XIV. kapitola
Elfové opravdu velmi rádi slaví! Velmi dlouho a hlučně. S každou další hodinou se měnil poměr mezi jídlem a pitím. Čím víc bylo hodin, tím méně se snědlo jídla a pití vypilo více.
Ywein opravdu přišla. Asi hodinu po našem prvním tanci s Nicolasem. Přišla ke mně a odvedla mně bokem od všeobecného veselí.
„Přišla jsem se s tebou rozloučit. Zítra ráno odjíždím.“
„Ano, princ mi o tom říkal. A vrátíš se, než se vydáme na tu výpravu?“ Podle mé vize se totiž má se mnou vydat Nicolas i Ywein.
„Nevím, Uweitsi-níne. Ale určitě se vydám za vámi, i kdybych vás v Elëru už nezastihla.“
„Dobře. Opatruj se, Ywein.“
Ona se na mně jen usměje. „TY se opatruj, Violo,“ řekne a zmizí mezi domy. Ještě chvíli se za ní dívám do tmy a pak se s povzdechem otočím a vydám se ke krásnému kamennému zábradlí, kterého jsem si všimla už předtím. A pořád jsem si říkala, že se musím podívat, co je pod ním.
Kámen byl krásně studený. Zespodu začínal zábradlí obrůstat břečťan a tak sem dokonale zapadalo.
Země se za ním svažovala dolů, a tvořila tam palouček, uprostřed kterého rostl mohutný strom. Pocítila jsem déjá vu.
Byl to ten palouček, na kterém si v mé vizi hrála Irimë s motýlkama!
„Nad čím přemýšlíš?“
Přistiženě sebou cuknu.
„Promiň, nechtěl jsem tě vylekat,“ omluví se Nicolas.
„To nic, jenom jsem se zamyslela…“ vymluvím se. Je mi líto, že mu nemůžu o svých vizích říct. Ale něco uvnitř mi říká, že bych to ještě měla uchovat v tajnosti. I před královnou. „Nejsem na takové ponocování zvyklá. Ráda bych už šla spát…“, řeknu, a myslím to vážně.
„V pořádku. Doprovodím tě.“
A tak se bok po boku nenápadně vytratíme z oslavy. Procházíme potemnělým Elërem, na cestu nám svítí jen mdlé světlo slunečních kamenů. Z dálky jde neustále slyšet zpěv a hudba oslav. Mají výdrž, pomyslím si…
„Zítra tě čeká oběd s královnou v paláci. Řeknu tvé služebné, aby tě tam doprovodila,“ prolomí Nicolas ticho, když už stojíme u vchodu do mého domu.
„Dobře…“, přikývnu a už chci vejít dovnitř.
„Violo…“ zarazí mně Nicolas a udělá krok ke mně. Chvíli naproti sobě jen mlčky stojíme. On nakonec zvedne ruku, pohladí mně po vlasech a zastrčí mi jeden neposlušný pramen, který se mi uvolnil z drdolu, za ucho. „Hezky se vyspi…“popřeje mi tiše, skoro šeptem, opatrně se ke mně nachýlí a políbí mně na čelo.
Stojím tam ještě dlouho poté, co zmizí za ohybem cesty a nechápu to. Co je na mně tak zvláštního, že doslova přitahuju všechny prince v okolí?? A proč zrovna prince, proboha? Já přece nejsem nějaká zlatokopka, která touží, aby ji její milý zahrnoval dary a penězi! Nestojím ani o slávu a moc! Tak proč jsem pro ně jako magnet??
Stále ještě ztracena v myšlenkách na Kalvena a Nicolase vylezu ty šílené schody, shodím ze sebe ty nádherné šaty a rozpustím ten dokonalý účes. Tady prostě všechny věci potřebují přídavné jméno!
V koupelně si opláchnu obličej a konečně se zamuchlám do té měkoučké postýlky! Nestačím snad ani zavřít oči, a už spím.
Stojím na skalnaté vyvýšenině, která se tyčí nad obrovskou planinou, z které jakoby zmizel všechen život. Mám na sobě brnění, poskládané z jednotlivých šupin ze zvláštního lehkého materiálu. U opasku mi visí pochva s mečem. Dlouhé blond vlasy mám sepnuté do drdolu, jen do čela mi spadají dva úzké pramínky. Najednou mi v mysli zazní hlas.
‚Tady se odehraje poslední a rozhodující bitva… A my ji vyhrajeme!‘, prohlásí Irimë s burácivou silou a já se ohlédnu za rameno.
Za mnou stojí v celé své kráse ONA. Je obrovská! Má čtvercový tvar těla, posazené na čtyřech dlouhých, štíhlých, ale silných nohou, zakončených čtyřmi obrovskými drápy a jedním paspárem. Křídla pečlivě poskládaná, dosahující od lopatky až do čtvrtiny ocasu. Krk vysoko nasazený, zhruba stejně dlouhý jako nohy. Hlavu má štíhlou a protáhlou, ke špičce nosu se zužovala. I když měla tlamu zavřenou, zpod pysku jí vykukovaly bílé konečky špičáků.
