9. kapitola - Minulost spojuje
Skrz slzy jsem nevěděla, kam běžím. Šla jsem po čichu. Na dámské záchody jsem vtrhla podobna velké vodě. Naštěstí tam nikdo nebyl.
Opřela jsem se rukama o umyvadlo a sklonila hlavu. Musela jsem se vydýchat a hlavně přestat brečet. Slzy sice přinášejí úlevu, ale mně by mohly být v danou chvíli spíše na obtíž. Vší silou jsem se snažila vyhnout pohledu do zrcadla. Bála jsem se toho, co bych tam mohla vidět. Poslední dobou to není jen můj odraz…
Sáhla jsem si na hladné modré kachličky, kterými byla obložená stěna, a svezla jsem se s nimi až na podlahu. Bylo mi jedno, že sedím na špinavé zemi, všude kolem miliony bakterií. To, čeho jsem se za normálních okolností štítila, mi teď bylo úplně putna. Byly tady jenom ty vzpomínky.
Uslyšela jsem kroky. Opatrné a pomalé. Někdo zůstal stát mezi dveřmi. Přemýšlel, jestli má jít dál. Ani sem nemusela otvírat oči. Nějakým šestým smyslem jsem ho poznala. Jako vždycky.
„Běž pryč…“, řekla jsem, aniž bych otevřela oči. Hlas mi trochu zakolísal.
„Nepůjdu“, prohlásil a udělal další dva kroky.
Prudce jsem zvedla hlavu a zadívala se mu do očí.
„Tohle je dámský záchod“, řekla jsem tvrdě.
„Mně to nezajímá“, odpověděl a už byl jen metr ode mě. Rychle jsem vyskočila na nohy a otočila se k němu zády.
Nedal se zastrašit nebo odradit. Udělal další krok a chytil mě za konečky prstů. Jako dneska v kempu. Srdce se mi skoro zastavilo a v zápětí se rozpumpovalo dvojnásobnou rychlostí. Jeho přítomnost, zvýšená dotekem, působila strašně uklidňujícím a zároveň nervózním dojmem.
Chvíli jsme jenom tak stáli a užívali si ten dotek. Potom, když jsem v hlavě zvážila všechny pro a proti, jsem zvedla hlavu a pomalu se k němu otočila čelem. Setkala jsem se s jeho pohledem. Naše rty byly jen pár centimetrů od sebe.
Brouzdala jsem v jeho očích, ale nenašla jsem nic, co by mi napovědělo, co si myslí.
Pořád si pohrával s mými prsty a nakonec je propletl se svými. Celá sem se našponovala a čekala na jeho další reakci. Bylo to jako takový pud sebezáchovy, který se mi vyvinul před třemi týdny. Nevím proč a nevím jak. Ale vím, kdo na tom má velký podíl.
Matěj.
„Co se stalo? Proč si utekla?“, zeptal se Kuba jemně a bylo vidět, že ho to doopravdy zajímá.
Rychle jsem uhnula pohledem. „To je na dlouho“, snažila jsem se vymluvit z líčení své zpackané minulosti.
„Máme na to celou noc“, řekl. „Možná se ti uleví, když se mi svěříš…“, dodal a chytil mi i druhou ruku.
„Usnul bys nudou“, snažila jsem se ho odradit a mírně jsem se na něho usmála.
„Dám si kafe“, oplatil mi úsměv.
Chvíli jsme se na sebe jenom dívali.
„Pojď, zmizíme odsud“, spiklenecky se usmál a vedl mě za ruku ven ze záchodů a později i z celých Sladů. Šikovně jsme se dostali kolem naší party, tudíž nikdo netuší, že jsme se zdejchli.
Pořád jsem v hlavě přemítala, jestli dělám dobře… Vždyť z toho nemůže vzejít nic dobrého…! Snažila jsem se ty myšlenky zapudit, ale dost dobře to nešlo.
Vešli jsme na chodník a vydali se směrem ke kempu. Vzduch byl cítit létem, pokosenou trávou a prázdninami…
Tak nějak samozřejmě jsme se drželi za ruce, ale mlčeli jsme. Slova tady nebyly potřeba. Cítili jsme to oba.
Mlčky jsme došli až do ztichlého a temného kempu. Cestou k našim stanům jsme se málem oba přizabili o natažené šňůry jiných stanů a nemohli jsme jinak, než se smát. Bylo to zvláštní… Takové přirozené. Jako kdybych něco hledala a našla to právě u Kuby. Nechápala jsem to. A vlastně ani pochopit nechtěla.
„Jestli se zmrzačím, bude to tvoje vina!“, nařknu ho se smíchem, když zakopnu o šňůru podruhé. Ale protože mě drží, nespadnu.
