XII. kapitola
Ruku mi ještě nikdo nelíbal, a tak jsem z toho byla trochu mimo. Mohla za to určitě i všechna ta elegantnost, která doslova kypěla ze všech těch elfů kolem. Připadala jsem si strašně obyčejně a méněcenně. V té chvíli jsem zatoužila být ve Storisu, kde jsem rozhodně zapadla víc.
Nicméně jsem byla v Elëru a s tím jsem hold nemohla nic udělat. Jak už jsem řekla, byla jsem loutka. Loutka, kterou si mezi sebou střídali král, princ, Ywein a královna. Každý chtěl, aby mu pro něj něco zahrála. A za provázky tahali oni…
Během následující půl hodiny mi královna představila dalších asi deset vysoko postavených elfů, šlechty, jak mi bylo řečeno… Ale já jsem si nezapamatovala ani jedno jméno.
Připadala jsem si jako pudl na přehlídce! Všichni na mně koukali! Chtěla jsem zalézt někam do koutu a chvíli být sama, v klidu…
Už jsem z toho všeho unavená a otrávená! Nikdy bych nevěřila, že to někdy řeknu, ale chci domů…!! Když přič z tohohle špatného snu… chci se probudit!
„Matko, myslím, že Viola by si ráda odpočinula, po tak náročné cestě“, ozval se najednou princ Nikolas. Jediný, koho sem si krom královny zapamatovala. Jak by taky ne, jeho jantarové oči se mi vryly do paměti!
„Ach, ano. Zapomněla jsem, že není jednou z nás. Omlouvám se, Violo. Zapomínám na tvé potřeby“, usmála se na mně královna a pohladila mně štíhlými prsty po tváři.
„Odvedu ji do jejího domu“, nabídl se princ.
„To není nutné, princi. Zavedu ji tam“, vmísila se do toho Ywein.
„Trvám na tom! Bude mi velkou ctí“, zarazil ji a já se nevzmohla na slovo. Jen jsem na něj zírala. „Prosím, Violo. Pojď!“, řekl škrobeně a pokynul mi rukou. S mírným úsměvem jsem se k němu připojila.
Šli jsme pomalu. Na můj vkus až příliš. Když už bylo ticho neúnosné, ozvala jsme se jako první.
„Děkuji, že jsi mně odtamtud odvedl…“
„V pořádku. Sám vím, jaká je to otrava… Všechny ty zdvořilosti, přetvářka, úsměvy…“, najednou byla škrobenost pryč a byl z něj, na první pohled, obyčejný smrtelník.
„Páni“, řekla jsem nahlas. „Už nezníš jako spisovný slovník“, usmála jsem se.
On se rozesmál. „Vidíš? Je to taky přetvářka. Před mou matkou a všemi těmi šlechtici… Moje vystupování musí mít úroveň, jakožto následníka trůnu. Musím být příkladem pro ostatní“, usmál se.
„Všichni tady takhle mluví?“, zeptám se.
„Šlechta ano… I většina stálých obyvatel Elëru. V dalších městech už to není tak hrozné“, zasmál se. Já jsem se k němu přidala.
„To moje vystupování musí docela bít do očí, že?“
„Učíš se rychle“, řekl a zase se zasmál. Měl tak krásný smích!!! A ty dokonalé zuby! Ďolíčky ve tvářích, když se usmíval tak zvláštním pokřiveným úsměvem!
Doufám, že si nevšimnul toho, jak na něj neustálé zírám! Vůbec jsem nesledovala okolí, takže kdyby se mi teď schoval, byla bych v pěkné bryndě. Nejspíš bych si sedla na zem a čekala až si pro mě přijde.
Naštěstí nic takového neudělal, a tak jsme asi po dvaceti minutách (hooodně pomalé chůze) došli před jeden z mnoha „stromů-domů“, kterých jsem si všimla už při příjezdu do Elëru.
„Tak jsme tady“, prohlásil Nicolas a pokynul mi směrem k oblouku v obrovském kmeni, který byl zakryt závěsem z květů (skutečných živých květů!!).
„To je nádhera!“, užasnu, když se rukou dotknu závěsu.
„Práce našich nejlepších zahradníků“, jen dodal Nicolas.
Zá závěsem se ukrýval vnitřek domu-stromu. Byla to kulatá místnost uvnitř kmenu. Jakmile jsem vešla, pocítila jsem nával koncentrované energie, která přímo sálala ze stěn. Vždy jsem na toto byla citlivá, ale myslela jsem si, že je to jen můj pocit, něco co sem si vsugerovala. Ale ono je to skutečné!
