VII. kapitola
„Musíme vyrazit“, sdělila mi Yweyn, když jsem k ní přišla na vydlážděný střed vesnice. Vlka jsem nikde neviděla, stejně tak Kalvena. Určitě už odjel…
„Osedlejte Viole koně a na druhého dejte naše zavazadla“, rozkázala Yweyn nějakému mladému učedníkovi, který hned nato chtěl odejít do stájí.
„Počkej!“, zarazila jsem ho, přiskočila k němu a chtytila jej za ruku. Když v tom se stalo něco zvláštního.
Bylo to jako kopnutí elektrického proudu. Projel celým mým tělem a před očima se mi zatmělo… Cítila jsem, že stále stojím, ale před víčky se mi míhal obraz jako na televizi.
Byla noc. Věděla jsem, že se děj odehrává tady v Sirisu. Poznala jsem taky zdejší stáj a toho mladého kluka.
Stane se to dnes v noci… Věděla jsem to. Převrácená svíčka zapálí celou stodolu i s koňmi a vzadu na balíku slámy bude ležet tenhle kluk… Kouř ho nevzbudí… Uhoří spolu s koňmi…
Prudce otevřu oči a zírám do vyděšeného obličeje toho mladého učedníka. Všimnu si, že ho pořád pevně svírám za paži.
„Dnes večer nespi ve stáji!“, vybalím na něj. „Když odejdeš, zhasni všechny svíčky, rozumíš??!“, pořád ho svírám a on má nyní větší strach ze mě než ze smrti. Když pořád mlčí a jen na mně vyděšeně kulí oči, dodám: „Slib mi to! Prosím!“
„S-s-slibuji, paní“, vykoktal stěží a bylo vidět, že by byl nejradši na sto honů odsud. Nevím, co mně to popadlo, jen jsem nechtěla mít na svědomí jeho smrt. Když utekl směrem ke stáji splnit rozkaz, uvědomila jsem si, že jsem mu neřekla to, co jsem původně chtěla. A sice ať mi osedlá Korika a ne nějakého jiného.
„Měla si vizi?“, zeptá se mně jakoby nic Yweyn. „Ano…“, odpověděla jsem ještě stále vyvedená z míry. „Stodola s koňmi měla shořet. A ten kluk s nimi…“
„Udělala jsi dobře, že jsi ho varovala. Jen aby tě poslechl…“, řekla.
Otočila jsem se čelem k ní.
„Ty myslíš že…“, nakousla jsem, ale ona mně přerušila.
„Tihle lidé na magii moc nevěří. Krom Seren v téhle vesničce magii nikdo neovládá. Bojí se jí“, vysvětlila a mně nezbylo než doufat, že ten kluk nebude tak krátkozraký.
Když jsem viděla stájníka, kluk už s námi nejspíš nechtěl mít nic společného, jak vede dva koně, strašně se mi ulevilo. Ten osedlaný byl totiž Korik. Poznala jsem ho okamžitě. Nevím, co bych dělala, kdybych si měla zvykat na jiného koně. Druhý kůň byl hnědák trochu těžšího rázu a měl na hřbetě pevně přivázány naše zavazadla. Byl přivázaný k sedlu od Korika.
Přivedl je až ke mně a já jsem si od muže převzala otěže.
„Má paní…“, uklonil se mi a zase odešel.
Z dálky k nám přicházela Serena se dvěma muži, kteří byli předtím přítomní u stolu.
„Máte vše, co potřebujete?“, zeptal se mladší z mužů a pohlédl na Yweyn.
„Ano…“, přikývla Yweyn. „Zásoby dokoupíme ve Farilu, odtamtud s námi pojedou další elfští bojovníci, aby byla zajištěná nejvyšší bezpečnost pro Violu. Svůj úkol jste splnily dobře. Celá Aliance je vám zavázána“, řekla ještě a já jsem zahlédla, že se můžům po jejich slovech značně ulevilo.
Cítila jsem že, mám taky něco říct… Jsem přece Vyvolená. Sama soubě jsem se zasmála, ale otočila jsem se k Sereně.
„Děkuji Vám, Sereno. Jste nejlépší léčitelka jakou jsem zde dosud potkala“, řekla jsem a ona se rozesmála.
„A nejspíš také jediná, viď?“, usmívala se. „Ale ty víš, komu máš poděkovat“, mrkla na mně spiklenecky a já jsem kývla hlavou.
