III. kapitola
Když jsem vycházela z trůnního sálu, cítila jsem se všelijak. Důvody byly hned dva.
Za prvé: představa deseti dní v koňském sedle, když jsem nikdy nejela ani na poníkovi na pouti, mě celkem děsila. Co když spadnu a naprosto se před Kalvenem zesměšním?! Chci před ním vypadat silná a sebevědomá… Jako Uweytsi-níne! (zatraceně, musím nutně zjistit, co to znamená!)
Za druhé: jen pomyšlení na to, že na hranicích s elfí říší se Kalven, jediný kromě krále, kterému jsem více méně věřila, otočí a nechá mě samotnou napospas elfům, ve mně vyvolávala pocit úzkosti. Nevěděla jsem, co se mnou Aniä zamýšlí. Král mi sice řekl, že se u ní budu mít nejlíp, jenže já jsem chtěla zůstat tady! V Sarëjském království. Ve Storisu…
Když jsem došla do pokoje, kam mě opět zavedla služebná, začala jsem se podle nařízení krále balit. Na posteli jsem měla vše připravené. Dvě kupky čistého oblečení, jednu hrubou prošívanou deku a plášť. Dvě jakési kožené brašny, podle mého názoru se budou připevňovat na sedlo koně. Ze svého batohu jsem vytáhla pouze skicák a tužku. Zbytek, což byly dva téměř nepopsané sešity ze školy, jsem nechala tam. Všechno to oblečení jsem pracně nacpala do brašen a sama jsem se divila, že šly zapnout. Potom jsem i s oběma taškami vyšla na chodbu, kde už na mě zase čekala služebná. Hned mi je vzala z rukou a vedla mě na opačnou stranu hradu.
Sešly jsme několik schodů, prošly nekonečné chodby a během pěti minut jsme stáli před dřevěnými dveřmi, opět hlídané stráží. Ucítila jsem vůni sena a koní.
Vojáci nám otevřeli a my jsme vstoupily do podlouhlé místnosti s nízkým klenutým stropem a kamennou podlahou, kde se válely stébla slámy. Místnost byla po stranách rozdělena dřevěnými přepážkami na několik stání. Když jsem je tak letmo spočítala, bylo jich po každé straně deset. Ve většině z nich stáli koně různých barev i velikostí.
Na druhém konci stáje už byli dva koně vyvedení i osedlaní a držel je nějaký malý kluk. Podle mě sotva desetiletý. Jeden byl čistě bílý s dlouhou hustou hřívou, ten druhý byl hnědák s černou hřívou i ocasem. Když jsem si je tak prohlížela, zjistila jsem, že mají jinou stavbu těla než ten kůň, na kterém jsme včera s Kalvenem přijeli. Tihle dva byli o něco menší, se silnýma nohama a rozvalitou stavbou. Vypadali jako kříženci normálního jezdeckého koně a chladnokrevníka. I když jsem nikdy nejela na koni, přečetla jsem o nich hodně. A to se mi teď hodilo. Teorii jízdy mám nastudovanou, ale nikdy jsem neměla šanci si to vyzkoušet v praxi.
Když jsme přišli až k nim, ten bílý ke mně stočil hlavu a krásnýma, vševědoucíma očima se na mě podíval. Služebná mezitím připevnila brašny k sedlu a otočila se na mě.
„Sbohem, má paní“, uklonila se a rychle odcupitala pryč. V tom se otevřely druhé dveře a dovnitř vešel nejprve král Lorix, za ním Kalven a dva vojáci. Princ měl na sobě koženou vestu prošitou zlatou nití, světlé kalhoty a vysoké boty, nahoře ohnuté. Za opaskem se mu houpala pochva s mečem a na zádech měl luk a toulec se šípy. Musela jsem uznat, že mu to slušelo.
„Jsem rád, že jsi to stihla tak rychle, Violo“, promluvil král. „Čím dřív vyrazíte, tím líp“, řekl a něco zalovil pod pláštěm. Vytáhl dýku, dlouhou asi 30 centimetrů a podal mi ji. „Vezmi si ji. Kalven tě sice bude chránit, ale nikdo neví, co se může stát. V lesích můžete potkat cokoliv“, řekl ještě. No teda, tímhle mi moc nepomáháš, pomyslela jsem si, ale dýku si vzala.