„To nedovolím“, ujistí mě a k mému překvapení mě vezme do náručí, až leknutím vypísknu. On má co dělat aby zadusil smích a my neprobudili celý kemp.
Takhle mě bezpečně přenese až před vchod mého stanu, ze kterého se okamžitě vyřítí Rasty. Když zjistí, že jsme tu dva, skáče kolem nás a já ho musím odepnout z vodítka, jinak by se nejspíš uškrtil.
Venku už se docela ochladilo a já se v tílku oklepu zimou. Kuba si toho všimne.
„Nechci se vtírat, ale asi bychom si měli vlézt do něčího stanu. Pokud teda nechceš onemocnět“, řekne a já se musím tomu, jak nevinně to vyzní, zasmát.
„Co je ti k smíchu?“, ptá se nechápavě.
Zavrtím hlavou. „Ale nic“, usměju se a vlezu si do stanu. On mě se zaváháním následuje. Průvod uzavírá Rasty.
Já si sednu do jednoho rohu stanu na rozložený spacák, Kuba přesně do toho opačného. Rasty si lehne na bok vedle mě a do minuty usne.
V šeru, které ve stanu panuje, zahlédnu Kubu, jak se na mě tak nějak zvláštně podívá, načež vytáhne mobil a světlo z displeje ozáří jeho dokonale soustředěný obličej.
Po pár vteřinách hledání něčeho v paměti telefonu, od něj odvrátí zrak a zadívá se na mě. Nechápu, co hledal. Vzápětí mi to ale dojde.
Z mobilu zazní první tóny písničky Killa. Ta prokletá písnička…!
Celá ztuhnu a všechny svaly v těle se mi našponujou. Šlehnu pohledem z mobilu na Kubu.
„Proč to pouštíš?!“, zeptám se tvrdě a hlasitěji, než je třeba.
On chvíli pozoruje moji reakci. „Protože chci vědět, proč se takhle chováš. Co se stalo?“, ptá se.
Cuknu hlavou na bok. Písnička pořád hraje, její tóny se mi zařezávají pod kůži a já proti své vůli vidím každý taneční krok a figuru, přesně tak, jak jdou za sebou. Zatnu nehty do spacáku a zavřu oči. Mám co dělat, abych si nezacpala uši.
„Vypni to! Prosím!“, procedím skrz zuby. On mě pozoruje, a po pár vteřinách poslechne. Rozlehne se ticho a já slyším jenom zrychlený tlukot svého srdce. Zhluboka se nadechnu a otevřu oči.
„Vím, že ti umřela máma, ale-“
„Drž hubu!!!“, vykřiknu tak, že probudím Rastyho a nejspíš i polovinu kempu. Kuba leknutím ucukne. Nejspíš nečekal takovou reakci.
A není sám. Ani já poslední dobou nedokážu předpovídat, jak se moje tělo zachová. Nemám ho pod kontrolou.
Prudce se k němu otočím.
„Nevíš vůbec nic! Nezažil si ani polovinu té bolesti co já! Vůbec nechápeš, co prožívám, nebo co jsem prožívala! Nejde to popsat“, hlas se mi zlomil a oči zaplavila nová vlna slz.
Seděla jsem schoulená v rohu stanu, až hrozilo, že protrhnu plachtu. Celá jsem se chvěla, jak mnou otřásaly vzlyky.
Nekonečně dlouho bylo mezi námi ticho, které rušilo jen občasné Rastyho zakňučení. Nerad mě viděl v tomhle stavu. Trápilo ho to.
Snad po dvaceti minutách se ozval Kuba.
„Táta mi umřel, když mi bylo deset. Měl rakovinu“, řekl něco, co mi dokonale vyrazilo dech. Udiveně jsem se na něho podívala, ale nic jsem neříkala. On pokračoval:
„Tenkrát jsem to úplně nechápal. Jenom mi řekli, že mu nezbývá více než půl roku života. Pořád jsem si myslel, že ještě ten půlrok budu s ním. On ale umřel o tři měsíce dříve.“, potřásl si pro sebe hlavou, jako kdyby si na něco vzpomněl a zadíval se na mě.
„Nejhorší je čekání na smrt. Jsi s tím smířená, ale zároveň to odmítáš a pořád si říkáš: ‚Však to bude zase dobrý. Vždyť je v podstatě zdravý…‘ Ale jednou to přijde. Nečekaně a neohlášeně. Smrt nečeká na pozvání…“
Odmlčel se a já se na něho najednou dívala úplně jinak. Takhle jsem ho neznala. V tom mi došlo, jak nefér jsem se chovala. Vyjela jsem na něho úplně bezdůvodně. Vyčítala jsem mu, že mě nezná. A přitom ani já neznám jeho.
Zadívala jsem se na jedno místo na podlaze stanu a zhluboka jsem se nadechla. Byla řada na mě.
