XVIII. kapitola
„Chceš tohle dědictví po tvé matce zpět, Uweitsi-níne?“
Neodpověděla jsem hned. Nějak se mi nedostávalo slov. Ona mi nabízí, že se můžu stát aspoň z poloviny tak krásnou jako ona, nebo Ywein?? Zlepšit moje smysly?
„Ano. Chci!,“ prohlásila jsem po minutě ticha. Aniä se chápavě usmála.
„Dobrá tedy. Koneckonců je to něco, co ti právem patří."
Královna se sehnula pro něco k zemi, kde měla položenou tašku. Vytáhla z ní zvláštní skleněnou lahvičku, naplněnou světle modrou kapalinou. Byla to voda ze studny na náměstí! Ta, kterou chrání elfské duše.
„Tenkrát jsme kouzlo vyřkly spolu s Ywein,“ promluvila Aniä. „ale jelikož si nemůžeme dovolit na ni čekat, poprosila jsem o pomoc Yoiris –den.“
Poprosila o pomoc? Copak strom může odpovědět??, hnalo se mi hlavou. Dělala jsem však, že to je naprosto normální!
„Pojď blíž, Violo,“ chytila mně Aniä za ruku a vedla mně blíže ke kmeni Stromu života. Oddělala zátku lahvičky a polovinu obsahu vylila ke kořenům Yoiris-den. Půda okamžitě a ochotně kapalinu vsála. Zbytek podala mě. „Vypij to. Je to kouzelná voda, znásobuje účinnost kouzla,“ vysvětlila mi a já s pochybnostmi lahvičku přijala. Přičichla jsem si k obsahu, ale byl bez vůně. Opatrně jsem ji teda okusila. Byla sladká. Hrozně sladká! Jako med.
Celou jsem ji vypila a na konci jsem se oklepala. Tu pachuť budu mít v puse ještě dlouho! Vrátila jsem lahvičku Anie a ona mně poté chytila za ruku.
„Druhou ruku se dotýkej Yoiris-den. Bude nám tak moct předávat svou magii a energii,“ poučila mně Aniä a já ji poslechla. Ona udělala to samé. Stály jsme tak v kruhu - spolu se Stromem života.
„Kouzlo, které hodlám použít, je velice silné a nebezpečné! Za žádnou cenu nesmíš přerušit pouto mezi tebou, mnou a Yoiris-den,“ nařídila mi Aniä. Začala jsem mít strach! Jak moc silné? Jak nebezpečné??
„Zavři oči, ale nechej svou mysl otevřenou…“, pokračovala a já ji opět poslechla. Co jsem také mohla dělat? Chtěla jsem své dědictví zpět… Jen jsem doufala, že tu část „nechej svou mysl otevřenou“ dělám správně.
Aniä zavřela oči spolu se mnou a poté pronesla:
„Lirest own deis,
Varáis Moë’t grie.
Gire Eirn tenna íre qür,
T’am ür Uweitsi-níne“
Po jejích slovech se z nenadání zprudka zvedl vítr a vlasy se mi rozlétly do všech stran. Až jsem sebou cukla!
„Teď opakuj po mně,“ řekla. „Vracím se ze středu, vracím se k živlům!“
„Reis it nökl, reis et elerës,“ zněla má odpověď. Sama jsem údivem rozevřela oči. Aniä na mně hleděla stejně překvapeně, jako jsem byla já sama. Kde se to ve mně bere??
„S požehnáním lásky, radosti a míru,“ pokračovala a čekala, jak zareaguju.
„E blës lire, roir i sér,“ odpověděla jsem opět automaticky v, pro mě neznámém, jazyce... Stačila jsem jen na Aniu hodit nechápající pohled, ona se však spokojeně usmála a opět zavřela oči.
„Vracím se ke své matce, usmívající se nade mnou.“
„Sile to mi Moë’t, beleis uk om.“
Vítr se zvedl ještě víc a nebe nad námi zčernalo! Zaburácel hrom a naše slova se v tom hluku úplně ztrácela.
„Vraťte mi, mocné živly, zpět mé dědictví elfi!“ snažila se Aniä přehlušit bouři a vítr, dující nad našimi hlavami.
„Sil ar, varáis elerës, dex si ugersi irywes!“
Ještě naposledy se zvedla prudká salva vichru, zaburácel poslední hrom a pak se kolem rozhostilo ticho… Nebe nad námi bylo najednou blankytně modré, a předešlou bouři mi připomínaly jen moje rozcuchané vlasy…