7. kapitola - Kroměříž
„Za mnou“, zavelí Kazi, když jsme se seskupili před novou, oranžovou budovou nádraží v Kroměříži. Jelikož tady pár let bydlel, vyzná se tady jako nikdo z nás. Nasadíme krosny na hřbety a vydáme se směrem do centra, kde se má dle Kaziho orientačního smyslu nacházet cyklokemp.
Přejdeme most a hned za ním jednou z mnoha bran vejdeme do chladivého područí košatých stromů v podzámecké zahradě. Dle Kaziho je to zkratka. Mno, uvidíme…
Po cestě, která nám v chládku pod větvemi ubíhá mnohem lépe a rychleji, se společně bavíme o všem možném, pošťuchujeme se – prostě si užíváme léto. Jsme roztažení po pískovém chodníčku kam až oko dohlédne. Rastyho více méně pašujeme – psi mají totiž do podzámky vstup zakázaný. A tak, když jdou kolem nějací lidé, ti, co jsou zrovna nejblíže, se semknou kolem mě a utvoří tak dokonalou živou zeď. Skvěle se při tom bavíme a mně je v tu chvíli naprosto úžasně…
A nemůže mi to pokazit ani Kuba. V partě je mnohem lehčí držet si od sebe odstup. Úplně o něčem jiném než ve vlaku.
K mému překvapení opravdu asi o patnáct minut staneme před branou cyklokempu. Tak trochu jsem Kazimu nevěřila a v duchu jsem se mu za to omluvila. Mám totiž s navigací na čundru vesměs špatné zkušenosti.
Po chvílí smlouvání s vedoucím kempu (trochu mu dělal problém Rasty) jsme zaplatili každý 30 korun na jednu noc a šli jsme si vybrat nějaké místečko.
Kemp byl velice skrovně zařízen. Čtvercová oplocená travnatá plocha, v rohu ze pár listnatých stromů, dvě zděné budovy – jedna WC, druhá sprchy – asi tři malé ohniště a budova recepce s úschovnou pro kola.
Po chvíli domlouvání jsme si vybrali plácek právě pod zmiňovanými stromy. Kolem dokola bylo jen pár stanů různě roztroušených po areálu, a tak jsme si mohli vybírat.
Kika vytáhne stan a společnými silami áčko pro 3 osoby (Rasty se taky počítá) postavíme. Jde nám to od ruky. Na rozdíl od Jájy s Pájou. Klára se sice snaží, a určitě by ho i postavila, kdyby ji to ty dvě – dle mého názoru schválně – nekazily. Za chvíli mi dojde důvod. A to, když už se na to kluci nemůžou dívat a Šimi s Kazim jim jdou pomoct. Jápa (jak jim s Kikou zkráceně říkáme) jsou nadmíru spokojené a já zachytím Pájin vítězný pohled. Jako kdybych měla žárlit… Absolutně nechápu na co. Na neschopnosti není nic k chlubení.
Mávnu nad tím rukou a raději si vlezu dovnitř, abych si z krosny vytáhla hygienu a ručník. Už od nádraží mám v plánu osprchovat se, a to taky míním dodržet. Kika se ke mně přidá a společně zamíříme do jedné z budov označené cedulkou SPRCHY – ŽENY. Každá si vlezeme do jedné kóje a já na sebe pustím proud vlažné vody. Původně jsem se chtěla trochu otužit, ale už v koupelně mi byla zima a tak jsem od svého nápadu upustila.
Vydrhnu si i vlasy. Když už tak. Zalije mně vůně citrusového šampónu a já se najednou cítím jako znovuzrozená.
Zpátky ke stanům se dostaneme asi o deset minut později, obě spokojené. A jelikož jsme jenom v ručníku, okamžitě se pohledy celého mužského osazenstva stočí k nám. Pocítím vlnu zadostiučinění. Pohled na Páju, jak se marně snaží přilákat pozornost kluků k sobě, je k nezaplacení.
„Aby vám oči nevypadly!“, zavrčí vztekle Jája.
„Mno, myslím, že v téhle situaci hrozí spíš něco jiného“, prohodí Šimi. Ti, kdo narážku pochopili, jenom se smíchem pokývají hlavou. Všichni kluci, kromě Kuby. Ten stojí opodál u svého stanu a jenom mě upřeně, bez úsměvu pozoruje. Docela mě to znervózňuje a tak si co nejrychleji zalezu do stanu. Tam si oblíknu volné plátěné šortky, kostkované tílko a na nohy nazuju žabky.