Chvílemi jsem dokonce viděla vlákna energie, poletující ve vzduchu! Bylo to strašně zvláštní! Nejde to ani správně popsat!
Pomyšlení, že v tomto prostředí budu spát a bydlet mně naplňoval štěstím! Už jsem nechtěla být ve Storisu. Už jsem chtěla být navždy v tomhle domě!
Rozhlédla jsem se po místnosti, uprostřed se tyčilo strmé točité schodiště, na jedné straně stála knihovna plná knih a na straně křeslo a malý stůl.
I když je místnost sama sobě dost velká, řekla bych tak 8 metrů v průměru, díky schodišti a nábytku vypadala mnohem menší. Ale útulná! A strašně krásně to tam vonělo!
Byla jsem zvědavá, co je nahoře, a tak jsem se okamžitě vydala po schodech do patra. Nicolas mně následoval.
Vystoupala jsem po něm nahoru a vylezla jsem dírou v podlaze do druhé místnosti v patře. Ta už byla obdélníková a asi dvakrát větší než ta v přízemí. Stěny tvořily různě do sebe pokroucené větve, na kterých dokonce rostly lístečky! Stála tady široká postel s nebesy a dvěma nočními stolky. Deka a polštář byly povlečené do sněhově bílého povlečení, stejně jako hedvábné závěsy na na nebesích. Nalevo stály dvě židle, jídelní stůl a velká bílá skříň z podivného materiálu, podobném porcelánu…
„Za sebe i svou matku se omlouvám, že tě musíme ubytovat v tomto skromném domě. Tvůj příbytek však ještě není připravený na tvůj příchod. Jakmile budou úpravy dokončeny, nastěhuješ se tam. Bude to pro tebe jistě pohodlnější“, řekl Nicolas a já jsem se na něj jen nevěřícně podívala.
„Skromném? Děláš si srandu?? Tohle je naprosto dokonalé!“, ujistila jsem ho.
„Pokud jsi tak unešená z téhle chajdy, tak pak budeš svým příbytkem naprosto uchvácená.
„Může být něco dokonalejšího?“, zeptala jsem se sama sebe. Nicolas se jen usmál.
Mezitím, co jsem si pokoj prošla, všechno si osahala (našla jsem dokonce i koupelnu!), mi Nicolas přidělil další instrukce.
„Zabydli se a odpočiň si po té náročné cestě. V šatníků máš pár čistých věcí a boty. Ty, co máš, na sobě už jsou notně onošené,“ zkritizoval můj oděv. Pochybovačně jsem se podívala na svou košili a korzet, a musela jsem uznat. že má pravdu.
„O nic se nemusíš starat. Vše zařídím já. Ywein zítra opět odjíždí, a mně budě ctí být tvůj průvodce“, mrkne na mně. To gesto mi na elfa vůbec nesedí, ale od něj to vypadá roztomile. On je vlastně celý roztomilý!
„Ywein odjíždí??“, nechápu.
„Ano, je to velvyslankyně, je neustále na cestách“, vysvětlí mi. „Abych nezapomněl, nechám ti tu donést šaty, které si oblečeš dnes večer.“
„Co je dneska večer?“, zpozorním, přebíraje při tom zmíněné oblečení ve skříni.
„Přece oslava tvého příjezdu“, připomene mi, jako by to byla každodenní rutina.
„Proč?“, nechápu.
„Měla bys vědět, že elfové velmi rádi slaví. A tak využíváme každé příležitosti“, usměje se Nicolas.
„Aha… páni! Co je to za látku?? Ta je úžasná!“, rozplývám se nad světle zelenou látkou, nehledě na předešlý rozhovor.
„To je měsíční hedvábí. Dá se získat pouze za úplňku“, řekl Nicolas, ale já ho stejně moc nevnímala. Zavřela jsem skříň a přesunula se k posteli. Osahala jsem si všechny malé polštářky, které na posteli ležely a byla jsem ne v sedmém, ale v osmém nebi! Všechno bylo tak neskutečné. Tak kouzelné!
„Nechám tě o samotě, ať si můžeš vše náležitě užít. Uvidíme se večer“, ozval se Nicolas a až tím si upoutal mou úplnou pozornost.
„Děkuju za všechno“, řeknu, a myslím to upřímně. Nicolas se jen usměje a už chce odejít, když ho ještě zarazím: „Princi Nicolasi?“
On se na mně zamračí. „Prosím, aspoň ty mi neříkej princi. Stačí Nicolas“, napomene mě.
„Dobře, tak Nicolasi?“, opravím se s úsměvem, který mi princ vrátí.
„Ano?“
„Skus to stěhování co nejvíce oddálit“, zazubím se na něj, objímaje při tom jeden z polštářků.