XIX. kapitola
Ještě hodnou chvíli jsme tam obě jen tak stály a mlčky se na sebe dívaly. Potom jsem to nevydržela a sáhla si na svoje uši.
Byly normální! Malé, zaoblené – jako po celý můj dosavadní život. Zatvářila jsem se nechápavě. „To kouzlo asi nefungovalo…“ řekla jsem.
Aniä se však jen rozesmála zvonivým smíchem.
„Kouzlo fungovalo. Spíš se bojím, aby nefungovalo až moc… Nepočítala jsem s tím, že budeš formuli odříkávat ve starověké elfštině. Jinak bych ti nedávala vypít tu kouzelnou vodu,“ řekla mi.
„Já… vůbec jsem netušila, že umím tím jazykem mluvit. Jo, občas jsem řekla jedno slovo, nebo větu… Ale tohle jsem netušila!“ ohradím se.
„Jsi zkrátka jedna z nás,“ usmála se královna.
„Ale… když říkáte, že kouzlo fungovalo, jak to že jsou moje uši pořád stejné??“
„Ale zlatíčko,“ řekla laskavě a pohladila mně po tváři. „Tvé tělo si musí na všechny ty změny zvyknout a připravit se. Budeš se měnit pomalu a postupně,“ vysvětlila a já hned zatoužila, aby to bylo co nejdříve.
Když jsem znovu dostala do svého domu, slunce už pomalu zapadalo a barvilo obzor nad stromy do ruda. Poté, co jsme opustily královský les a zahrady mně Nicolas opět vzal na cvičiště, kde jsem strávila zbytek dne.
Tudíž jsem neprodleně po nutné koupeli padla na postel, naprosto vyřízená.
Ráno jsem se, i napříč tomu, že jsem šla spát relativně brzy, probudila naprosto nevyspaná! A to se mi ani nic nezdálo.
Jakmile jsem se na posteli posadila, moji hlavu zachvátila neuvěřitelná bolest! Dokonce jsem vykřikla a instinktivně jsem se chytila za hlavu. Byla to neutišující bolest, vystřelující kdesi hluboko z mozku, ovládající celou lebku!
Zkusila jsem si znovu lehnout, ale nepomohlo to.
„Alexiis!“ zavolala jsem zoufale, i když jsem věděla, že mně nemůže slyšet.
Přišla až za hodnou chvíli. Připadalo mi to jako hodiny, ale ve skutečnosti to nemohlo být více než deset minut. Já se celou tu dobu snažila ležet a co nejméně se hýbat. Ale k mé smůle se k bolesti hlavy přidala i bolest břicha a podbřišku. Bože, co se to děje?!, ptala jsem se sama sebe, zatímco jsem trpěla a tiše naříkala.
„Slečno!“, vykřikla Alexiis když mně v tomhle stavu našla. „Stalo se vám něco?!“ ptala se, jakmile přiskočila k mé posteli.
„Moje hlava!“ řekla jsem jenom, jelikož ta bolela mnohem více než břicho. „Strašně bolí!“ dodám, kdyby jí to náhodou nedošlo.
„Vydržte, slečno! Zavolám vám pomoc!“ ujistila mně a už sbíhala schody. Stiskla jsem víčka co nejtěsněji k sobě a doufala, že se brzy vrátí se slíbenou pomocí. Co jsem taky mohla dělat, že…
Myslím, že jsem vlivem bolesti na chvíli ztratila pojem o světě, protože jsem jenom cítila, jak mně někdo zvedl z postele a v náručí snesl ze schodů a dole mně položil na nosítka. Neměla jsem sílu otevřít oči a upřímně mi bylo jedno, kam mně nesou. Chtěla jsem jenom aby ta bolest konečně ustoupila…
Během cesty jsem nejspíše omdlela, protože vůbec nevím, co se se mnou dělo dál.
Probudil mně až mokrý hadr na čele. Stejně jako tehdy u Sereny. Bylo to jako déjà vu.
Pomalu jsem otevřela oči a s úlevou jsem zjistila, že mně hlava už nebolí. Ten, kdo mi přiložil onen hadr na tvář, byla elfka s dlouhými kaštanově hnědými vlasy a očima stejné barvy. Měla na sobě oblečený zvláštní bílý hábit s širokou kápí, složenou na zádech.
Na mé probuzení vůbec nereagovala. Jen se napřímila, nasadila si kápi a se skloněnou hlavou odešla uličkou mezi mnoha postelemi pryč.
Ležela jsem na jedné z nich zhruba uprostřed místnosti. Všimla jsem si, že jsem tady neležela sama. Pár postelí bylo obsazených, ale drtivá většina zela prázdnotou. Různě po místnosti chodily další postavy v bílých hábitech s kápěmi na hlavách. Chodily mezi postelemi a kontrolovaly ležící.
V místnosti panovalo šero. Nebyla tu žádná okna, která by sem pouštěla sluneční paprsky.
Chtěla jsem se na posteli posadit a trochu se porozhlédnout, ale jakmile jsem dostala horní část těla do vzpřímené polohy, udělalo se mi zle. Naklonila jsem se přes postel a vyzvracela se. Naštěstí někoho napadlo dát vedle postele nádobu, podobnou kýblu, takže všechen obsah mého žaludku skončil v něm.
Když jsem ty zvratky uviděla, a hlavně ucítila nakyslý pach žaludečních šťáv, vyzvracela jsem se podruhé.
Okamžitě ke mně přiběhla jedna osoba v hábitu, odnesla kýbl a nahradila ho prázdným. Upřímně jsem doufala, že už jej nebudu muset použít. Zvracení nepatří mezi mé oblíbené činnosti!
„Vypijte to,“ řekla nějaká elfka a podala mi sklenici s mléčně zakalenou tekutinou. „Udělá se vám lépe,“ ujistila mně a já doufala, že ji můžu věřit. Bylo mi opravdu bídně!
„Co se to se mnou děje,“ vzdychla jsem jen tak mezi řečí a vypila nabízenou sklenici. Její chuť jsem vůbec nevnímala. Jen jsem okamžitě věděla, že to nebyl nejlepší nápad!
Jakmile jsem ji totiž spolkla, mé tělo ovládl dávivý kašel a já v té chvíli téměř nemohla dýchat. A k mému zděšení jsem na své dlani, kterou jsem si zakrývala ústa, ucítila něco mokrého. A když jsem se podívala, co to je, zachvátila mně panika. Byla to krev!
Zoufale jsem se podívala na elfku vedle sebe a její výraz mně vůbec neuklidnil!
„Já umírám!“ vydechnu, protože vím, že je to pravda! Tohle je konec… A já nikdy neuvidím Irimë!
Tahle poslední myšlenka se chvíli nato ztratila v dalším záchvatu kašle a bílá přikrývka ochotně vsála další krev, řinoucí se z mých úst…