„Ano, vím…“
Najednou jsem se už nemohla dočkat, až jí budu moct poděkovat osobně. Ani jsem si nevšimla, že odkudsi z lesa přiklusal krásný bělouš s dlouhou hřívou i ocasem a zastavil se u Yweyn. Neměl na sobě žádnou výstroj, jen provázek kolem krku, který jespíš sloužil k přichycení se. Poznala jsem, že je to klisna. Podívala jsem se na Korika, ale ten byl úplně klidný. Jen napřímil uši. Nejspíš jsou tady zvyklí, že cestují hřebci spolu s klisnami a nedělá jim to problém… Vlastně mě napadlo, jestli tady hřebce vůbec kastrují…?
Yweyn klisnu pohladila po hebkém krku a vyskočila na její hřbet. Jen tak, ze země. A vypadala při tom úžasně elegantně. Jako vlastně při všem, co dělala.
Také jsem se vyhoupla do sedla, ovšem vůbec ne s takovou grácií jako ona. A to jsem měla sedlo i třmeny…
„Musíme jet, královna čeká…“, řekla Yweyn a nasměrovala svou klisnu (nemám páru jak) směrem k lesu, kterým vedla stezka z vesnice.
„Sbohem, Violo. Snad se nevidíme naposledy. Jsi velice zajímavá mladá dáma“, usmála se na mně Serena.
„Děkuji… Sbohem“, řekla jsem a pobídla Korika aby šel krokem za Yweyn a její klisnou. Třetí kůň se staženýma ušima automaticky šel také. Vlastně ani neměl na výběr, když byl uvázaný ke Korikovu sedlu, že…
A já vlastně taky ne… Kdybych se rozhodla od Yweyn utéct, jsem si jistá, že by mně stejně našla a navíc vůbec nevím, kterým směrem bych se měla vydat. Neměla jsem ani páru, jak vypadá mapa Ethilienu… Připadala jsem si jako loutka…!
A myslím, že ještě dlouho připadat budu… Možná jí zůstanu už navěky. Nejméně do tebe doby, než splním úkol, kvůli kterému jsem tady a nevrátím se zpět do svého světa.
I když… Chci se vůbec vracet? Co mně tam táhne? Nemám tam rodinu ani přátele. Určitě už na mně dávno zapomněli a jednoduše prohlásili za nezvěstnou… A kdybych se vrátila, musela bych vysvětlovat, kde jsem celou tu dobu byla, a vůbec nevím, co bych si vymyslela. Na tohle se snad ani nic vymyslet nedá. Kdyby tohle někomu vyprávěla, nejspíš by mně zavřeli do blázince a dali svěrací kazajku. Upřímně bych se jim ani nedivila.
Když jsem tak přemýšlela o svém životě a světě tady, ucítila jsem v mysli jiné vědomí… Svraštila jsem obočí a snažila se rozpoznat více. Byla na úplném krajíčku a vzpomínku po vzpomínce natahovala chapadla a chtěla proniknout dál. Nebyla to Irimë, to jsem poznala okamžitě.
Ve snaze mysl vytlačit, jsem sebrala všechnu energii a vyrazila proti ní. V hlavě mě mírně bodlo, ale mysl byla pryč. Už jsem ji necítila.
„To byl dobrý útok“, promluvila Yweyn, která jela přede mnou po úzké hliněné stezce v lese.
„Tos byla ty??“, zeptala jsem se nevěřícně.
„Chtěla jsem vyzkoušet, jak budeš reagovat. Ale takovýmto silným útokem se v boji brzy oslabíš. A navíc tě bude za chvíli bolet hlava. Energii si musíš nechat na kouzla“, řekla. Cože? V boji? Viděla jsem sice, že budu nejspíš bojovat v bitvě, ale nevěděla jsem, že na mně někdo bude útočit i v mysli a že budu muset kouzlit!
„Ale já neumím kouzlit“, namítla jsem.
„Jistě, zatím ne. I když nevím, jak si v tom případě zabila ty survaly v lese“, řekla. Sakra! Skoro jsem na to zapomněla.
„To… to jsem nebyla já“, koktala jsem.
„A kdo teda?“, opáčila a podívala se na mně přes rameno.
