IV. kapitola
Vidím sebe, jak stojím před chrámem… A nejsem tam sama. Vedle mě stojí dva elfové. Jedna je elfka s vlasy jako sníh a neuvěřitelně krásným obličejem. Vedle ní stojí mohutný bílý vlk. Druhý elf je muž, s dlouhými černými vlasy.
Pomalu vcházím do chrámu… najednou se setmí. Vidím, jak stojím před oltářem a opatrně natahuju ruce pro kámen. Je teplý…! Jeho povrch je naprosto dokonalý bez nejmenšího hrbolku nebo prohlubně. Temně fialová barva, která se nedá snad s ničím porovnat, zazářila oslepujícím světlem, když jsem se ho dotkla. Přimhouřila jsem oči před tím zábleskem. Najednou jsem pocítila nutkavý pocit ten kámen ochraňovat.
Potom z ničeho nic všechno zmizelo a já jsem se ocitla uprostřed krvavé bitvy. Takové, jako tehdy na mýtině. Na sobě jsem měla brnění a v ruce dlouhý meč. Stála jsem uprostřed největší vřavy a sekala jsem mečem jednoho survala za druhým. Najednou jsem uslyšela mohutný řev, až jsem sebou ve spánku trhla.
Moje druhé já ze snu však nevypadalo vůbec překvapeně. S úsměvem se otočila a já jsem spatřila z oblohy letět obrovského fialového draka!
Úlekem jsem se probudila. Dech jsem měla zrychlený a srdce mi divoce tlouklo. Byl to jen sen…, uvědomila jsem si. Zase jeden z těch živých snů, které mě pronásledují.
Rozhlédla jsem se kolem, ale jediný, kdo mi tu dělal společnost, byli koně. Oba dva osedlaní. Ohniště bylo vyhaslé a rosa všechno pokropila. Deku i vlasy jsem měla navlhlé. Vstala jsem a šla ke koním, kteří když viděli, že jsem vzhůru, začali tlumeně ržát. Přišla jsem k nim a oba dva pohladila po hlavě.
Potom jsem uslyšela někoho přicházet z druhé strany ohniště. Otočila jsem se a uviděla jsem mezi stromy přicházet Kalvena. Byl svlečený do půl pasu, vlasy měl mokré a v ruce nesl dva měchy s vodou. Chvíli jsem pozorovala jeho tělo. Hrudník měl pěkně vypracovaný, jako kdyby chodil třikrát do týdne do posilovny. Na kůži se mu leskly kapičky vody a já si uvědomila, že jsem snad ještě neviděla přitažlivějšího kluka.
„Dobré ráno“, řekl a já jsem mu trochu rozpačitě odpověděla.
Uhnula jsem pohledem a soustředila se na deku, kterou jsem chtěla nacpat do brašny. On obešel ohniště a zastavil se u svého hnědáka.
„Tady máš vodu, jestli máš žízeň“, řekl a podal mi jeden měch.
„Díky“, řekla jsem a vzala si ho. Když jsem pila, cítila jsem na sobě jeho pohled. Potom jsem měch zase zavřela a strčila ho do jedné z brašen. On si mezitím oblékl košili i vestu, zahrabal ohniště a odvázal oba koně. Beze slova jsme nasedli a já jsem v tu chvíli ucítila každý sval v těle. Po včerejší jízdě jsem měla všechno namožené.
Kalven se ještě naposledy rozhlédl po tábořišti a potom klusem zamířil pryč.
Hodiny ubíhaly a my jsme pořád jeli v lese. Zdál se být nekonečný. Ale mně to vyhovovalo. Stromy mi pomáhaly svou energií udržet se v sedle a překonat bolest ve svalech.
Minuli jsme potůček i malou mýtinu a zase vjeli do lesa. Slunce prosvítalo skrz listy a foukal mírný vánek. Kalven jako vždy cválal přede mnou a tak jsem neviděla nic než jeho záda.
V poledne jsme zastavili a najedli se. Kalven vytáhl nějaké zvláštní pečivo a sušené maso. Nevypadalo dvakrát chutně, ale zasytilo. Potom jsme zase nasedli a jeli dál. Les kolem ubíhal a já už jsem bolest ve svalech ani nevnímala. Nějak jsem si na ni zvykla.
Les kolem nás se pomalu měnil. Stromy tady byly o poznání mladší a dál od sebe. Na zemi už nebylo jen popadané listí, ale rostla tu hustá zelená tráva. Za soumraku jsme dojeli na obrovskou mýtinu uprostřed lesů, jen daleko na obzoru, kde právě zapadalo slunce, jsem viděla tmavý pás stromů.
Mlčky jsme sesedli a utábořili se. Kalven tentokrát oheň nerozdělal. Jenom jsme skromně pojedli a šli spát. Já jsem ještě dlouho pozorovala slunce, dokud nezapadlo, a potom jsem usnula.
