IX. kapitola
Na sklonku dne, kdy už slunce začalo pomalu zapadat, jsme najeli na trošku širší cestu, kolem které byly rozestavěny krásné dřevěné lampičky, dosahující koním ke kohoutku, které vydávali tlumené bílé světlo. Byly v nich zabudované jakési bílé krystaly, které to světlo vydávaly.
„To jsou sluneční kameny“, vysvětlila mi Ywein. „Jejich zdrojem je magie. V Elfském království najdeš pouze takovéto osvětlení. Louče s otevřeným ohněm by byly moc nebezpečné vůči lesu“.
Jak jsme se blížili k vesnici, začaly se podél cesty objevovat malá a větší políčka, na kterých rostly dýně, tykve, slunečnice a kukuřice. Občas se objevil košatý strom s jablky.
Přešly jsme s koňmi do klusu a bok po boku vjely mezi dva dřevěné domy. Možná to bylo pokročilou večerní hodinou, ale ve vesnici nebylo ani nohy. Země pod kopyty koní se změnila na vydlážděnou náves. A právě klapot kopyt vylákal ven zvědavce.
Jako první jsem zahlédla mezi domy robustně stavěnou ženu, která mi mohla dosahovat možná tak k prsům. Uvědomila jsem si, že se právě dívám na trpasličí ženu. Zůstala stát v ústraní. Na rozdíl od elfa, oblečeného v lesklé zbroji. Šel směrem k nám a ve tváři měl zvláštní přísný výraz. Všimla jsem si že Ywein seskočila z koně, a tak jsem ji napodobila.
„Ywein“, promluvil elf.
„Rinaeli. Ráda tě opět vidím. Mohlo mne napadnout, že královna povolá právě tvoji jednotku k ochraně Violy.“
„Ano, a je mi velkou ctí“, odpověděl Rinael. Bože, oni mluví tak strašně škrobeně!
„Dovol, abych ti předtavila Violu! Violo, tohle je Rinael. Kapitán jednotky královského vojska. Bude nás se svými muži doprovázet do Elëru“. Jo, to jsem si domyslela!
„Těší mně“, řekla jsem směrem k Rinaelovi a zavrhla pokušení podat mu ruku.
„Je mi obrovskou ctí, Uweitsi-níne!“, řekl Rinael a vysekl mi stejnou poklonu, jako to dělával Kalven. Mimoděk jsem si vzpomněla na jeho polibek a hned tu představu zase vypudila z hlavy. Teď se musím soustředit na něco jiného!
Náš hovor přilákal další zvědavce. Mimo jiné dvě ušmudlané děti, které vše sledovaly s očima navrch hlavy z bezpečí objetí své maminky, strhané dívčiny, sotva 19-ti leté. Bože, pomyslela jsem si. Tak mladá a už má dva haranty na krku…
„Pojďte, rada města vám připravila pokoje, kde se můžete pohodlně prospat, než zítra vyjedeme“, řekl Rinael a vedl nás úzkýma uličkami mezi domy. Z oken na nás zíraly další lidské, elfí i pár trpasličích tváří.
Nechal nás vejít do jednoho z domů a sám poté vešel za námi. Každou z nás odvedl do jednoho pokoje v patře.
„Umývárna je v přízemí, ale teče zde jen studená voda. Na pohodlí horké koupele si budete muset počkat až do Elëru, Uwetsi-níne.“, oznámil mi Rinael.
„To je v pořádku“, ujistila jsem ho. Sice mně nějak nelákala vidina ledové sprchy, ale představa zůstat po tom cestování nemytá a zpocená byla horší.
Rinael za sebou zavřel dveře a já jsem se ocitla v pokoji sama. Byl to útulný pokoj, který byl jen skrovně zařízený. V jednom rohu byl krb, ve kterém žhnulo pár prken. Vedle něj byla malá hromádka suchého dřeva. Dvě jsem vzala a přiložila.
Naproti krbu byla postel s naducanou péřovou pokrývkou a vedle ní nízká masivní dřevěná komoda. A to bylo vše.
Sedla jsem si na postel a najednou na mně dopadla obrovská únava, nabraná při cestování. Ze všeho nejvíce jsem si přála lehnout si a probudit se až v Elëru!
Vyrušilo mně tiché zaklepání na dveře. Do pokoje vstoupila mladá dívka, zřejmně nějaká služka, a s omluvným pohledem mi do pokoje na zem postavila dvě zavazadla, které jsme přivezly.
Vyhrabala jsem z nich plátěnou noční košili a osušku. S tímto v náručí jsem v tichosti opustila pokoj a sešla schody do přízemí. Otevřela jsem dvoje dveře, než jsem natrefila na koupelku. Vešla jsem dovnitř a zamkla za sebou dveře na dva západy.
Místnost byla malá a téměř polovinu z toho zabíral velký dřevěný sud s vodou. Vedle toho byla postavená obyčejná dřevěná vana a na protější stěně vysoké zrcadlo. S úlevou jsem ze sebe sundala korzet, boty, košili i kalhoty. Pohled mi spočinul na odrazu mého těla v zrcadle.
Páni! Málem jsem se nepoznala! Ne že bych někdy byla tlustá ale teď byla moje postava dokonalá! Krásné ploché bříško, štíhlé nohy… Všechen tuk který jsem kdy měla, jsem spálila cestováním a jízdou na koni.
S dobrým pocitem jsem se velice rychle umyla v opravdu ledové vodě! Až mně z toho rozklepala zimnice. Rychle jsem se utřela a oblíkla si košilku. Dosahovala mi stejně jako ta ve Storisu až ke kotníkům a já jsem si připadala jako bílá paní.
S kupkou špinavého oblečení v náručí jsem boso přeběhla do pokoje. Nechtěla jsem, aby mně někdo viděl. Přece jenom jsem si tady stále připadala jako cizinec.
V pokoji jsem opět přiložila do krbu a chvíli jsem se u něho ohřála. Zkusmo jsem nahlédla do brašny, jestli tam mám nějaké čisté oblečení. Tušení nezklamalo a já jsem našla čistou košili, kalhoty i korzet. Na ty korzety jsou tady asi hodně ulítlí… Jediné co si budu muset nechat, jsou boty.
Měla jsem sice trochu hlad, ale abych šla dolů a škemrala o něco k jídlu, tak jsem se raději zahrabala do peřiny a za zvuku praskání ohně jsem se tetelila radostí a spokojeností! Nikdy bych netušila, že budu tak nadšená z postele!
Ani jsem se nenadála, a usnula jsem jako špalek!