„Nevím…“, zalhala jsem. Něco mi říkalo, abych o rozhovoru s Irimë zatím nemluvila. „Byl to instinkt. Prostě to ze mě vypadlo.“
Yweyn se jen usmála a otočila se zpět.
„Každopádně to byla velká chyba. Mohlo tě to zabít!“, řekla přísně. „Vůbec si neuvědomuješ rizika“, vyčetla mi.
„Protože mi o nich nikdo nic neřekl…“, namítla jsem. „Ve světě, odkud pocházím, magii běžně nepoužíváme“, řekla jsem.
„Ty ale pocházíš z tohoto světa! Máš magii v sobě. Jen se ji musíš naučit ovládat“, řekla a já se zarazila.
„Já… já jsem se narodila tady??“, zeptala jsem se nevěřícně. V hloubi duše jsem to tak trochu cítila, ale dosud jsem si nechtěla přiznat, že mí „rodiče“, vlastně mými rodiči vůbec nebyli…
Yweyn se ke mně otočila čelem a chvíli mně jen pozorovala.
„Kdo byli mí rodiče…?“, vyslovila jsem po chvíli ticha otázku, která mně momentálně nejvíce trápila.
Yweyn se nadechla, jako kdyby ji pomyšlení na mé rodiče otevřelo nějaké staré rány.
„Utáboříme se a já ti o tvých rodičích povyprávím…“, rozhodla, jelikož už slunce začalo zapadat. V tichosti jsme sesedli a společně odsedlali Korika i tažného hnědáka, pro kterého jsem zatím neměla jméno.
„Sundej mu také uzdečku…“, řekla mi Yweyn.
„Ale neutečou nám??“, bála jsem se.
„Naboj, budou se držet u Lilith. A ona neuteče“, ujistila mně. Pochopila jsem, že Lilith je její klisna. A opravdu – všichni tři, v čele s Lilith odklusali na malý palouček, kde bylo trochu řídké lesní trávy a tam se začali pást. Yweyn posbírala pár suchých větviček a rozdělala oheň. Samozřejmě kouzlem. Já jsem mezitím vytáhla z brašny dvě deky a rozložila je na suché listí. Když jsme se usadily a hřály se, z lesa vyšel vlk. Přišel k Yweyn a lehl si k ní.
„Jak to, že s tebou cestuje?“, zeptala jsem se a ukázala bradou k vlkovi.
„Když byl ještě vlče, zachránila jsem ho. Chytil se do sítě od lovců a já jsem ho našla a vychovala. Od té doby je stále se mnou, ale není jinak omezený. Přijde, kdy chce on, a taky může odejít, kdykoli bude chtít. Dala jsem mu jméno Ayris“, vysvětlila mi a láskyplně Ayrise pohladila po hlavě.
Přišlo mi úžasné, že z vlastní vůle pomáhá a chrání Yweyn. A jak jsem viděla ve své vizi, zachrání i mně.
Yweyn vytáhla z brašny sušené maso a nějaké zvláštní pečivo.
„Co to je?“, zeptala jsem se.
„To je elfský chléb. Říká se mu deär. Vydrží čerstvý i tři měsíce. A navíc má hodně živit, takže se po určitou dobu na cestách můžeš stravovat pouze deärem a budeš mít dost energie“, řekla mi. Byl trochu suchý, tvarem mi připomínal toustový chléb a chutnal jako suchary ze zdravé výživy.
Chvíli jsme jedli mlčky, obě zabořené do svých myšlenek. Po chvíli jsem zvedla oči a podívala se na Yweyn.
„Vyprávěj mi o mé rodině…“, řekla jsem tiše.
Yweyn se zvedla své bílé oči a chvíli mlčela. Potom oči zase sklopila k zemi a začala vyprávět.
„Tvá matka se jmenovala Tesila. Byla to elfka s nádhernýma stříbrnýma očima… Vypadaly jako tekuté stříbro. Ale neměla je odnarození… Patronům se duhovky zbarví podle barvy jejich draka…“, řekla a čekala na reakci.
„Patronům?? Co to znamená?“, chtěla jsem vědět. Ona otázku nejspíš čekala.
