XIII. kapitola
Poté, co Nicolas odešel, jsem ještě chvíli zůstala ležet a potom jsem rychle vyskočila z té úžasně pohodlné postele a zamířila jsem do koupelny.
Byla to malá místnost, v rohu se podlaha svažovala dolů a tvořila tak hlubokou vanu, ze které vedly dva schůdky. Vedle ní stál velký sud s kohoutkem, kterým se napouštěla voda do vany, v druhém rohu stálo umyvadlo se zrcadlem.
Chvíli jsem zápasila s kohoutkem, než jsem přišla na jeho princip a k mému překvapení ze sudu vytékala téměř vařící voda. Musela jsem ji nechat chvíli vychladnout, než jsem do ní mohla vlézt bez toho, abych se opařila. Na okraji vany jsem našla kostku mýdla, která nádherně provoněla celou místnost zvláštní směsicí vůní květin.
Rochnila jsem se tam minimálně půl hodiny, dokud voda úplně nevychladla. Potom jsem se zabalila do bavlněné osušky, která ležela vedle vany a vrátila se do ložnice.
Na posteli už ležely ony slíbené šaty. Netuším, jak se sem dostaly, nikoho jsem přijít neslyšela…
Ale byly nádherné! Měly zlatavě béžovou barvu, pevný korzet, který přecházel v nadýchanou suknici bez spodnice. Měla tolik vrstev, že spodnice nebyla nutná. Na zemi u postele stály také boty – bílé páskované sandálky.
I když jsem se do nich strašně těšila, odolala jsem nutkání si je hned obléct, a zvolila jsem košili a nějaké kalhoty, které jsem vykopala ze skříně.
Všimla jsem si podnosu s jídlem, stojící na jídelním stole a mlsně jsem nakoukla pod pokličku. Byla tam půlka pečeného kuřete a k tomu zvláštní pečivo se semínky ve tvaru kvádru. Můj žaludek se ozval a vydal táhlé zakručení.
Sedla jsem si ke stolu a celou půlku kuřete (na mou obhajobu - bylo maličké!), jsem snědla. V bříšku jsem najednou měla jako v pokojíčku a mohla jsem si spokojeně lehnout a KONEČNĚ se zachumlat do té úžasné peřinky! Ani si neumíte představit, jaký to je úžasný pocit! Kdybych teď umřela, umřela bych jako nejspokojenější člověk na světě.
Netrvalo ani pět minut, a byla jsem tuhá…!
„Uweitsi-nine,“ šeptal někdo u mého ucha. Nespokojeně jsem svraštila obočí a otočila se na druhý bok, doufaje že to cizince odradí a nechá mně spát. „Uweitsi-níne, musíte se připravit. Oslavy brzy začnou,“ nedala se odradit. Byla jsem natolik vzhůru, abych rozeznala, že je to žena.
Rozlepila jsem oči. Nad postelí se skláněla mlaďoučká elfka (ano, všichni vypadají mladě, ale tahle obzvlášť!). Měla velké hnědé oči a nevinný výraz ve tváři.
„Kolik je hodin…?“ chtěla jsem vědět a při tom jsem se protahovala.
„Osm hodin, slečno. Za třicet minut bude mít královna úvodní řeč,“ chtěla mně postrašit a vyhnat z postele. Povedlo se jí to.
Vyskočila jsme zpod peřiny a začala běhat po pokoji od ničeho k ničemu. Najednou jsem uviděla svůj odraz v zrcadle, a zůstala jsem stát jako opařená.
„Takhle přece nemůžu jít!“ vykvikla jsem zoufale.
Vlasy jsem měla rozcuchané, trčící do všech světových stran, obličej bledý, otlačený od polštáře a kruhy pod očima.
„Klid, slečno. Pomůžu vám, proto tady jsem. Každá dvorní dáma má svou služebnou,“ poučila mně a já se stále stejným zoufalým pohledem sledovala, jak si rozestavuje na stole různé lahvičky, misky a nádobky. Dvorní dáma?? Služebná??
Ona mi gestem naznačila, ať se posadím na židli před ni a ona se dala do práce.
Po deseti minutách, během kterých mi na obličej naplácala snad tunu různých roztoků, mastiček, krémů a kdo ví čeho všeho, mně propustila se slovy: „Teď vás oblečeme.“
Nasoukala jsem se do těch nádherných šatů a ona mi pomohla s dotahováním korzetu. Respektive, ona mi ho utáhla bez ohledu na moje protesty, že nemůžu dýchat. Asi to bylo nepodstatné.