„Naši se rozvedli, pár týdnu po tom, co jsem se narodila“, začala jsem potichu a nejistě. Nebyla jsem zvyklá někomu vyprávět svoji minulost. Ale zároveň jsem cítila, že Kuba to vědět může.
„Zůstala jsem s mámou. Táta se od nás odstěhoval, našel si ženu a hned rok po mně se mu narodila druhá dcera. Kristýna“, pokračovala jsem a podívala se na něj, abych zjistila, jak se tváří. Poslouchal a bylo na něm vidět, že ho to doopravdy zajímá. „Bydlely jsme kousek od Brna. Chodila jsem do prestižní soukromé školy, měla samé jedničky. Od pěti let jsem chodila do baletu a v osmi začala jezdit na koni. Celou základní školu jsme chodila na hodiny sólového zpěvu, hrála na kytaru, klavír…“, odfrkla jsem si. „Prostě dokonalá malá nadaná holčička. Ale já jsem si nestěžovala. Bavilo mě to.“
„Bavilo mě stát na osvíceném pódiu, klanět se po vystoupení a v sále pokaždé vidět máminu usměvavou a dojatou tvář.“
Mimoděk jsem se pro sebe usmála při té vzpomínce.
„Když jsem se potom v devítce rozhodovala, co dál, balet byl pro mě jasná volba. Přijali mě na Střední uměleckou školu v Brně a já byla v tu dobu ten nejšťastnější člověk na světě.“
„Celé dva roky jsem patřila mezi nejnadanější studenty se slibnou kariérou. Jenže potom přišlo závěrečné vystoupení na konci druháku, které mělo shrnout úspěchy studentů za celý jeden rok studia. Měli tam být i zástupci z univerzit, aby se podívali po všech budoucích talentech. Ne jenom na maturanty… Dřela jsem na to vystoupení celý rok!“, znechuceně jsem se ušklíbla. Musela jsem se zhluboka nadechnout, abych mohla pokračovat.
„Ten den měla máma hodně práce“, řekla jsem. Ale potom jsem se opravila. „Ona měla poslední rok pořád hodně práce! Už ani nechodila na moje vystoupení. Vyčítala jsem ji to. Ale řekla jsem ji, že jestli se mnou nepojede na tohle vystoupení, tak že ji to do smrti neodpustím!“
Na chvíli jsem se musela odmlčet. Slzy už se zase draly ven. „Řekla mi, že mám před vystoupením přijít k ní do práce a že mě tam odveze, ať nemusím autobusem. Když jsem tam došla, lítala po kanceláři jako hadr na holi. Vystoupení mělo začít za hodinu a půl a já už tam měla být, abych se stihla rozcvičit a připravit. Myslela jsem, že tam přijdu a hned pojedeme. Ale my tam ztvrdly ještě další půl hodinu“, povzdechla jsem si a zavřela oči.
„Když jsme konečně vyrazily, do začátku vystoupení zbývalo dvacet minut. Bylo mi jasné, že to nikdy nemůžeme stihnout, když jenom cesta trvá půl hodiny! Ale i přesto jsem mámu neustále pobízela, ať přidá.“
Zavrtěla jsem hlavou. „A ona mě poslechla…“
„Jela po dálnici 190kou. Věděla, že není moc dobrá řidička, přesto riskovala… Kvůli mně… Abych stihla to zkurvené vystoupení!!“, hlas se mi zlomil a slzy se řinuly proudem. Kuba mně objal a přitáhl k sobě. Jednou rukou mě hladil po vlasech a druhou po zádech. Moje tělo zachvátily vzlyky.
„Narazil do nás ožralý chlap. Když jsem otevřela oči, viděla jsem… mámu. Seděla na místě řidiče. V hrudníku měla zaražený kus plechu z toho druhého auta,“ vyrážela jsem mezi vzlyky. „Byla na místě mrtvá! Ani jsem ji nestačila říct, jak moc jsem ji milovala. Nikdy už se to nedozví!“, skoro jsem to vykřikla a vzápětí se schoulila Kubovi do náručí. On mě jenom hladil a kolébal jako malou holčičku.
„Na to vystoupení jsem si k sestavě vybrala písničku Killa.“ Dodala jsem ještě. „Proto jsem utekla… Všechno mi to vrátila… Všechny vzpomínky…“
Pomalu jsem se začínala uklidňovat a dostala své tělo zase pod kontrolu. Otřela jsem si uslzené oči a podívala se na Kubu. On v tu chvíli udělal to samé a já se zase začala topit v těch nádherných čokoládových očích.
Pohladil mě po tváři a setřel při tom jednu zatoulanou slzu.
„Neboj. Nikdy tě už nebudu nutit ji poslouchat“, zašeptal a mírně se usmál.
„Děkuju…“, řekla jsem. „Za všechno…“