XVI. kapitola
Ještě několikrát jsem si vyzkoušela vystřelit na terč, abych se ujistila, že to nebyla jen náhoda a ten talent opravdu mám. Sice ne všechny se zabodly přímo do středu, ale i to byl neskutečný úspěch!
A je to dobré hlavně pro mé ego. Už si připadám více jako Uweitsi-níne.
Když jsem s Alexiis po boku cvičiště opouštěla, slunce právě zapadalo. V mém domě mně už čekala teplá večeře, horká vana a postýlka!
Usnula jsem v okamžiku jako miminko…
„Violo…“ zaslechla jsem tichý hlas, jakoby doléhající z velké dálky. Otevřela jsem oči.
Ležela jsem na břehu jezera uprostřed lesů, jehož hladina se třpytila zelenavým světlem. Vlastně všechno kolem mělo zelený nádech. I má kůže.
„Violo…!“
Nedokážu rozlišit, odkud hlas přichází. Zní to, jako kdyby si s ním vítr pohrával, a donášel ho ke mně pokaždé z jiné strany.
Ale pak ji zahlédnu…Přichází ke mně zpoza stromů. Má na sobě jen nějakou bílou košili, končící kousek nad koleny a je bosá. Zlatavé vlasy má zacuchané a dokonce v nich objevím i pár listů a větviček. A jakmile ke mně přijde ještě blíž, všimnu si něčeho zvláštního. Jsem jí totiž neuvěřitelně podobná! Tedy až na ty výrazné elfí rysy a oči barvy tekutého stříbra.
Moment…! Oči barvy tekutého stříbra?? To mi něco připomíná. Tak mi přece Ywein popisovala…
„Mami…?“ zkusím to opatrně.
Ona si jen dlaní zakryje ústa a zahlédnu, jak se jí po tváři skutálí slza.
„Ach, Violo!“
Nemůžu tomu uvěřit! „Mami!“ vydechnu nevěřícně, vyskočím na nohy a rozběhnu se k ní. Padnu ji do náruče a dlouhou dobu obě jen tiše pláčeme a objímáme se. Moje máma!! Ach, Bože…
Srdce se mi svírá dojetím a štěstím! Konečně jsem poznala svou pravou matku!
Pohladí mně po vlasech a trochu se ode mě oddálí, aby se na mně mohla podívat.
„Violo, holčičko moje! Ty jsi to dokázala…!“ řekne přes slzy štěstí. Já však nejsem schopná odpovědi. Vím, že by mně hlas zradil.
„ Jsem na tebe tak pyšná!“ pokračuje dojatě ve chvalozpěvu.
Navzájem si chvíli hledíme do očí a potom se obě dvě sehraně přes slzy rozesmějeme.
„To není možné… Jak to že jsi tady? V mém snu?“
Ona se jen krásně usměje.
„Sny jsou kouzelné. Je to místo, kde se můžou prolínat všechny světy. Světy živých i mrtvých…“ odpoví mi a pohladí mně po vlasech.
V tom mi to došlo… „Ty – ty jsi mrtvá?“
Ona jen pomalu kývla hlavou.
Trhnu sebou jako zasažená elektrickým proudem (což je celkem ironie, protože tady elektřinu nemají…)
Chvíli jsem jen seděla na posteli a civěla do zdi, po tvářích mi při tom stékaly slzy.
„Mami…“ zašeptala jsem ochraptěle a potom jsem se rozvzlykala v záchvatu nekontrolovaného pláče!
A právě v tomhle stavu mně našel Nicolas… Nejdříve se v podlaze objevila jen hlava. Ale když viděl, jak jsem na tom, rychle vyběhl zbývající schody a kvapně si přisedl na postel vedle mě.
„Violo, co se stalo??“ chtěl vědět, ale já mu nedokázala odpovědět. Pláč nešel zastavit! Jenom jsem mu položila hlavu na širokou hruď a on mně objal. Kolíbal mnou ze strany na stranu a tlumeným šeptáním mně uklidňoval. Nevím, jak dlouho jsme tam seděli jako sousoší, ale pláč pomalu odezníval, až jsem měla oči úplně suché.
Naposledy jsem popotáhla a se skloněnou hlavou se od něj odvrátila. „Promiň…“ zašeptám jenom a chci utéct do koupelny. Stydím se!
On mně však chytne za ruku a donutí se na něj podívat. „Violo, za tohle se nemusíš omlouvat.“
Sklopím pohled k zemi. Dívá se na mě s tak zvláštním výrazem!
„Chceš o tom mluvit?“ zeptá se po minutě ticha.
Mlčky zavrtím hlavou. Kdybych o tom začala vyprávět, zase bych se rozbrečela…
„Já… jenom se vykoupu,“ chci se vymluvit a zmizet mu z očí.
„Dobrá… za hodinu se sejdeme na cvičišti.“
Naložení do horké vany asi nebylo to nejrozumnější řešení! Svaly, namožené po včerejším tréninku, se začaly ozývat ještě intenzivněji. Pokud je to vůbec možné… Připadalo mi, že cítím i svaly, které vůbec nemám!
Když jsem vylezla z koupelny zabalená v osušce, na stole už ležela snídaně (přestala jsem uvažovat nad tím, jak to dělají…). Byla to buchta s borůvkami! Spořádala jsem ji na posezení i s drobečky. Tak moc byla dobrá!
Potom už přišla Alexiis a opět mi pomohla se ustrojit na trénink.
Na cvičišti už na mně Nicolas čekal přesně tak, jak slíbil. Nevěděla jsem, jak se mám po tom ránu chovat! Viděl mně v tu nejcitlivější chvíli… On se však rozhodl dělat mrtvého brouka a já mu za to byla vděčná. Prostě jako by se nic nestalo!
Vyfasovala jsem dřevěný meč a moje utrpení opět začalo… Oproti včerejšku jsem nezaznamenala žádný pokrok, spíš to bylo horší, jelikož mně bolel každý sebemenší pohyb. Musela jsem se hodně ovládat, abych nahlas nesykala bolestí. A Nicolas mně vůbec nešetřil! Byl snad ještě přísnější než včera.
Už jsem toho měla plné zuby. Byla jsem unavená a podrážděná tím, jak mi to nešlo!
Po další sérii útoků z Nicolasovy strany, kdy mně (opět) dostal na kolena, jsme jako obvykle zaujali základní postoj. A ve mně to doslova vřelo!!
Sesbírala jsem všechny zbytky energie a dala do toho všechno! Okamžitě a nečekaně jsem na Nicolase zaútočila. Postupovala jsem kroky dopředu, zatímco on couval a snažil se mé údery otočit proti mně. Já mu však nedala možnost! Dokonce se mi povedla jedna otočka. Moje nadřazenost však netrvala dlouho a Nicolas mně opět začal zatlačovat dozadu.
Nechci být tak slabá!!
„Leiste!“ vykřikla jsem a zároveň provedla ostrý výpad na Nicolase. Narazila jsem mečem na ten jeho, a ten se, věřte nebo ne, rozletěl vedví!
Rychle jsem oddechovala, pohled upřený na dvě třísky, které z meče zbyly.
„Vážně se někde tajně nedoučuješ Starověkou magii?“ zeptal se pobaveně Nicolas.