Stála jsem na skále, která se tyčila nad rozlehlou planinou. Vítr mírně foukal a nesl ke mně zvláštní zápach. Byla jsem oblečená v hedvábných šatech temně fialové barvy, ale nebyla mi zima.
Vím, co to bylo… dívala jsem se na místo strašné bitvy, ve které budu chtě chtě hrát roli.
Najednou se obraz rozplynul a já stála sama v lese, v ruce jsem měla meč a na sobě lehké kožené brnění. Pomalu jsem se otáčela a očima jsem prohledávala les kolem sebe. Najednou jsem si všimla, že za zády, zabalený v šedé látce, držím fialový kámen.
Věděla jsem, že v lese nejsem sama. Najednou se ze dvou stran vyřítili dva survalové a vrhli se na mě. Povalili mně na zem, kámen mi vyrazily z ruky a ten spadl do listí nedaleko od nás. Jeden mi chtěl zabodnout meč do srdce, ale já jsem hbitě uhnula a sekla jsem ho do nohy. S bolestí se skácel k zemi a držel si při tom ránu. Najednou něco vyběhlo z lesa. Byl to velký bílý vlk, ten, kterého už jsem viděla v minulem snu. Skočil po ležícím survalovi a před mýma očima mu rozerval břicho. Využila jsem chvíle kdy druhý surval vykřikl nad smrtí svého druha a rychle jsem vyskočila na nohy. Rozmáchla jsem se a setnula mu hlavu. Když už oba bez hnutí leželi na zemi, zhluboka jsme si oddechla a zasunula zkrvavený meč do pochvy.
„Violo!“, ozval se zvonivý hlas. Rychle jsem se ohlédla a uviděla mezi stromy přibíhat onu elfku s bílými vlasy, oblečenou ve zbroji stejné barvy. V ruce měla úzký meč připravená zaútočit. „Jsi v pořádku?“, zeptala se starostlivě.
„Ano, Yweyn. Nic mi není…“
Z ničeho nic jsem se probudila. Byla ještě skoro tma, slunce teprve vycházelo. Podívala jsem se doprava a uviděla spícího Kalvena.
Měla jsem z toho snu v hlavě pěkný guláš. Tu elfku jsem viděla už podruhé a dokonce jsem znala její jméno. Ale kdo to je??
Nevěděla jsem, co mám dělat tak brzo ráno. Nechtěla jsem Kalvena vzbudit a tak jsem si sedla, nohy přitáhla k tělu a pozorovala východ slunce. Bylo mnohem větší, než jaké sem znala v tom druhém světě, stejně jako měsíc. Teď, když jsem měla chvilku pro sebe, mohla jsem přemýšlet. O všem.
O tomhle zvláštním světě, o elfech, o tom, co mě tady vůbec čeká a především – o vejci a fialovém drakovi. Nedokázala jsem si srovnat, co to má vlastně všechno společného se mnou... Ještě před pár dny jsem byla přesvědčená, že NIC z tohohle všeho neexistuje! Tak proč jsem tady…?
Najednou jsem si uvědomila, že je to vlastně všechno zbytečné. Stejně si budu muset počkat na vysvětlení od královny… Jediné, co jsem věděla, bylo, že jsem Uweytsi-níne… ale CO to znamená, to už bylo něco jiného.
Deka vedle mě se pohnula a princ se převalil na druhý bok. Odvrátila jsem pohled od vycházejícího slunce a podívala se směrem ke Kalvenovi.
„Ty už jsi vzhůru?“, podivil se.
„Nejsem zvyklá spát venku, probudil mě východ slunce“, zalhala jsem.
On se posadil a začal skládat deku, kterou byl přikrytý. Pomalu jsem ho napodobila, a za chvíli jsme měli všechno poklizené. Kalven potom vytáhl dva kusy sýru a pečivem a nasnídali jsme se.
Odvázali jsme koně a oba dva jako na povel nasedli. Otočili jsme koně směrem ke vzdáleným lesům na obzoru a rozjeli jsme se cvalem vzcříc.
Nemluvili jsme. Nějak tak nebylo o čem a navíc jsem byla zahloubaná v myšlenkách o svoji minulosti, a hlavně o tom, co bude dál.
Uběhly asi dvě hodiny, (čas mi tady připadal jako téměř nepodstatný), a my jsme vjeli do lesa, který uzavíral mýtinu. Chvíli jsme dál cválali a potom Kalven z ničeho nic zastavil koně. Nechápavě jsem ho napodobila a podívala se na něho. On seděl na koni a ostražitým pohledem prozkoumával les. Najednou ke mně vítr zavál podivný smrad. Připomínalo mi to shnilé ryby.
„Co to je za smrad?“, zeptala jsem se s pokrčeným nosem.