„Děkuji, Vaše Veličenstvo“, poděkovala jsem a král se usmál.
„Přeju vám šťastnou cestu a dávám vám tyhle koně. Jsou to horští hřebci přímo z královského chovu. Jsou určení k dlouhým výpravám, jako je ta tvá, Uweytsi-níne. Jsou houževnatí a lépe snášejí dlouhý čas bez krmení. Stačí jim obyčejná tráva“, představil mi naše budoucí společníky. „Doufám, že vás ponesou dobře“, řekl a obrátil se ke Kalvenovi. „Synu, ochraňuj ji. Její život je v tuhle chvíli to nejdůležitější.“
„Jistě, otče“, odpověděl a podíval se mi do očí. „Ochráním ji“ řekl a vzal si hnědákovy otěže. Napodobila jsem ho, stále zmatená tím, co král řekl.
Oba jsme vyvedli své koně ven ze stájí na malé kamenné nádvoří. Jak jsem tak přemýšlela, byli jsme na opačné straně města.
Teď to přijde, řekla jsem si. Určitě ani nenasednu…! Zkusila jsem si vzpomenout na encyklopedii o ježdění, kterou jsem kdysi četla… Levou nohu do třmenu, chytnout se sedla a rychle se vyšvihnout… Udělala jsem to podle ní a… byla jsem v sedle! Děkovala jsem Bohu za to, že jsem se neztrapnila! Kůň stál klidně a tak jsem měla čas si vzít do rukou otěže. Necítila jsem se v sedle zrovna bezpečně… Seděla jsem celá ztuhlá a napjatá, abych náhodou nespadla. Křečovitě jsem svírala nohy, až kůň pohodil nespokojeně hlavou. Chudák byl asi dost zmatený… Otěže jsem držela napjaté a při tom mu mačkala slabiny. Zkusila jsem se uvolnit a trochu povolit sevření. V duchu jsem se mu omlouvala. Bude to se mnou mít těžké…
Kalven pobídl svého koně a zamířil z malého vydlážděného kopečku, kde jsme teď stáli, dolů k hradbám a malé zadní bráně. Můj kůň ho bez pobízení krokem následoval. Ten náhlý pohyb mě trochu vyvedl z míry a já jsem ho zase až příliš stiskla nohama. Hřebec pohodil hlavou a zrychlil krok. Proboha! To jsem nechtěla. Zase jsem mu otěže přitáhla a on po chvilce váhaní opět zpomalil. Tohle bude nejdelší cesta mého života, pomyslela jsem si.
„Šťastnou cestu!“, křikl za námi král. Kalven se téměř celý vytočil v sedle a zával mu. Já jsem velmi opatrně, abych nesklouzla, natočila hlavu jeho směrem a jenom jsem kývla na rozloučení. Bála jsem se pustit otěže.
Sjeli jsme z kopečku a brána se před námi začala rychle rozevírat. Krokem jsme vjeli na otevřenou planinu, jen daleko na obzoru jsem viděla pás stromů. Ujeli jsme pár metrů a brána se za námi s hlasitým bouchnutím zavřela. Viděla jsem, jak Kalvenův kůň pomalu zrychluje krok, až přešel do klusu. V té chvíli by se ve mně krve nedořezali! My budeme i klusat?! No jo, kdyby jenom to! On ho pobídl do cvalu! Samozřejmě ten můj nemohl být pozadu a taky přešel do klusu a poté do cvalu. Křečovitě jsem seděla rovná jako pravítko a v ruce mačkala napnuté otěže. Myslela jsem si, že okamžitě spadnu, ale moje tělo se kupodivu celkem snadno sehrálo s pohyby koně pode mnou. Sama, aniž bych to chtěla, jsem začala v sedle kopírovat jeho krok. Najednou se mi ale začal Kalven a jeho hnědák vzdalovat.