Sklonila mohutnou hlavu, abych se ji mohla dotknout. Její šupiny jsou tvrdé, ale přesto hladké a na dotek jemné. Mimoděk jsem se usmála a pohladila ji po širokém čele.
Ona zavřela oči a tlumeně zavrněla jako kočka.
* * * * * * *
S oblékáním na oběd s královnou mi opět pomáhala Alexiis. Přinesla mi troje šaty a já si z nich vybrala stříbrné s korzetem na hrubých ramínkách a širokou suknicí. Zase na mně napatlala ty svoje zázračné krémy a učesala vlasy. Pro dnešek mi je nechala rozpuštěné a vpletla mi do nich jakési provázky. A vypadalo to skvěle!
„Jak ty to děláš??“podivím se, když se koukám do zrcadla na výsledek. Alexiis se mírně zardí.
„Baví mně to,“ pokrčí jenom se skromným úsměvem rameny. Lepší služebnou jsem si nemohla přát!
Pak už bylo na čase vyrazit do paláce. Museli jsme projít téměř až na druhou stranu města. Ale alespoň jsem si ho mohla pořádně prohlédnout.
Asi po deseti minutách jsme přišli na prostorné nádvoří, za kterým se rozkládal palác…
Bylo to něco úžasného! Palác byl rozdělen na dvě úplně stejné křídla, zrcadlově postavené k sobě. A celý byl tvořen srostlými, většími či menšími, stromy! Byl třípatrový a rozlehlý. A místo střechy rostly do výše větvě různých druhů stromů. Zůstala jsem na něj hledět s pusou dokořán!
„Páni…!“ vydechla jsem jenom.
„Je to nádhera, viďte, slečno?“souhlasila se mnou Alexiis.
„To teda!“
Čím blíže jsme byli, tím intenzivněji jsem cítila energii, sálající z paláce. Bála jsem se, co přijde, až do něj vejdu. Stráže, hlídající hlavní bránu, nás nechali bez jediného slova vejít dovnitř.
Ale já jsem se musela zastavit už po dvou metrech. Nemohla jsem dýchat! Energie mně dusila! Klopýtla jsem sebou do strany a bokem narazila do stěny. Potřebovala jsem se nadechnout, ale nemohla jsem! Jako bych se topila!! Před očima se mi už začínaly dělat mžitky, a já jsem jenom viděla, jak Alexiis něco vykřikla, ale neslyšela jsem co. Potom mně popadli dva vojáci a přidržovali mně.
„Nebraň se tomu!“ zašeptal hlas. „Nechej energii, ať do tebe vstoupí!“
Zavřela jsem oči a soustředila se na energii kolem sebe.
„Ey mistir, leiget!“
Jakmile jsem to dořekla, tlak povolil a tíživý pocit se vytratil. Rychle jsem zalapala po dechu a vyděšeně otevřela oči.
* * * * * * *
Seděla jsem na posteli, kam mně po onom incidentu s neposlušnou energií odvedli dva vojáci. Naproti mně seděla královna s princem, trpělivě čekající, až se napiju vody a oni na mně budou moc vypálit desítky otázek! Alexiis, stále trochu otřesená, stála u dveří.
Odložila jsem hrníček s vodou na stolek a vyčkávavě se na ty dva podívala.
„Co se přesně stalo, Violo?“ zeptala se jako první Aniä. „Udělalo se ti nevolno? Jsi těhotná??“
„Matko!“ vložil se do toho Nicolas.
„Ne!“ vyděsím se. „Nejsem těhotná!“ proboha, ještě to by mi scházelo! „Já… nevím jak to popsat…“ začnu váhavě.
Ti dva jenom čekali, co ze mě vypadne.
„Víte, já… dokážu vnímat energii stromů“ tak, a je to venku. Jak to pochopí, to je jejich problém.
„Jen vnímat? Nebo i čerpat?“chce vědět Aniä. Nechápavě se na ni podívám. To je tady běžné?? No, vlastně, proč se divím?
„No, já nevím. Čerpat jsem ji ještě nezkoušela. To jde?“
„Víš, určití jedinci mají dar. Požehnání od bohyně lesa Ilexir. Cítí energii stromů stejně jako ty, a v případě nouze mohou dotykem energii čerpat. Ovšem pokud máš i tenhle dar zjistíš až tehdy, budeš-li to opravu potřebovat.“
Aha, super.
„Ale ještě jedno mi není jasné. Dnes si opět použila Starověkou elfskou magii…“
„Opravdu?“ podivím se upřímně.
