kašel odezní a přitom mně útrpně pozorovala. Co ji jiného taky mohla dělat, že…
„Je to reakce na to kouzlo. Změny přicházejí moc rychle a tvé tělo je odmítá!“ vysvětlila mi.
Tak tohle mně opravdu nenapadlo… V duchu jsem si vynadala za své přání, abych se změnila co nejrychleji i když jsem věděla, že přání to nezpůsobilo.
„Ale co budeme dělat, matko? Viola nesmí umřít!“ vykřikl Nicolas.
„Vím o jednou řešení…“ zamyslela se Aniä. „Musí vypít dreö-kir,“ řekla a podle výrazů okolostojících tím všechny překvapila.
„Ale matko – dreö přece už nežijí,“ namítl Nicolas.
„To ne,“ souhlasila. „Ale existuje ještě jedna poslední lahvička, kterou jsem si schovávala pro případ nejvyšší nouze…“ řekla tiše Aniä.
„A jsi si jistá, že to Viole pomůže?“ pochyboval Nicolas.
„Nevím. Ale musíme to zkusit.“
Hned nato královna odběhla pro onen úžasný dreö-kir a Nicolas se pomalu posadil na kraj mé postele a vzal mou ruku do své.
„Umřu?“ zeptám se dutě.
Nicolas se na mně měkce usměje. „Ne, neumřeš… Pokud ti má něco pomoct, pak je to jedině dreö-kir…“ řekl.
Aha, super. Takže pokud tohle nezabere, mám to v podstatě spočítaný! V utišování umírajícího teda není kdoví jak dobrý…
Královna nejspíše opravdu spěchala. Asi věděla, že mi nezbývá moc času. Zpod tuniky vytáhla průhlednou skleněnou lahvičku, naplněnou tmavě rudou tekutinou.
„Vypij to, dítě,“ nabádala mně, když mi lahvičku podávala.
„Co je to?“ zeptám se a podezíravě k obsahu přičichnu. „To je krev?“ řeknu podezíravě, když ucítím kovový zápach.
„Ano,“ přikývla Aniä.
„Mám vypít krev, když sama svou krev vykašlávám?“ nechápu.
„Není to jen tak obyčejná krev. Je to dreö-kir, krev jednorožce,“ vysvětlí mi královna, ale já se na to dívám pořád stejně nedůvěřivě… „Věř mi, dítě!“ dodá tedy. Podívám se ještě i na Nicolase, ale ten se tváří stejně jako jeho matka.
A tak s odhodláním obsah lahvičky vypiju…
Hned na to na mně dopadne neuvěřitelná únava, já zavřu oči a poslední, co slyším, je roztříštění lahvičky, která mi vypadla z dlaně, o kamennou podlahu…
* * * * * * *
Zpěv ptáků…
To neustálé překrásné cvrlikání v korunách stromů bylo první, co jsem začala vnímat. Chvíli jsem jen tak spokojeně naslouchala té krásné symfonii a až po nějaké době jsem našla odvahu otevřít oči.
K mému překvapení jsem nebyla ani v nebi ani v pekle, ale ve své posteli ve stromovém domě.
Někdo mně umyl a převlékl, protože jsem neměla obličej ani oblečení polepené zaschlou krví.
A bylo mi… dobře. Žádná bolest, žádné svědění ani pálení. Bylo mi tak dobře jako nikdy předtím! Cítila jsem se jako znovuzrozená!
Pomalu jsem se posadila – žádná závrať. Rozhlédla jsem se po pokoji a… něco bylo jinak. Ty barvy – ta zelená přece nebyla tak MOC zelená! Všechen nábytek… Všechny rysy byly jakoby ostřejší, viditelnější… Bylo to až nepřirozené!
Odhodila jsem přikrývku a posadila se na okraj postele. Počkat… Zdá se mi to, nebo jsou moje nohy delší a štíhlejší?? Stejně tak jako prsty na rukou!
Tohle je divé, usoudila jsem… Pomalu jsem se postavila a v krátké noční košili jsem šla k zrcadlu, které stálo bokem ke mně, tudíž jsem musela přijít až úplně k němu, abych ho k sobě mohla otočit.
Natáhla jsem ruku (vážně jsem měla štíhlejší a delší prsty!!), chytila jsem dřevěný rám, otočila zrcadlo k sobě a… zůstala vyděšeně zírat na svůj odraz!