Kluci už mezitím vymysleli plán pro dnešní odpoledne. Když jsme se všichni zabydleli, pohledem na hodiny jsme zjistili, že je půl jedné. A tak jsme se dohodli, že si zajdeme někam na jídlo a potom půjdeme na prohlídku zámku.
Útokem jsme vzali malou prodejnu COOP, stojící po cestě k zámku, a doslova ji vymetli. To víte – dvanáct hladových trempů a pes – to někde musí být znát.
Každopádně si můžeme být jistí, že jsme jim udělali největší tržbu jakou, kdy v jeden den zažili. Na lavičkách před obchodem jsme se na jídlo vrhli jako termiti. Každý si koupil dle svojí chuti. Já například dva rohlíky a kostičku taveného sýru. Rastymu jsem hodila dvě nožičky párkového a bylo vymeteno.
Před zámkem jsme stáli přesně v jednu hodinu. Rastyho jsem nechala přivázaného u sloupu a společně jsme vešli dovnitř.
Vybrali jsme si prohlídku zámku společně s galerií, která trvá 1,5 hodiny. Uplatnily jsme studentské slevy a už nás vítala průvodkyně, která nám nejprve řekla něco krátce o historii.
„Prvopočátky města jsou přisuzovány trhové vsi, která vznikla při brodu na důležité křižovatce velkých evropských obchodních cest. V Kroměříži se protínala jantarová a solná cesta – důležitá obchodní křižovatka. Ze stavení zde byl pouze opevněný dvorec, který chránil tržitě a putující obchodníky“, vyprávěla, zatímco jsme stáli v přijímacím sálu. „První historicky zjištěná zpráva o městě Kroměříž pochází z roku 1107, kdy olomoucký kníže Ota II., zvaný Černý, prodal Kroměříž za 300 hřiven moravskému biskupovi Janovi II. Břichatému. Tím se Kroměříž stala součástí majetku olomouckých biskupů. V roce 1207 potvrdil král Přemysl Otakar II. držení Kroměříže biskupstvím a zároveň městu povolil právo trhu.“
Na chvíli se odmlčela a nechala nás se rozkoukat.
„Teď mě, prosím, následujte do dalšího sálu“, řekne zvučným hlasem.
Celý zámek, všechny jeho sály a místnosti byly opravdu úžasné. Dozvěděli jsme se mnoho zajímavostí. I když mě historie nikdy moc nebrala, výklad jsem hltala jedním dechem. Nejkrásnější a nejhonosnější byl asi Sněmovní sál, ve kterém v letech 1848 a 1849 proběhlo jednání Ústavodárného sněmu. Skvělou akustiku, kterou je proslavený, jsme si ověřili na vlastní uši a dobře se u toho bavili. Průvodkyně byla jenom o pár let starší, tudíž měla pochopení.
Když jsme zase v jednom ze sálu spořádaně poslouchali výklad, ucítila jsem na sobě něčí pohled. Otočila jsem se a přímo se napíchla na dobře známé čokoládové oči. Neuhnula jsem pohledem a bez úsměvu se na něho dívala. On se taky neusmál. Stáli jsme tam a dívali se na sebe, dokud nás neoddělil Filip, který se postavil přímo před mně. Ten pohled se mi zaryl někam hluboko dovnitř a zanechal po sobě zvláštní pocit. Jako kdybych… něco ztrácela. Něco mi utíkalo mezi prsty…
Nedokázala jsem se toho pocitu zbavit a až do konce prohlídky se snažila dívat se jenom před sebe nebo do země.
Naštěstí už to netrvalo dlouho. Prošli jsme galerii, kde nám průvodkyně poreferovala o obrazu Apollo trestá Marsya od malíře Tiziana a za chvíli už jsme stáli na prosluněném nádvoří. Moje první kroky vedly ke sloupu, u kterého už na nás netrpělivě čekal Rasty, metajíc chundelatým ocasem po zemi. Odepnula jsem ho z vodítka a on se okamžitě rozběhl všechny náležitě přivítat a sehnat je dokupy.
Rozhodli jsme se, že zajdeme na Velké náměstí, které je hned u zámku, dáme si zmrzku a půjdeme zpátky do kempu. Cestou jsme zase vyrabovali ten nebohý malý obchůdek, každý si nakoupil jak večeři (kluci k tomu přihodili pár piv a špekáčků) tak zítřejší snídani. Já jsem zůstala věrná sýru a rohlíkům.
Do kempu jsme se dostali o půl čtvrté, všichni náležitě unavení.