8. kapitola - Music club Slady
„Tak kdopak si dá šťavnatý špekáček?“, ptá se vyzývavě Radim a strká mi umaštěný párek přímo k nosu. Znechuceně se odvrátím.
„Já ne, díky. Na to mám svůj žaludek moc ráda“, prohlásím. Všichni, kdo jsou poblíž, vehementně brání svou oblíbenou pochoutku. Že prý je to na trampu to nejlepší. Večer při ohni a pojídaní špekáčku. Jak je libo – kdo chce kam, pomozme mu tam. Nevyvracím jim jejich teorii, je to jejich zdraví. Já osobně bych to do pusy nevzala.
„Nějaká moc rozežraná, ne?“, ozve se Pája.
„To víš, městská holčička“, nechá se slyšet taky Jája. Věnuju jim vlažný úsměv.
„Pořád lepší než děvečka od kravek“, prohlásím, a všichni se pobaveně zasmějí. Jejich rodiče totiž vlastní kravín a ony tam musejí pomáhat. Neodsuzuju je za to, jenom mi už pěkně lezou krkem a tohle byl dobrý smeč. Obě dvě se nafouknou a víc se se mnou nebaví. Taky dobře.
Sednu si na deku kousek od ohně a dívám se, jak se ostatní cpou špekáčky. Přistihnu sama sebe, že mi pohled neustále utíká k tomu jedinému klukovi, který nejí. Jenom sedí na dece naproti mně a zírá do plamenů. Dělí nás jenom asi tři metry. Stačilo by málo a už bych mohla…
NE!, přikážu sama sobě. I kdybych stokrát chtěla, nejsem ten typ, co přileze jako první. A navíc – stojím si za tím, že teď je na řadě on. Já jsem za ním přišla ve vlaku. Ať se předvede on.
Pojím svoji skromnou večeři, Rastymu vykydnu do plastové misky obsah konzervy Pedigree a zamířím do sprch, abych vykonala skromnou večerní očistu. Když se vracím zpátky, kluci zrovna hasí oheň. Neptejte se jak.
Otočím se na Kláru.
„Co blbnou? Vždyť je teprve deset“, nechce se mi věřit, že by už šli spát. No, i když já jsem to zrovna měla v plánu.
„Kazi navrhl zajít do nějakého zdejšího klubu na pivo“, vysvětlila mi.
„Aha“, řeknu jenom a štráchám se do stanu, abych se mohla převléknout do tepláků a zalehnout.
„No počkej!“, zarazí mně. „Ty nejdeš?“, zeptá se.
Poslední slova zaslechl Šimi s Radimem. „Jak – nejdeš?“, opakují.
„Chce se mi spát. Půjdu si lehnout“, vysvětlím a zdá se, že už už se do stanu dostanu. Když v tom se ozve Kika.
„Luci… Pojď! Bude to sranda. Je tam i diskotéka“, láká mně. Najednou je všechna pozornost obrácená na mně a všichni čekají, jak zareaguju.
„No…“, vykrucuju se a hledám nějakou výmluvu. Najednou ke mně přistoupí Kuba. S pohledem zabořeným v mých zelených očích mně jemně chytí za konečky prstů. Nakloní se ke mně, až nás dělí jenom pár centimetrů. Stojím jako přimražená. Dlouho se nic neděje, jenom brouzdá očima v mých.
„Co je?“, řeknu potichu, když už je to k nevydržení. Ale on dělá, jako kdyby mě neslyšel. Dál na mě hledí a mlčí. Za ním zaslechnu, jak se ostatní pochechtávají. Nechápu, co je na tom tak vtipné. Kuba si pohrává s mými prsty a já občas zapomínám dýchat. Co to se mnou dělá? To přece není normální, aby se mnou takhle lomcoval nějakej kluk!
„Fajn, tak půjdu!“, vybuchnu najednou a všichni se rozesmějí. Kuba se jenom usměje (bože, ten jeho úsměv…!), pustí moje prsty a odejde. Chápete to??? Odejde!! Zůstanu tam stát jako solný sloup a kdyby do mě Kika nedrcla, možná bych tam stála doteď. Takhle společně zalezeme do stanu a tam se, v trochu stísněných podmínkách, oblečeme. Já si vezmu tenké džíny, delší červené tílko s flitry a na nohy kostkované conversky. S vlasy se nepářu, nechám je tak, jak jsou. Trochu se přimaluju a vyštrachám se ze stanu.
Všichni jsou seskupení u našeho stanu a zdá se, že se čeká jenom na nás. Ze stanu ještě vytáhnu kolík, který zavrtám do země a připnu k němu Rastyho. Ten je tak unavený, že vůbec neprotestuje, zaleze si do stanu a jenom nás pozoruje s hlavou vystrčenou ven. Myslím, že bych neprohrála, kdybych vsadila, že jakmile zmizíme, usne jako špalek. Přidám se ke Kristýně s Klárou a vydáme se směrem k onomu vyhlášenému klubu.
Asi o deset minut později už z dáli slyšíme hudbu, která nepochybně přichází z místa, kam právě míříme. A po dalších pěti minutách se o svém tipu přesvědčím.
Nad velkými a masivními dřevěnými dveřmi, hlídané dvěma gorilami v černém, svítí nápis MUSIC CLUB SLADY. Všichni na požádání vytáhneme občanky, aby se ochranka přesvědčila, že nám je víc než patnáct. I když u kluků je to spíš jenom taková formalita.
Zádrhel nastal u Páji. Ta trubka si totiž občanku zapomněla v kempu!
