XV. kapitola
Dojela jsem na koni, jak nejblíže to šlo, protože směrem ke kmeni se zhoršoval terén – kořeny stále více prorůstaly ven. Když už jsem se bála, že by si kůň mohl ublížit, sesedla jsem z něj a pokračovala po svých. Chtěla jsem si na něj sáhnout!
Kouzlo, které jsem vyřkla v paláci, asi mělo něco do sebe. Energie už netvořila zábranu, nebo tlakovou vlnu, která by mně tížila, ale volně plula celým mým tělem. Cítila jsem ji v každé buňce těla! Přece jenom – byl to Strom života. Určitě si dovedete představit to množství energie. Tak to množství, které si představujete, vynásobte pěti, a dostanete opravdový výsledek!
Pomalu jsem natahovala dlaň ke kůře a konečně se jej dotkla! Musela jsem však hned ucuknout, protože mně kopl! Opravdový elektrický náboj! Dokonce jsem viděla jiskru.
To mně ale neodradilo a zkusila jsem to znovu. Tentokrát se nic nestalo. Teda, nepočítám-li mravenčení konečků prstů!
„To je nádhera…!“ vydechnu uchváceně.
„Věděl jsem, že se ti to bude líbit,“ řekl Nicolas za mými zády.
„Je to neuvěřitelné… Jak může něco takového existovat?“ nechápu.
„Jsou věci mezi nebem a zemí,“ prohlásil princ.
„Ano… to jsou.“
Poté, co jsem se dostatečně pokochala Yoiris-den, mohli jsme se zase vrátit do paláce, kde na mně netrpělivě čekala Alexiis.
„Sejdeme se za hodinu na cvičišti,“ prohlásil ještě Nicolas a zmizel za dveřmi.
Nestihla jsem říct ani: Cože? Proč na cvičišti?
Alexiis mi donesla další oblečení. Tentokrát to ale bylo lehké kožené brnění, určené na můj dnešní trénink…
„Jsem nervózní…“svěřím se Alexiis. „Nikdy jsem v ruce meč nedržela!“
„Princ Nicolas s tím určitě počítá, slečno. Je to výborný bojovník i trenér. Bude vás šetřit. Má pro vás slabost.“
„Slabost? Jak to myslíš?“
„Musela bych být slepá, abych si nevšimla, jak na vás kouká, když si myslí, že jej nevidíte.“
„Kouká?? Jak kouká?“
„Tak… zamilovaně,“ zašeptá Alexiis.
„Proboha…“uteče mi.
Alexiis se jen zachichotá.
Když ve smluvený čas dorazím v doprovodu Alexiis na cvičiště, Nicolas už tam je a zrovna je plně zabraný soubojem s druhým elfem. A tak ho můžu chvíli pozorovat. Nezamilovaně, samozřejmě!! Aspoň doufám…
Má na sobě kalhoty a vestu, tudíž můžu pozorovat hru svalů na jeho vypracovaných pažích. A že se je na co dívat, o tom žádná!
Po několika dalších výpadech – ani nestihnu zareagovat jak – Nicolas dostane protivníka na kolena, meč přiložený k jeho hrdlu.
Zatleskám mu – tak, aby mně slyšel. On se otočí po zvuku, a na tváři se mu rozzáří úsměv. Zastrčí meč do pochvy, a přijde až ke mně.
„Ve zbroji ti to sluší snad ještě víc než v šatech,“ usměje se.
„To mi neříkej ani ze srandy!“ zděsím se hraně. „Je to totiž neuvěřitelně nepohodlné.“
On se zasměje.
„To sice ano, ale zahrání ti to život,“ namítne rozumně. „Pojď, dám ti meč.“
Tím ‚mečem‘ myslel ořezaný dřevěný klacek.
„To budeme bojovat s tímhle?“ podivím se.
„No, pokud chceš hned na úvod bojovat ostrými deseti kilovými meči, stačí říct.“
Zamyslím se. „Ehm, myslím, že klacky jsou super.“
„Taky si to myslím,“ rozesměje se. „Nejdříve základní postoj“, řekl.
Postavil se tak, že jednu nohu měl vzadu, druhou vepředu a napřáhl meč. Jeho špička tak směřovala šikmo nahoru. Postavila jsem se naproti něj a napodobila ho.
„Když tě bude chtít protivník zasáhnout zprava“, řekl a pomalu napodobil útok. „musíš udělat krok doleva“, pokračoval - já to udělala - „a nastavit meč tak, abys ho zastavila.“
Naše meče se dotkly přesně tak, jak měly, a Nicolas mě pochválil.
„Dobře, teď zkusíme útok zleva,“ řekl a celé jsme to zopakovali, jen zrcadlově.
Vymýšlel si na mně různé situace, jako útok zhora, zespoda, potom ústup, kdy mně doslova zasypával ranami, a já nestačila couvat.
