VIII. kapitola
Bylo toho na mně moc… Celý můj dosavadní život se zhroutil a rozpadl na milion kousíčků, které už nikdy nikdo neslepí dohromady. Nezbývalo mi, než je smést do kouta a začít stavět svůj život znovu. Úplně od píky a s čistým štítem.
Možná mně má minulost dostihne, lidé tady ode mě budou čekat víc, než jim budu schopná dát. Ale i tak se pokusím si vytvořit nový život a novou pověst…
Poté, co mi Yweyn o mém dětství řekla, jsem už nic jiného slyšet nechtěla. Dozvěděla jsem se, kdo byli mí rodiče, i když je už nikdy nepotkám, a to mi stačilo.
Chtěla jsem si jen lehnout, zahrabat se do deky a jen spát. Spát, a doufat že se probudím ve své posteli…
Je krásný letní vlahý večer a slunce právě zapadá za hradbu korun stromů. Slyším hudbu… Krásnou melodickou hudbu, protkanou nádherným zpěvem. Nikdy jsem takové nástroje neslyšela, ale nějak jsem tušila, že ty krásné zvuky vydávají kouzelné elfské flétny a zpěv elfů.
Měla jsem na sobě krásné dlouhé šaty s pevným vázaným korzetem, které měly nádhernou kávově béžovou barvu. Otočila jsem se zády k zapadajícímu slunci a podívala jsem se na shluk kolem.
Uprostřed velké mýtiny mezi nějakými zvláštními domy ve stromech stály dva dlouhé masivní dřevěné stoly, které se doslova prohýbaly pod množstvím jídla a pití. Vypadalo to jako oslava, ale na oslavu byli přítomní příliš smutní a hudba příliš pomalá a skoro až depresivní… Byla to hostina před bitvou, došlo mi v zápětí.
„Violo!“, zavolal někdo. Byl to elf, kterého jsem ve snu ještě neviděla.
„Děje se něco??“, zeptala jsem se.
„Yweyn! Potřebuje vás…“, odpověděl a ve tváři měl ustaraný výraz.
Mé snové já okamžitě reagovalo. Vykasala jsem si dlouhou suknici a pospíchala za elfem…
Někdo mnou mírně zatřásl. „Violo, vstávej. Musíme vyrazit“, promluvila na mně Yweyn. Rychle vyskočím do sedu, až ode mě úlekem odskočí.
„Yweyn?“, vypadlo ze mě spontánně. „Jsi v pořádku?“
„Já jsem v pořádku… proč bych neměla být?? Co se stalo??“, ptala se naprosto zmatená. Asi jako já. Byl to nejspíš jen zbytek snu… Yweyn se něco stane! Škoda že jsem neviděla víc! Mohla bych se na to připravit… a ani nevím, kdy se to stane. Ale rozhodla jsem se, že Yweyn nic neřeknu. Ještě bych ji vystrašila.
„Nic…“, řeknu váhavě a ne moc přesvědčivě. Ona mi zjevně nevěří, ale nechá to být.
„Vstávej, musíme jet. Královna už nás očekává a do Elëru je to ještě dlouhá cesta…“, řekla proto jenom a vstala. Napodobila jsem ji a společně jsme poskládaly deky, naložily je na hnědáka a já jsem osedlala Korika. Poté jsme skromně posnídaly.
„Jak daleko je to ještě do Farilu?“, zeptám se mezi sousty elfského chleba s uzeným sýrem.
„Myslím, že když pojedeme rychle, mohli bychom tam k večeru být…“, odpověděla. Byla jsem zvědavá, co mně ve Farilu čeká. Chtěla jsem vidět více elfů i lidí tady… Jak žijí, a co normálně jedí.
Když jsme dojedly, odkudsi mezi stromy se vynořil Ayris a přidal se k nám. Ani jsem si nevšimla, že tady nebyl.
Nasedly jsme na koně a vedly je úzkou zarostlou stezkou v lese, po které nejspíš chodila pouze lesní zvěř. Často jsem se musela sklonit, abych nedostala větví facku. Jely jsme těsně za sebou, protože šířka stesky nám nedala na výběr.
Z ničeho nic les skončil a my se ocitly na obrovské louce, která vedla až za horizont. Rostla na ni hustá světle zelená tráva, dosahující koním do půli nohou. Ayris se v ní téměř ztrácel. Nechalá jsem Korikovi povolené otěže, aby si za chůze mohl utrhnout trsy trávy, které ho velmi lákaly, a krokem jsme se vydaly vpřed.
Měla jsem v hlavě tolik myšlenek, tolik otázek… Tolik pochybností!
„Ywein?...“, promluvila jsem po chvíli ticha.
„Ano?“, zvedla tázavě obočí.
„Co když to vejce nedokážu najít…? A co se mnou bude, pokud ho najdu? CO bude pak???“, zeptala jsem se.
Ona se na mně konejšivě usmála.
„Dokážeš ho najít… Jsi Vyvolená! A navíc na to nebudeš sama. Pomohu ti, jak jen to bude možné. A až vejce najdeme… kdo ví, co bude potom. To nikdo nemůže s určitostí říct. Je však jisté, že zůstaneš na čas v Elëru. Aspoň do té doby, než drak dospěje. Pak – to jen bohové vědí…“
Sice to byla vyčerpávající odpověď, ale nějak mi nedodala tu potřebnou jistotu. Co ta bitva, kterou jsem viděla ve snu?? Já přece nemůžu bojovat v bitvě! Jsem jen obyčejná puberťačka se špatným prospěchem! Neumím držet meč!
Bylo mi z toho všeho do breku. Pořád jsem se nemohla zbavit pocitu pouhé loutky na provázku… Všichni ode mě čekali příliš mnoho… Co když jejich představy o Vyvolené nenaplním??
Ywein nejspíš uviděla můj zamyšlený obličej, protože řekla:
„Pojď, zrychlíme, ať jsme ve Farilu ještě dnes. Aspoň nebudeš mít čas přemýšlet o své budoucnosti“ a s těmito slovy pobídla Liilith do cvalu. Napodobila jsem ji a Korik se poslušně rozcválal. Třetí kůň, říkejme mu třeba Valibuk, se zákonitě rozcválal také. Chudák…