„V historii Ethilieneru je mnoho období, na které nikdo nevzpomíná rád.“
„Bylo období, kdy jsme my, elfové, zabíjeli draky… Chtěli jsme je vyhnat, protože byli silnější než my. Ale dopadlo to tak, že jsme s nimi začali spolupracovat. Měsíční ostrov, na kterém draci hnízdili, napadli usurlové. Zoufale nás prosili o pomoc. A my jim pomohli… Od té doby nám draci začali darovat vejce. Dvě za každé století.“
„Dohoda zněla tak, že každý drak musí mít patrona z řad elfů. Patroni a draci byli osudem spojeni už dávno před tím než se vůbec setkali. Ale když se našli, oba věděli, že k sobě patří. Jen patroni si mohli vyměňovat myšlenky se svým drakem. A právě draci byli zdrojem síly a magie“, na chvíli se odmlčela a zamyšleně hladila Ayrise po hlavě.
„Dlouho jsme žili v harmonii a míru, dokud se u břehů neobjevily první lidské lodě… Lidé se tady rychle zabydleli a začali obydlovat vnitrozemí. Netrvalo dlouho, a střetly se s námi. Propukla obrovská a dlouhá bitva. Měli jsme výhodu v podobě draků, ale i tak mnoho lidí, elfů a draků v bitvě zahynulo.“
„Po takovém krveprolití, kdy byla zabita tehdejší královna elfů i král lidí, oběma národům došlo, že tohle není ta správná cesta… Zvolili si nové vládce, uzavřeli mírovou smlouvu a založili neutrální město Faril, do kterého nyní míříme. Žijí tak společně eflové, lidé a kdysi tam bylo i pár trpaslíků.“
Sice byla historie velice zajímavá, ale mně trápila otázka: „Co má celá Historie společného se mnou??“
Yweyn se na mně zadívala a řekla zvláštním tónem: „Všechno, Violo…“
„Mírem mezi lidmi a elfy války neskončily. Objevil se nový národ, říkali si Lidé ze Severu…“
„Zčali útočit na Elfské království ze severu a survalové, potomci usurlů a lidí, na Sarëjské království ze západu. Došlo k dalším bitvám, do kterých se zapojili také trpaslíci. S jejich pomocí jsme vyvraždili Severský národ a také téměř všechny survaly.“
„Ale patronům se zdálo, že už padlo příliž mnoho draků, elfů i lidí a rozhodli se, že poslední fialové vejce ukryjí s pomocí divokých draků do chrámu někde hluboko v elfských kouzelných lesích.“
Ten chrám v mém snu… ale jak to, že jsem ho viděla ještě než jsem se dostala na tenhle svět?
„Spolu s tím vytvořili také náhrdelník, který pomůže budoucímu patronovi najít svého draka… Ale patronem měl být někdo, kdo spojí obě rasy – lidi a elfy…“ odmlčela se a pohlédla na mně. „A ta Vyvolená jsi ty. Tvá matka byla elfka, a tvůj otec člověk. Ty jsi poslední dílek skládanky o tajemném proroctví spojení ras. Dlouho po tom, co patroni i divocí draci schovali vejce a opustili Ethiliener, jsme zoufale hledali chrám a vejce. Vyzkoušeli jsme všechny možné kouzla s přívěskem i bez něj, ale bezvýsledně… Vejce jsme nenašli… Jsi naše poslední naděje, Violo.“
Chvíli jsem mlčela a vstřebávala nové informace…
„Ale… když jsem se narodila tady, proč jste mně poslali do jiného světa?? Neměli jistě přece jistotu, že se vrátím… Nikdy jsem neměla o tomhle světě ani tušení!“ nechápala jsem, proč tak riskovali a raději mně nenechali vyrůstat tady.
„Věděli jsme, že tě zpět přivede tvůj původ a magie… Věřili jsme v tom! A víra je to nedůležitější! A navíc jsme zoufale potřebovali, abys dospěla ve zdraví a nic se ti nestalo… Tady tě mohla ohrozit spousta věcí, ale tam ne.“
„Jak to víš?? Vždyť jsem se málem zabila v autě! Jela jsem s –“, najednou jsem nevěděla, jak své ‚rodiče‘ pojmenovat. Ty, které jsem za své rodiče dosud považovala. Ale řekla jsem si, že je to stejně fuk! „- se svými rodiči a nabourali jsme se! Vyvázla jsem jen náhodou!“
„Nebylo to náhoda! V tamním světě tě chránilo kouzlo od samotné královny. Byla jsi nesmrtelná! Ale teď už nejsi…“