Prej slabost, pff!
Ostatní muži na cvičišti nás zaujatě pozorovali a já byla o to nervóznější.
Všechny ty postoje, útoky a obrany se mi motaly dokupy a já si připadala jako zmatená včela.
Po několika dalších sériích už jsem byla tak vyčerpaná, že jsme sotva udržela meč v ruce. Předtím jsem nikdy nesportovala, neměla žádnou kondičku. A to mi teď chybělo. Už jsem nemohla.
Připadala jsem si před Nicolasem jako úplná nula! Neschopná, nic neumí a nic nevydrží.
„Myslím, že pro dnešek to stačí,“ prohlásí najednou.
„Jo, jsem stejného názoru…“vydechnu vyčerpaně.
„Teď si zkusíš střelbu z luku.“
„Co že si říkal??“ obrátím se na něj.
„Že si zkusíte střelbu z luku, slečno“ napoví mi snaživě Alexiis.
„Já ho slyšela,“ odbudu ji. „Víš, Nicolasi, to asi nepůjde. Jsem tak vyčerpaná, že i tenhle klacek pro mě váží 20 kilo!“ názorně mu zatřepu mečem před očima, následaje jej k terčům na druhé straně cvičiště.
„V boji se tě nikdo nebude ptát, jestli jsi unavená nebo ne. Tam ti půjde o krk, rozumíš? Musíš se umět bránit i na pokraji vyčerpání.“
„Jo, já to beru. Ale –“ nestihla jsem to doříct, protože mi do ruky vrazil luk a šíp.
„Chceš přežít?“ zeptal se mně.
„No, to chce asi každý, ne?“ odpovím vyhýbavě.
„Tak zatni zuby, a bojuj. A navíc střelba z luku je oproti meči spíš takový odpočinek.“
Odpočinek? Hmm neřekla bych!
„Nejdříve ti ukážu, jak se to dělá,“ řekne prince a sehne se pro šíp, ležící na zemi. Postaví se mírně bokem k terči, vzdáleném asi 20 metrů, mírně při tom rozkročí nohy. Luk drží za střed v levé ruce, natažené přímo proti terči. Zasadí šíp a neslyšně napne tětivu. Chvíli jen tak stojí, a potom z ničeho nic vystřelí, až poskočím. Tětiva vydá zvláštní zvuk, šíp nesmírnou rychlostí vystřelí vpřed a zabodne se přesně do středu terče.
Co se divím, je to elf! A pokud jste viděli Pána Prstenů, určitě pochopíte. Legolas se taky vždycky strefil! Možná bych si i tipla, že Tolkien o tomto světě věděl. A od jeho tvorby se pak odvíjely všechny další fantasy! Proto jsou elfové všude popisování vesměs stejně, nebo velmi podobně!
„Teď ty,“ vybídl mně Nicolas.
S povzdechem jsem se postavila na jeho místo přesně tak, jak stál on. Chvíli jsem zápasila se šípem, nevěděla jsem, jak si ho správně chytit aby mi nespadl a napnula jsem tětivu.
„Loket trochu níž,“ poučil mně Nicolas a upravil mi ho tak, jak měl být. „Musí být v linii s ramenem,“ poučil mně. Ještě chvíli jsem se soustředila a snažila se aspoň trochu mířit, ale pravačka se mi začala nekontrolovaně třepat, a tak jsem šíp vypustila bez jakéhokoli míření.
Tím víc mně zmátlo to, co se stalo. Můj šíp se totiž zabodl přesně na milimetr vedle princova! Musela jsem se jít podívat blíž, abych se ujistila, že mně nešálí zrak. Ale na tom, že jsem se hned napoprvé strefila do středu terče, se nic nezměnilo!
„Vy máte v těch šípech nějaké magnety, které ten terč přitahuje?“ zeptala jsem se nechápavě Nicolase. Jinak jsem si to totiž nedokázala představit. Ten se jen rozesmál a zakroutil hlavou.
„Víš, my elfové máme pro střelbu z luku určité nadání od přírody. Někdo větší, jiný menší. Každopádně je to pro nás snadnější než naučit se bojovat s mečem. A zdá se, že ty jsi nadání zdědila po své matce. Byla nejlepší lučištnicí své doby!“
Moje máma. Úplně jsem zapomněla, že to byla elfka… Že já jsem vlastně z poloviny taky elfka!
Stála jsem tam, s lukem v ruce a konečně mi to všechno došlo. Možná jsem si nechtěla přiznat, že jsem vlastně napůl elfka. Připadalo mi to absurdní! Já, tak obyčejná, a mám být příbuzná s těmi dokonalými a úžasnými elfy?
Nemožné!
Jenomže TADY, v Ethilieneru, slovo nemožné neexistuje. Teď už to vím!