Můj kůň to poznal a začal škubat hlavou. Uvědomila jsem si, že držím otěže moc na krátko a on tak nemohl zrychlovat, jak potřeboval. A tak jsem mu je o pár centimetrů povolila a najednou se zdálo, že jsme se konečně pohnuli. Doteď to vypadalo, jako kdybychom se houpali na místě, ale teď jsme konečně běželi. Po pár metrech jsme Kalvena dohnali a zařadili jsme se po jeho boku. Jen letmo se na mě podíval.
„Všechno v pořádku?“, ujistil se. Jenom jsem několikrát kývla a trochu křečovitě se usmála.
Hodiny ubíhaly a krajina se změnila. Už jsme nejeli po neúrodné pláni. Vjeli jsme do hustých temných lesů, plných mohutných a vysokých listnatých stromů.
Zavalila mě ohromná energie a obalila mě jako hustá mlha. Najednou jsem se cítila v bezpečí. Jako by mně teď na koňském hřbetě držely stromy. Připadalo mi, jako kdyby mě stromy vítali mezi sebou, i když to bylo naprosto absurdní.
Celou dobu jsme cválali a koně nebyli vůbec unavení. Nebo to na nich aspoň nešlo poznat. Já jsem si mezitím zvykla na cval i klus a připadala jsem si v sedle jistěji.
Nejeli jsme po žádné vyznačené trase, nebo pěšině. Různě jsme kličkovali mezi stromy a já jsem si tak mohla procvičit ovladatelnost koně. Kalven občas přeskočil nějaký padlý kmen, já jsem se ho však vždy snažila nějak objet. Tolik jsem si ještě nevěřila. Sem tam jsme překřížili stesku lesní zvěři, která po ní zřejmě chodila za vodou.
Za celý den jsme s Kalvenem prohodili jen pár slov. V běhu se ani moc mluvit nedalo.
Pomalu se smrákalo a my jsme stále cválali potemnělým lesem. Bála jsem se, že koně zakopnou o nějaký kořen. Už jsem byla po tolika hodinách jízdy vyčerpaná a cítila jsem svoje namožené svaly na lýtkách. Vzduch se ochladil a já jsem se v košili otřepala. Jako kdyby mi Kalven četl myšlenky, pomalu zastavil koně a řekl: „Tady se utáboříme.“
Sesedli jsme z koní a mně se při doskoku podlomily kolena a musela jsem se chytnout sedla, abych nespadla. Kalven si toho všiml.
„Jsi v pořádku?“, zeptal se rychle.
„Jo, nic mi není, jsem jen trochu unavená“, mávla jsem rukou a dál si hrála na hrdinku. Společně jsme odsedlali koně a přivázali je ke stromu. Oni hned začali spásat řídkou lesní trávu, a Kalven mezitím poodešel posbírat nějaké dřevo. Já jsem si vytáhla z brašny plášť a deku a sedla si k připravenému ohništi. On naskládal větvičky na hromádku, dřepl si vedle a natáhl ruku k ohništi.
Něco nesrozumitelného si zamumlal a dřevo z ničeho nic začalo hořet! S údivem jsem se na něj podívala.
„Ty umíš kouzlit?“, zeptala jsem se.
„Jen ty základní kouzla“, usmál se a pokrčil rameny. Odvrátil se ode mě, něco zalovil v brašně a potom vytáhl čtyři krajíce chleba a dva kusy uzeného sýra. „Na“, řekl a polovinu z toho mi podal.
„Díky“, zamumlala jsem a dívala se do plamenů. Tady už mě opravdu nic nepřekvapí… Kouzla, elfové,trpaslící, survalové…
„Povídej mi o tomhle světě“, promluvila jsem a Kalven se na mě překvapeně podíval.
„A co bys chtěla vědět?“, zeptal se.
„Všechno. Jaké rasy tady žijí? Umí všichni lidé kouzlit? A co kouzelné bytosti? Jsou tady nějaké?“, vypálila jsem otázky rychlostí blesku. Kalven se jen usmál a zíral do plamenů.