„Jak se vlastně jmenuješ?“zeptala jsem se elfky, která mi právě česala vlasy. „Ať vím, jak ti mám říkat.“
„Jsem Alexiis.“
„Takže Alexiis… Chtěla bych se tě na něco zeptat. Ale slib mi že se o tomhle rozhovoru nikdo nedozví!“
„Slečno, to je přece samozřejmost… Nikdy bych neudělala něco, čím bych si vás znepřátelila!“ odpověděla téměř uraženě Alexiis.
„Dobře… řekni mi něco o Ywein.“
Ona se na chvíli zamyslí.
„Ywein je naše nejváženější velvyslankyně. Pokud královna potřebuje něco důležitého, vyšle Ywein, nikoho jiného. Je to její pravá ruka… A taky se šušká…“, ztiší hlas téměř do šeptu, „že se má stát následnicí trůnu!“
„Cože? A co princ Nicolas? Není ON následníkem trůnu??“
„Právoplatně ano, ale královna si asi nemyslí, že bude dobrým vládcem. A královnin názor každý uznává.“
Nechápu to! Ví o tom vůbec Nicolas??
„Tak! Hotovo!“ prohlásí Alexiis a vytrhne mně z úvah, jakoby se předtím mluvilo o tom, co bude na večeři!
Jdu se teda podívat k zrcadlu… a málem sama sebe nepoznám! Zůstanu stát jako solný sloup a jen se na sebe dívám.
Pleť je naprosto dokonalá, po otlačeninách a kruhech pod očima ani památky. Dokonce se mi zdá, že se mi pleť nějak třpytí! Všechny vlasy mi Alexiis stáhla do vysokého drdolu na temeni hlavy. Sice jsem si na něj moc neviděla, ale určitě byl nádherný. Rozhodla jsem se jí věřit.
Na odhalený krk mi připnula řetízek se zvláštním drahokamem, ke kterému mi dala i náušnice stejného stylu.
A ty šaty… No něco dokonalého! Oblečené vypadaly naprosto úžasně. Nechci se nějak chlubit, ale fakt mi slušely. Kvůli suknici, volně splývající dolů, jsem vypadala mnohem vyšší než normálně.
A konečně jsem získala trochu sebevědomí!
Sebevědomí, které mi spadlo, jakmile jsem uviděla Aniu… Ale nepředbíhejme.
Když jsem byla připravená, Alexiis mně zavedla spletitými uličkami neznámo kam. Podle jejího elfského šestého smyslu, jak už mi vysvětlil jeden voják na výpravě, bylo za pět minut půl deváté, když se před námi otevřelo prostranství, dle mého orientačního smyslu až někde za oním náměstím, na které jsme dnes dopoledne přijeli.
Prostor, kde oslavy probíhaly, byl velice dobře osvětlený. Lampy se slunečními kameny tady byly téměř na každém kroky, růžně vysoké a různě velké. Stály tam čtyři dlouhé masivní dřevěné stoly, tři postavené vedle sebe, čtvrtý kolmo k nim. Skoro jako na svatbě.
Kolem stolů už sedělo plno elfů, někteří postávali kolem nebo si povídali v hloučkách. Všechny elfky měly na sobě nádherné róby! Vypadalo to jako při předávání cen Grammy na červeném koberci. Nádherné šperky, krásné účesy…
Potom jsem ji uviděla… Aniä, stojící opodál, v živé debatě s elfem, kterého mi představovala, jeho jméno mi však nějak uniklo. Měla na sobě nádherné bílé šaty s dlouhou vlečkou, volně splývavé, obepínající její dokonalé tělo jako druhá kůže. Při sebemenším pohybu se rozehrála symfonie třpytu a světla, které šaty odrážely. Dlouhé černé vlasy měla spletené to jednoho copu, přehozeného přes rameno.
Vedle ní stál Nicolas, oděný do zvláštního zlatého brnění, tvořené malými plíšky ve tvaru slzy, které se navzájem překrývaly. Vlasy měl volně rozpuštěné.
Asi jsem na něj zírala více, než je zdrávo, protože vycítil můj pohled a naše pohledy se střetly. Usmála jsem se na něj a sklopila pohled.
V té chvíli si mně všimla i královna, a pokynula mi. Snažila jsem se co nejhezčí chůzí dojít až k nim, před královnou a potom i před princem, jsem udělala pukrle.