Nicolas jenom tlumeně vyprskl smíchy. Jeho matka ho okamžitě zpražila pohledem, a on opět nahodil vážnou tvář.
„Řekla jsi Ey mistir, leiget. Což znamená ‚Prostup mnou, starodávná energie‘.“
„No, víte, když jsem vešla do paláce, zahalila mně všechna ta energie a já se nemohla nadechnout. A nějaký hlas mi řekl, ať se tomu nebráním a mám energii nechat, ať mnou prostoupí. Pak jsem řekla ta slova, a ono to přestalo,“ vypovím popravdě celou story. „Ale vážně nevím, kde jsem k těm slovům přišla. Prostě ze mě vypadly,“ pokrčím rameny.
Uvědomila jsem si, že mluvím nespisovně. Musím se pro příště hlídat!
* * * * * * *
Aniä, která byla nakonec z toho všeho víc mimo než já, konečně zavelela k obědu. Právě včas, můj žaludek už se začínal ozývat.
Všichni tři (Nicolas samozřejmě nesměl chybět) jsme se usadili k dlouhému stolu a sluhové začali nosit na stůl všemožné jídlo a pití. Dala jsem si zeleninovou polévku, nějaké dušené maso s omáčkou a pečivem a nakonec jedno zvláštní ovoce, které vypadalo jako salátová okurka, ale chutnalo jako kivi a jablko dohromady. Prý se tomu říká peil.
Hned po jídle se Aniä zvedla s tím, že má ještě něco na práci, a odešla z místnosti. Zůstala jsem tam sama s Nicolasem. Bála jsem se, že po včerejší noci mezi námi bude nějaké napětí, ale nic takového se nestalo.
Místo toho se zvedl ze židle a šel ke mně.
„Pojď, půjdeme se projít. Ukážu ti Elër.“
A jak řekl, tak taky udělal. Další tři hodiny jsme strávili procházením Elëru.
Zavedl mně na náměstí a prozradil mi, co jsou zač ty světelné kuličky nad fontánkou.
„Jsou to zbytky duší elfů. Chrání vodu ve studně.“
Ukázal mi taky místo, kde včera probíhala oslava. Prý tam tráví každou oslavu, která se koná.
Zvedl mně taky na vojenské cvičiště, na kterém panoval živý ruch. Spousta vojáků i obyčejných elfů tady trénovali boj z blízka i lukostřelbu.
„A teď ti ukážu to nejlepší,“ mrknul na mně spiklenecky, chytil mně za ruku a rozběhl se zpátky k paláci. Prošli jsme hlavní branou a Nicolas jen řekl jednomu ze stráže, aby nám ve stáji okamžitě osedlali dva koně. Voják odběhl a my jsme pokračovali dál do paláce. Prošly jsme spletitými chodbami a místnostmi a u každých dveří stáli minimálně dva vojáci!
To by mně tedy fakt bavilo. Celé hodiny nehnutě stát a čumět do blba. No, ale někdo to asi dělat musí, že… I když si myslím, že jsou tady spíše na okrasu. Upřímně, co by se tady mohlo stát??
Konečně mně Nicolas vyvedl z toho bludiště a my se ocitli za palácem. Sešli jsme dlouhé dvoukřídlé schody, pod kterými nás už čekal sluha, který držel dva vraníky.
Jenom kdyby vás to zajímalo – v šatech se na koně leze docela blbě. Ale nakonec jsem to zvládla a my se mohli cvalem vydat dál za palác.
A za palácem nebylo nic jiného než les. Sice s krásně viditelnými cestami, osvětlením a lavičkami, ale stále jenom les jako všude mimo město.
Nicolas nasadil vražedné tempo. Cválali jsme po cestách i mimo ně šílenou rychlostí. Princ dokonce několikrát se svým koněm přeskočil lavičku, já jsem ji raději vždy objela. Koně hlasitě funěli, ale stále měli tendenci se navzájem předbíhat.
Míjeli jsme rybníky a potůčky, přecválali klenutý most a mně se zdálo, že les je nekonečný! Konečně Nicolas začal zpomalovat.
Podíval se na mně, jako kdybych už měla vidět něco zajímavého, a potom pobídl koně do kroku. Projeli jsme mezi dvěma stromy a najednou se ocitli na velké mýtině. A to, co jsem spatřila uprostřed, mi vyrazilo dech.
Stál tam strom – dub, abych byla přesná – s kmene hrubým tak, že by jej neobjalo ani 100 elfů! Byl to obr mezi stromy! Kolem něj ve vzdálenosti asi 500 metrů nerostly žádné stromy, protože se všude nacházely jeho mohutné kořeny, které místy vyčuhovaly ven. Připadala jsem si jako trpaslík! Hodně malý trpaslík!
„To – to – co to je?“ vykoktala jsem se, oči neustále upřené na tu nádheru.
„To je Yoiris-den. Strom života.“