„Survalové“, odpověděl mi a vytasil meč. Koně, kteří taky ucítili ten pach, začali nervózně přešlapovat a odfrkávat.
To jediné slovo ve mně vzbudilo strach. Viděla jsem jich dost ve svých snech, jednou mě dokonce málem zabili. Jenže to jsem nějak podvědomě věděla, že je to sen. Ale tohle byla skutečnost…
Mezi stromy nedaleko od nás cosi zašustělo. Polekaně jsem se otočila, ale nic jsem tam neviděla. Najednou se začaly zvuky ozývat ze všech stran. Kalven se na mě podíval.
„Violo, uteč!“, nařídil mi.
„Cože? Ne! Nenechám tě tady“, rázně jsem to odmítla. Zvuky se přibližovaly.
„Mám za úkol tě ochránit! Uteč!“, řekl a jen letmo se na mně podíval. Jinak dál prohledával les. Nerozhodně jsem polkla. Nedokázala jsem pochopit, že můj život je důležitější než život prince! Můj kůň nervózně podupával a bylo na něm vidět, že už by odsud nejradši vypadl. Zašustění se ozvalo znovu, tentokrát vlevo. Kalven stočil koně tím směrem a v tu chvíli se naproti němu mezi stromy objevil surval. Jeho zákeřné zelené oči upíraly pohled na Kalvena.
Neměla jsem čas si ho pořádně prohlédnout. Kalven, aniž by se na mě podíval, řekl: „Tak už běž, Violo!“
Stálo mě to hodně úsilí od survala odtrhnout pohled, ale nakonec jsem to přece jen dokázala, otočila koně a tryskem se vydala pryč. Ještě jednou jsem se krátce otočila, ale už jsem ho neviděla… Hřebec se hnal dál rychlostí blesku a mně docházelo, že když ho zabijí, nebudu absolutně vědět, kam jet. Měla jsem tam s ním zůstat. I když, co bych zmohla proti tlupě survalů jenom s malou dýkou…
Když se mi zdálo, že jsem dost daleko od bojiště, zastavila jsem koně a s obavami sledovala cestu, kterou jsem teď přijela. Všude bylo ticho, ani ptáci nezpívali, jen občas zašustilo listí v mírném vánku. Upírala jsem pohled mezi stromy a s ubíhajícími minutami jsem přestávala doufat. Z ničeho nic mi to všechno došlo. Zavřela jsem oči a sklopila hlavu. Tohle se nemělo stát… Nechala jsem ho napospas survalům a utekla jsem jako zbabělec… Měla jsem ho zachránit, když už jsem ta Uweytsi-níne. K čertu s tím, že nevím, co to znamená!
Z přemýšlení mě vytrhl dusot kopyt na zvlhlé půdě. Můj hřebec radostně zvedl hlavu a zaržál. Překvapeně jsem otevřela oči a uviděla mezi stromy téměř tryskem přijíždět Kalvena, stále tasený meč měl potřísněn temně červenou, snad až černou krví. Úlevou se mi sevřelo srdce.
Ale pak jsem to uviděla. Stalo se to všechno tak rychle, že doteď nechápu, jak mi to tak rychle mohlo myslet a jak jsem to vůbec dokázala. Jakmile jsem uviděla skupinu asi šesti survalů, jak se s křikem a tasenými rezavými meči řítila deset metrů za Kalvenem mezi stromy, od té doby za mě mluvily instinkty a nějaký šestý smysl.
Bylo to jako ve zpomaleném filmu. Seskočila jsem z koně a běžela naproti Kalvenovi a survalům. Kalven se na mně jen zmateně podíval, ale než stačil cokoliv říct, zastavila jsem se, natáhla jsem levou ruku dlaní dopředu a s pohledem upřeným do dálky se mi z pusy začaly řinout cizí slova s naprosto dokonalou výslovností, jako kdyby to vůbec nebylo moje tělo.
„Tenna íre meneldír! Tenna varáis ampaweyis! Ir ananta Aiy – Uweytsi-níne!“, vykřikla jsem a celá moje dlaň i ruka se rozzářila do krásné fialové barvy. Pocítila jsem náhlý úbytek síly. Z dlaně mi vystřelil světelný štít a čím dál byl ode mě, tím byl větší. Smetl skupinu survalů a rozplynul se.
Ve vteřině bylo po všem a já jsem se předklonila před sebe v návalu náhlé nevolnosti. Klopýtla jsem dopředu a rukou se opřela o první kmen, co byl poblíž. Volnou rukou jsem se chytila za břicho a snažila jsem se zhluboka dýchat, abych na ten krásný mech pod sebou nehodila šavli.
Moje první myšlenka směřovala k bytosti, o kterém jsem z celé duše věděla, že ji vděčím za kouzlo, které možná mně i Kalvenovi zachránilo život. K dračímu vejci… A hlavně drakovi uvnitř.