„Nechceš málo“, řekl po chvíli.
„Zajímá mně to. Je to úplně něco jiného než svět, kde jsem až do teď žila“, řekla jsem.
„Tak dobře, ale jenom když mi slíbíš, že mi potom někdy povyprávíš o tom tvém světě“, řekl.
„Dohodnuto“, usmála jsem se.
„Tak dobře. No tak nejprve teda o rasách… Nejstarší známou rasou na Ethilieneru jsou bezesporu trpaslíci, kteří žili ve svém podzemním královstvím hluboko u kořenů Dulních hor. Byli tam už dlouho předtím než u břehů na východě Ethilieneru zakotvily první elfské lodě a začal se odpočítávat I. Věk Ethilieneru. Často se označuje jako Věk elfů. Dlouho totiž žili v přesvědčení, že jsou první a jediná rasa na Ethilieneru. S trpaslíky se setkaly teprve ve 3. Století I. Věku. A podle stáří tunelů je jisté, že tady byli už dávno před elfy. Ale jak a kdy objevili Ethiliener je tajemství, které si žárlivě střeží.“
„Další rasa, která se usídlila na Ethilieneru byli usurlové“, poslední slovo vyslovil se značnou nechutí a nenávistí. Nakrčila jsem obočí.
„Usurlové?“, zeptala jsem se. „Já myslela, že se ty zrůdy jmenují survalové…“, řekla jsem, protože jsem myslela, že se třeba jenom přeřekl.
„Usurlové jsou předci survalů. Survalové vznikli až zkřížením s lidskými ženami“, řekl s ještě větší nechutí. A já jsem se mu ani nedivila. Zvedl se mi žaludem už jenom z toho, že bych se ho musela dotýkat, natož… Fuj! Kalven jenom potřásl hlavou, aby setřásl myšlenky na minulost a pokračoval.
„To bylo ve 4. Století I. Věku. Na počátku druhého věku se objevili u jižních břehů lodě našich předků, lidí“, překvapilo mně že řekl ‚našich předků‘, jako kdyby mně bral za sobě rovnou.
Zajímalo by mně, co všechno ví o mojí minulosti… Ale nechtěla jsem ho rušit z vyprávění historie Ethilieneru, která mně zajímala stejně. A navíc mi něco říkalo, že se o svoji minulosti dozvím až dost, jakmile se dostanu k elfům.
„Lidé se začali usazovat. Začali obsazovat Jih směrem k Severu až k hraniční řece Semírël. Ve 2. Století II. Věku se tehdejší království rozpadlo na tří bloky, ale po napadení Severního bloku survaly, je budoucí král Tilirdes sjednotil a vzniklo tak Sarëjské království“, dořekl. „Více ti o historii říct nemůžu. Otec mi to zakázal. Královna Aniä ti to všechno vysvětli a určitě ti od ní všechny souvislosti zapadnou do sebe lépe. Nakonec – valnou část historie prožila osobně“, řekl a usmál se.
„Páni… jak dlouho vlastně elfové žijí?“, zeptala jsem se.
„Aniä například je stará zhruba 400 let. Ale není to zdaleka nejstarší elfka. Elfové svůj věk většinou tají.“
Zůstala jsem na něho zírat s pusou dokořán. „Ale vždyť Aniä vypadá tak maximálně na 30!“, nesedělo mi to.
„Elfové stárnou deset-krát pomaleji než lidé“, vysvětlil ale i tak mi to připadalo neskutečné. I když, přiznejme si, že ještě před pár dny jsem za nemožné pokládala téměř všechno tady. Už jen existenci samotného Ethilieneru, že…!
Navzdory informacím, kterými mně princ zahltil, se mi chtě nechtě začaly zavírat oči. Mimoděk jsem si zívla. On si toho všiml a okamžitě vstal a z tašky mi podal tlustou deku.
„Jdi spát. Musíš si odpočinout, já budu držet hlídku“, řekl. Už mně ani nepřekvapilo, že se tady musí v noci při táboření držet hlídka…