XVII. kapitola
Víc už se k mému čarovnému umění nevyjadřoval. Řekl jen: „Když jsi zničila můj dřevěný meč, tak tedy přejdeme na ty opravdové – kované.“
Ajaj. To jsem tomu dala.
Vloží mi do mé, už tak slabé ruky, meč. Když ho přiměřím k sobě, od země mi dosahuje k pupíku. Ale o délku by ani tak nešlo. Byl těžký! Připadala jsem si s ním strašně neohrabaná a pomalá. (pomalá jsem byla i s klackem, jak budu teprve perlit s mečem!) Radši jsem to nechtěla ani vědět.
Bylo to hrozné! Nicolas se mečem oháněl, jako kdyby nevážil více než pírko a je se s ním lopotila, ne málo podobna hercům ze zpomalených filmů.
„Dost, už nemůžu…“ zanaříkám, když opět ležím na trávě, u krku Nicolasovu čepel. On se jen usměje a pomůže mi na nohy, které mám mimochodem jako želé.
„Ještě si zastřílíš. To, že máš nadání neznamená, že nepotřebuješ trénovat,“ řekl a já ho odevzdaně následovala k terčům.
Podal mi luk i toulec se šípy, který jsem si nasadila na záda a vystřelila jsem první šíp. Zasáhl střed… Pohybem, který mi připadal naprosto přirozený, jsem z toulce vytáhla další šíp a tentokrát střelila na terč vlevo. Opět jsem zasáhla střed, i když byl šíp zabodnutí zešikma pod zvláštním úhlem.
„Dobrá, tohle je moc snadné. Zkusíš to na pohybující se cíl.“
Už jsem si myslela, že vybere nějakého obětního beránka, který přede mnou bude běhat, a já se ho budu snažit prošpikovat šípem, ale oni na to mají jinou fintu.
Po celém cvičišti byly rozestavěny nízké dřevěné kůly, jejichž účel mi byl objasněn až teď. Na Nicolasův rozkaz vojáci připevnili mezi dva sloupy provázek, na kterém se nacházela zvláštní chlupatá věc, a taháním na jedné či druhé straně se objekt pohyboval vlevo či vpravo po ose provázku.
Napoprvé jsem minula. Tlumeně jsem si sama pro sebe zaklela a vytáhla druhý šíp. Tentokrát to byl těsně, šíp se však zabodl do trávy před onu návnadu.
Až asi na pátý pokus se šíp zabodl tam, kam měl. Střílela jsem tak dlouho, dokud mi nedošly šípy v toulci a potom jsem rezignovala i s tímhle.
Nicolas kupodivu neprotestoval, a když jsem odcházela ze cvičiště, ještě na mně zavolal: „Po obědě tě chce má matka vidět. Chce se sejít u Yoiris-den. Počkám na tebe za palácem, tak kde jsme minule nasedali na koně.“
Vezmu to na vědomi. Jenom mi není jasné, proč se chce sejít zrovna u Stromu života…
Dopřála jsem si rychlou koupel a hned jsem se cítila lépe… Alexiis mi donesla oběd a já ji dokonce přemluvila, ať se nají semnou. Potom mi opět pomohla vybrat šaty (nevím, co bych si bez ní počala!) a vlasy mi nechala volně rozpuštěné.
Tentokrát sem si vzala temně rudé splývavé šaty s dlouhým rukávem, který se postupně rozšiřoval, a když jsem měla ruce volně podél těla, špičky rukávů dosahovaly 20 centimetrů nad zem.
Alexiis mně zavedla do paláce, kde už mně na smluveném místě čekal Nicolas na koni. Nasedla jsem na druhého a vyrazili jsme směrem ke Stromu života. Když jsme vjeli na mýtinu, uprostřed které Yoiris-den rostl, Nicolas se zastavil.
„Musím se vrátit, matka chce být s tebou osamotě,“ vysvětlil a než jsem stačila něco namítnout, zmizel v lese. Seskočila jsem tedy z koně a šla ke kmeni Yoiris-den, kde už stála Aniä.
„Chtěla jste mne vidět, má paní?“ zeptám se, protože nevím, jak začít konverzaci.
„Ano, milá Uweitsi-níne,“ odpoví a usměje se. „Chci ti něco navrhnout.“
„Navrhnout?“ nechápu.
Ona se otočí a poodejde ode mne blíž ke kmeni. Potom se otočí zpět a řekne:
„Když ses narodila, a my tě chtěli poslat do druhého světa, museli jsme učinit jistá opatření…“
Na chvíli se odmlčí a pak opět pokračuje silným hlasem: „Jakožto potomek elfky a člověka jsi už jako novorozená měla znaky našeho rodu… Mírně zašpičatělé uši, bledou pleť – a to nemluvím o bystrých smyslech a dalších věcech, které by přišly s postupujícím věkem… Museli jsme tě toho všeho zbavit, aby si do toho druhého světa dobře zapadla. A teď-“ udělá dramatickou pauzu – „ti chci vrátit tohle vše zpátky.“