„Vaše Veličenstvo, vaše Výsosti…“ pozdravila jsem je jak se sluší a patří. Historické filmy, na které jsem se dřív dívala, mně přece jenom něco naučily. I když jsem nikdy netušila, že toto oslovení v životě použiju.
„Violo, doufám, že sis aspoň trochu odpočinula,“ usmála se královna.
„Ale ano, nemějte strach, vaše Veličenstvo…“
Zahlédla jsem Nicolasův pobavený škleb. Věděl, že tak škrobeně mluvím schválně. A měla jsem co dělat, abych zachovala vážnou tvář.
„Matko, když už náš nejmilejší host dorazil, myslím, že můžeme začít s oslavami,“ ozval se také Nicolas, a naše pohledy se zase na okamžik setkaly.
„Oh, zajisté. Pojďme se posadit.“
Následovala jsem ty dva k onomu stolu, který stál bokem ke zbývajícím třem. Na stolech už bylo plno mís a talířů s jídlem, sklenice s pitím, o kousek opodál stály další sudy.
Aniä se usadila doprostřed dlouhé strany stolu, čelem k ostatní, Nicolas si sedl po její pravici, já z druhé strany. Všichni přítomní jako na povel zmlkli a poslušně si posedali na zbývající místa u stolů. Aniä počkala, až se všichni usadí, potom povstala s číší v ruce.
„Na tento den jsme dlouhá léta čekali!“ začala pevným a vyrovnaným hlasem. „Uwetsi-níne se konečně vrátila, aby naplnila svůj i náš společný osud. Král Lorix zajistil, aby se v pořádku vrátila do svého rodného Elëru, a nyní je zde! Po mém boku!“ rukou mi naznačila, ať se postavím. Já jsem s rozpačitým úsměvem poslechla. Netušila jsem, že to bude projev o mně! Cítila jsem se strašně. Všechny ty pohledy… Bože, ať na mně přestanou zírat!
„Prosím, přivítejte mezi námi Violu, dceru Tesily, naši sestry. Právě ona má osud celého Ethilieneru ve svých rukou… Přejme ji štěstí!“
Panebože!!! Chci utéct!!! Proč říká takové věci??? Osud celého Ethilieneru?? Zachraňte mně někdo!!
Vrhla jsem zděšený pohled na Nicolase, kterému jsem od úst vyčetla jen: KLID! Jak mám být klidná??
Nezvládala jsem to! Začala se mi točit hlava a najednou jsem hlasy slyšela jakoby z velké dálky. A pak se mi setmělo před očima…
„Buď silná, Uweitsi-níne… Stojím při tobě! Spolu to zvládneme.“
„Irimë?“ vydechla jsem úlevou.
„Ano, jsem to já.“
„Tak ráda zase slyším tvůj hlas! Musíš mi pomoct…“
„Vím, co tě trápí, Uweitsi-níne. Ale neboj, budeš úžasná. MY budeme úžasné! Spolu to všechno zvládneme. Vím, že se ti to teď zdá nemožné, ale uvidíš, že vše bude zase v pořádku…“
„Ale… jak tě najdu?? Vůbec to tady neznám!“
„Neboj, já tě povedu. Díky tvému daru je naše propojení už teď velice silné. Nemusíš se ničeho bát. Jen se usmívej a buď sebejistá. Elfský lid potřebuje podporu. Musí v tebe věřit!“ nabádala mně. „Tak, jako v tebe věřím já…“
Potom už jsem jen cítila, jak mně její vědomí opouští. Chtěla jsem na ni zavolat, ale už byla pryč.
Rychle jsem otevřela oči. Stála jsem stále na stejném místě, v ruce držela číši, a hlava už se mi netočila. Jen všichni okolo se na mě dívali. Nedivím se jim. Muselo to vypadat zvláštně, když jsem tak jenom tak stála, oči zavřené, nevnímala okolí…
Chvíli jsem je šokovaně projížděla pohledem všechny přítomné, a nakonec jsem se pokusila vykouzlit na svých rtech úsměv. Nevím, jak moc se mi to povedlo, konec konců, pohledy okolosedících se změnily. Už se nedívali nechápavě, nýbrž neutrálně. Tak, jak to umí nejlépe.
