XI. kapitola
Před očima mám tmu, nejprve slyším pouze vzteklé vrčení… Není to jeden hlas… je jich více. Možná deset.
Nic nevidím, protože ve svém snu taky spím. A probudí mně právě ono zlostné vrčení… Rychle se posadím do sedu a instinktivně sáhnu po meči, ležící v trávě u mých nohou. Ywein už je taky na nohou a s mečem v ruce se rozhlíží. To, co vrčení vydávalo, je smečka vzteklých vlků. Přibližují se k nám v půlkruhu a nezastavují se. Pořád pomalu postupují vpřed! Popadnu do náruče raneček s vejcem a pomalu ustupuju do zadu. Ani jsem si nevšimla, že je za námi skalní stěna, dokud do ní zády nenarazím.
„Ywein, promluv k nim!“, pobídnu vyděšeně Ywein. V jejich očích se však zrcadlí stejný strach, jako mám já.
„Neposlouchají mně!“, odpoví úzkostně. „Jsou posedlí!“
„Posedlí? Čím??“, nechápu. Půlkruh vzteklých vlků se zužuje.
„Démonem!“, odpoví vyděšeně Ywein.
„Arthers!“, vydechnu v náhlém poznání. Chce Irimënino vejce!
S trhutím se probudím. Bože, další vize. Další vize, které jsem nerozuměla. Kdo je, proboha Arthers?? A co to Ywein žvanila o démonech?? Musím se jí zeptat, jestli je ještě něco, o čem nevím… Ale ne teď, ne před celou jednotkou vojáků. A když o tom tak přemýšlím, možná že mi to nakonec poví sama královna.
Musím prostě vydržet do Elëru. Kolem toho se teď točí celá moje budoucnost, takže…
V lese bylo pořád stejné množství světla, jako když jsme šli spát, takže jsem nepoznala, jestli je ráno, nebo ne…
„Má paní, jste v pořádku?“, všiml si mně jeden z vojáků, co drželi hlídku.
„Ano, jsem. Měla jsem jen zlý sen…“, vymluvila jsem se popravdě. „Už je ráno?“, zeptala jsem se.
„Téměř. Za hodinu vychází slunce“, odpověděl mi a já nechápavě zhlédla nahoru, kde byly jen větve a listí stromů. Nezahlédla jsem ani kousíček nebe!
„Jak to poznáte?“, podivila jsem se upřímně.
Elf se jen rozesmál. „Máme na to cit. Takový šestý smysl…“, vysvětlil mi to, ale stejně jsem si to nedokázala dost dobře představit. To jako mají v hlavě hodiny, nebo co?
Mluvili jsme sice tiše, ale i tak se Ywein s Rinaelem probudili.
„Promiňte, nechtěli jsme vás vzbudit“, omlouvám se.
„To je v pořádku, stejně musíme vyrazit“, uklidnil mně Rinael. Toho sem se právě obávala… že budeme muset vyrazit. S povzdechem jsem poskládala svou deku a mezitím se začal probouzet i zbytek vojáků a za pár minut už jsme všichni seděli v sedlech a byli uspořádáni ve formaci. Všimla sem si ale, že se elfové na svých pozicích prostřídali. Hned vedle mě tentokrát jel elf, který mi vysvětloval princip elfských hodin.
Povzbudivě se na mně usmál a já mu úsměv zamyšleně oplatila. Rinael pobídl koně opět do cvalu a během dne jsme o jiný chod ano kopýtkem nezavadili…
* * * * * * *
Celý dlouhý den to vypadalo, že držíme bobříka mlčení! Nikdo nemluvil, ani vojáci mezi sebou. Byl slyšet jen monotónní dusot kopyt. Ticho mně řezalo do uší, zaklínala jsem je, aby už proboha něco řekli, ale oni mlčeli jak zařezaní! Chtěla jsem zapříst rozhovor, aspoň s Ywein, ale o čem? O tom, jak jsou okolní stromy tlusté a krásné? Jak mi neustále strkali své chapadla energie až pod noc a nutili mně tak neustále třepat hlavou? Bála jsem se, že z toho budu mít tik, ale vypadalo to, jako by byli všichni zhypnotizovaní, protože si toho nikdo nevšiml.
Bože! Člověk by nevěřil, jak dokážou být stromy otravné! Po celém dni pošťuchování a neustálého strkání bych dala cokoliv za to být na chvíli na nějaké mrtvé pláni, kde nic neroste! Takový by to byl býval klid…!
Moje nálada se s každým ujetým kilometrem zhoršovala. A korunu tomu nasadil Rinael, který rozhodl, že pojedeme i přes noc!!
Kdybych byla postavička z kreslené pohádky, už by mi z uší sálala pára a obličej by se mi změnil na přezrálé rajče. Možná by mi ta hlava i pukla…
Třetí den (nebo noc?? Kdo se v tom má vyznat!!) jsme najeli na vydlážděnou cestu, lemovanou opět lampami se slunečními kameny. Byla dost široká na to, abychom mohli jet čtyři vedle sebe. Po pár hodinách se les kolem nás rozestoupil a my jsme se octli před velkým příkopem, přes který vedl klenutý most. Za ním se tyčily vysoké hradby, nikoli však kamenné jako ve Storisu. Tyhle tvořilo mnoho užších stromů, téměř srostlých kmeny k sobě, a svými korunami tak dokonale chránili vnitřek města.