„Sorry, ale bez občanky tě nepustím“, prohlásí nekompromisně vysoký holohlavec.
Pája na ně hodí útrpný pohled.
„Jedině, že bys nám ukázala kalhotky. To se tady bere jako takovej fant“, přidá se druhý, na pohled mladší.
„Cože??“, vyletí Pája jako čertík z krabičky. Kluci se dobře baví, no a my holky nakonec taky.
„Ale no tak“, přidá se Jája. „Copak nevidíte, že jsme dvojčata?? A já občanku mám!“, snaží se to urovnat Jája.
Pár minut lustrujou Jájinu občanku, načež se k nim nakloní Kuba a něco jim pošeptá. Jakmile se od nich oddálí, holohlavec kapituluje.
„Dobře, tak běžte“, řekne a vrátí Jáji občanku. Upřímně by mě zajímalo, co jim Kuba řekl. A jak je vidět, ne jenom mě. Všichni se k němu sesypou a pídí se po podrobnostech. On však mlčí.
Nakonec se k němu přitočí Pája a se svůdným pohledem mu hlasitě pošeptá: „Děkuju, že si mě sem dostal. Jinak bychom neměli šanci si zase po dlouhé době zatancovat.“
Laškovně se dotkla jeho ramene, ale on se od ní odtáhnul.
„Nemáš za co. Řekl jsem jim, že jestli tě nepustí, začneš brečet a budeš volat tatínkovi“, usmál se na ni a všichni jsme propukli v bujarý chechot. Pája zůstane stát jako přimražená a jenom na něho s otevřenou pusou zírá.
Všichni ostatní se smíchem a dobrou náladou pokračujeme dál do hloubi klubu.
Hudba vyřvává a vevnitř je pěkně narváno. Nakonec se nám přece jen podaří ukořistit jeden stůl. Ale jelikož se kolem něho všichni nevejdeme, Šimi, Kuba, Radek a Radim zaberou strategické místo u baru. Přímo u zdroje.
Kluci si bez výjimky objednají pivo, já jahodový džus, na kterém doslova ujíždím a Kika s Klárou Sex on the Beach.
Na nevelkém parketu v zadní části podlouhlé místnosti už se svíjejí první odvážlivci. My zatím jenom sedíme a vlažíme krky. Ale po pár minutách, kdy se nám hudba dostane pod kůži, už se Klára s Kikou neposedně pohoupávají do rytmu. Netrvá dlouho a dobrá polovina naší družiny křepčí na tóny songu Naturally od Seleny Gomez. Já je s úsměvem pozoruju. Taneční kreace (hlavně mužského osazenstva) jsou mnohdy velice zajímavé.
Ale nemůžu si to vychutnat až do dna, protože mě neustále pozoruje jeden pár (mimochodem krásných čokoládových) očí přímo od baru naproti mně. Pořád zjišťuju, že sama sebe až přehnaně kontroluju. Právě dohrávají poslední tóny songu Baby od Justina Biebera a DJ k nim přimíchává první tóny další písničky, takže nejde rozlišit, která písnička bude následovat.
„Zatanči si se mnou“, zašeptal mi někdo do ucha. Ani jsem se nemusela otáčet, ten hlas bych poznala kdekoliv.
„Nejsem na to moc obyčejná?“, zeptala jsem se s úšklebkem a připomněla mu tak náš rozhovor ve vlaku.
„Bojíš se snad?“, zeptal se naprosto od věci. Tázavě jsem se na něho podívala.
„Prosím?!“
„Pojď, uvidíme kdo je lepší. Když vyhraješ, uznám, že nejsi jako ostatní“, řekl.
Tohle byla jasná výzva na battle. Podívala jsem se mu do očí.
„Já ti nemám CO dokazovat!“, řekla jsem pevně. On se jenom usmál.
„Bojíš se“
Zavrtěla jsem pro sebe hlavou. „Vůbec mě neznáš!“, odsekla jsem, vstala a zamířila na parket. Otočila jsem se, abych zjistila, jestli za mnou jde. Šel.
Postavily jsme se naproti sobě a navzájem se měřili pohledem. Potom jsem se najednou z ničeho nic zavlnila od boků až na zem, dlaní se dotkla chladivé podlahy a zase se rychle vyšvihla nahoru. Hodila jsem vlasy a položila si ruce v bok. Ostatní kolem nás vytvořili kruh a hlasitě mi ‚přičetli‘ body.
Kuba udělal v rychlém sledu za sebou několik triků z hip-hopu a sklidil stejný aplaus jako já. Najednou jsem konečně rozeznala písničku, která hrála. Byla to Killa od Cherish a Yung Joca. Zůstala jsem stát jako přimražená. Tohle byla písnička, kterou jsem si vybrala pro svoji závěrečnou baletní sestavu. Pro tu, kterou jsem nikdy neměla šanci předvést… Na kterou jsme s mámou nedorazili…
Vzhlédla jsem nahoru, jako kdybych hledala, odkud ta hudba vychází. Slzy se tlačily na povrch a já je už nemohla udržet déle než pár sekund. Podívala jsem se na Kubu i na všechny okolo a při tom udělala tři kroky dozadu. Lidi mi uhýbali z cesty a já toužila po jediném – utéct, někde se schovat a v klidu se vybrečet. Vstřebat další vzpomínky, které se na mě najednou vynořily.
Pohltil mě dav a já jsem se zbaběle otočila a utíkala na jediné místo, kde bych mohla být v bezpečí. Na záchody.
Přes hudbu jsem ještě uslyšela Kubův hlas, jak volá moje jméno…