Fajn, nebezpečí omdlení zažehnáno. Jak to říkala Irimë? Jo – úsměv! (to mi připomnělo hlášku z filmu Madagaskat: Hoši! Hezky úsměv a mávat!!)
No, každopádně… Jediný, koho jsem tím neoblafla, byl Nicolas. Ve tváři měl pořád stejně vyděšený výraz. Snažila jsem se ho na dálku uklidnit, ale jediné, čeho se mi dostalo, bylo odmítavé zavrtění hlavou. Chtěl vysvětlení, a já nevěděla, jestli mu to můžu říct.
Aniä konečně dokončila svůj projev (díky Bohu jsem ho neslyšela celý) a všichni elfové pozvedli své číše, aby mohli připít na mé zdraví.
Potom už se naštěstí každý staral sám o sebe. Jídlo ze stolů mizelo závratnou rychlostí a sluhové takřka nestíhali mísy a talíře doplňovat.
Já jsem toho moc nesnědla – alespoň v porovnání s elfem, sedícím naproti mně. Ten se cpal, jako by týden nejedl.
Uprostřed hostiny dokonce začala hrát hudba. Byli to tři elfové. Jeden hrál na housle, druhý na flétnu a třetí zpíval. A byla to ta nejkrásnější hudba, jakou jsem kdy slyšela! Ten jeho hlas… Tak podmanivý a kouzelný!
„Smím prosit, Uweitsi-níne?“ objeví se vedle mě Nicolas. Chvíli jsem na něj jen mlčky zírala, a pak mi došlo, že by se asi rád dočkal odpovědi.
„Ale – já neumím tancovat“ namítnu jen chabě.
„Neboj“ řekl a už mně vedl na přírodní ‚taneční parket‘.
Než mně chytil, ještě mně jakoby nic protočil. Potom mně levou rukou chytil za pas a pevně mně k sobě přitiskl.
„Mimochodem, moc ti to sluší,“ vysekl mi kompliment.
„Děkuji,“ řeknu jenom a cítím, že se červenám.
Nikdy jsem nebyla na žádném plese, tudíž jsem vůbec nevěděla, co mám dělat. A i kdyby jo, pochybuju, že by elfové tančili jive nebo waltz. Ale asi ne nadarmo se říká, že když chlap umí tančit, holka ani kroky znát nemusí, stačí, když se nechá vést.
A taky že ano. Díky Nicolasově pevnému stisku jsem vlastně ani neměla prostor udělat chybný krok. Do všech kroků mně prakticky ‚dotlačil‘ on. Ale byla jsem nervózní! Hlavně z toho důvodu, že se mi Nicolas celou dobu díval do očí! A já neměla sílu pohledem uhnout. Jeho oči mně přitahovaly jako magnet!
Tanec jsem vůbec nevnímala, jenom jsem doufala, že nevypadám jako úplné dřevo. Ale vzhledem k tomu, že jsem zahlédla Aniu, jak se na nás spokojeně dívá a usmívá se, usoudila jsem, že to asi nebude tak hrozné.
„Co se stalo u toho stolu, Violo?“ padla očekávaná otázka.
„Nic, jenom se mi trochu zatočila hlava…“ odpovím pohotově.
Nicolas se na mně jenom vědoucně podíval, neříkal však nic. Měla jsem pocit, že poznal, že lžu…
„Kde je Ywein?“, napadlo mně najednou.
„Ywein přijde později. Říkala, že se s tebou chce pouze rozloučit. Je vyslána na výpravu. Musí vést svou Spanilou jízdu.“
„Spanilou jízdu?? Co to je?“, chytnu ho za slovo.
„Spanilá jízda je družina nejlepších elfích bojovnic a Ywein jim velí. Má matka je posílá na ty nedůležitější a nejnebezpečnější výpravy,“ vysvětlil mi.
„Něco jako Artuš a jeho rytíři kulatého stolu?“ napadne mně.
„No, nevím, kdo byl Artuš, tudíž ti nemůžu odpovědět,“ usmál se a já měla sto chutí zaťukat si na čelo.
„Promiň, pořád zapomínám, že nikdo tady nezná historii světa, z kterého jsem přišla.“
„V pořádku,“ usmál se. „Ale budu rád, když mi o něm někdy něco povyprávíš.“
„Dobře,“ souhlasím. Král Artuš je můj nejoblíbenější hrdina. Zvlášť v jednom stejnojmenném filmu z roku 2004 je jako Clive Owen k sežrání!
Ale zpátky k realitě.