„Vítej v Elëru“, prohlásila Ywein vedle mě.
Dojeli jsme k začátku mostu, na kterém stáli dva strážní s kopími v rukou. Jelikož měli vojáci v rukou prapory a hlavně proto že nás čekali, nás beze slova vpustili ne most. Klusem jsme ho přešli a zastavili se až u mohutné brány, kterou hlídali taky dva elfové, tentokrát na koních. Brána se začala pomalu se skřípěním rozevírat a odhalila nám město v celé své kráse. Voják, jedoucí po Rinaelově boku se od nás oddělil a hnal svého koně tryskem mezi uličkami dále do města.
My ostatní jsme klusem vjeli dovnitř a napojili se na dlážděnou cestu, která vedla dále do hloubi města. Procházeli jsme kolem nesčetných zvláštních stromů, ze kterých vycházeli všelijak oblečení elfové, a s různými výrazy nás vítali. Proběhli kolem nás asi jenom čtyři elfí děti. Všichni tady byli podivně mladí. Jako kdyby vůbec nestárli.
Cesta se několikrát rozdvojila a vedlejší uličky vedly dál mezi stromy. Byl tady klid a vzduchem proudil mír a blahobyt… Neviděli jste tady jediné žebráka jako ve Storisu. Všichni tady měli své místo.
Rinael nás vedl dál spletitými uličkami, až jsme najeli na jednu, mnohem širší, který vedla přímo rovně. Na konci se nacházelo náměstí, nebo tak něco… Bylo obrovské, vydlážděné zvláštními kameny. Uprostřed stála jakási studánka, rybníček, nebo jak to nazvat…. Voda v ní vydávala modré světlo a nad hladinou poletovaly zvláštní světelné kuličky… Musím se Ywein zeptat, co to je, řekla jsem si.
Než jsme dojeli až do středu, přicházeli další a další elfové. Cítila jsem na sobě stovky pohledů a byla jsem z toho dost vykolejená. V tom jsem ji uviděla… Stála tam, vznešená a krásná, jako v mém snu. Královna Aniä. Kolem ní postávalo několik dalších elfů, podle oblečení vysoce postavených. Zaujal mně hlavně elf s dlouhými černými vlasy jako Aniä, na pohled mnohem mladší než ostatní elfové kolem něj (a že vypadali všichni mladě!). Stál hned vedle královny a měl ve tváři neutrální výraz. Vlastně jako všichni elfové.
Rinael zastavil průvod pár metrů od královny. Seskočil z koně, kterého se hned chopil voják, který jel po jeho boku. Seskočila z koně i Ywein a vojáci. Všichni u toho vypadali tak elegantně! Nejradši bych zůstala na koni navěky, než se ztrapnit před dokonalými elfy svým neohrabaným seskokem. Nakonec jsem ale neměla na výběr. Dala jsem do seskoku všechnu eleganci, kterou jsem měla na skladě, ale i tak mi připadalo, že sem z toho koně spíš spadla jako pytel brambor. Korika okamžitě odvedl voják a klapot kopyt se pomalu vzdaloval. A tak jsme zůstali na náměstí jen já, Rinael a Ywein.
„Mí drazí!“, zvolala Aniä a ve tváři se ji objevil nádherný zářivý úsměv. Zvedla ruce do výše a elegantním krokem se vydala k nám. Za ní se táhla dlouhá vlečka z jejích šatů, které úžasně zvýrazňovaly její přednosti, hlavně vosí pas. Šaty neměly ramínka, držely jen na jejích ňadrech. Měli tmavě zelenou barvu a byly protkány zlatou nití. „Váš příjezd už byl dlouho očekáván, co jej tak opozdilo?“, vítá nás Aniä.
„Zdrželi jsme se ve Farilu“, řekla Ywein a mně bylo hned jasné, že to způsobilo můj deficit po nepodařeném kouzlení.
Nevěděla sem, co dělat, a tak sem zůstala stát a čekala, až si mně všimnou. Ywein mezitím vyšla naproti Anie a ta ji láskyplně objala. Vypadaly jako matka s dcerou. Ale pokud vím, Ywein nebyla princezna… Ale zase – kolik toho o ní vím, že…
„Violo! Má drahá Uwetsi-níne!“, promluvila ke mně Aniä konečně a já se pokusila vykouzlit úsměv. Ale nejspíš jsem se jen zašklebila… Aspoň v porovnání s jejím úsměvem. „Tak ráda tě opět vidím…“, řekla a také mně objala. Ucítila jsem její vůni, která mně zašimrala v nose. Voněla lesem! Svěžím ranním lesem! Jak je to možné?? Já chci taky tak vonět!
Když mně pustila, a ustoupila do boku, přede mnou stál onen mladý elf.
„Je mi ctí že tě poznávám, Uwetsi-níne. Já jsem princ Nicolas“, představil se mi a políbil mi ruku. Upřeně se mi při tom díval do očí…