6. kapitola - Hurá, nazdar, výletu
Je půl osmé a já, oblečená v šortkách a tričku bez rukávů, ještě balím poslední nezbytnosti do obrovské krosny, která, i když stojí na zemi, mi je skoro po prsa. A to, prosím, nejsem žádná malá osůbka.
Rasty, který vycítí změnu ovzduší, kolem mě nervózně pobíhá, mele při tom ocasem, div nemám na nahých nohách modřiny. Dokonce mě pohání občasným štěknutím.
Hygiena, ručník, šminky… V hlavě si promítám seznam, a snažím se přijít na něco, co jsem (určitě) zapomněla. Znát ten pocit, že něco nemáte, ale za boha si nevzpomenete, co? Přesně takhle se cítím. I když vím, že to zjistím až v cíli, nepřestávám namáhat mozkové buňky.
Kristýna, která strčí hlavu do dveří přesně v 7:45, se nejdříve podívá na mě, potom na krosnu a zase na mě.
„Můžeme?“, zeptá se trochu nervózně.
Naposledy se rozhlédnu kolem. „Snad jo“, oddychnu si. Sejdeme do haly, kde u stolu sedí táta a Tereza.
„Připravené vyrazit?“, usměje se na nás. Když mu unisono odpovíme, zvedne se a s peněženkou jde k nám. „Tady máte, ať mi tam nepojdete hlady“, řekne a každé nám vrazí pět tisíc. I když mám v peněžence kreditku, kde mi máma postupně spořila, takže tam mám zhruba dvacet pět tisíc, neprotestuju. Kdo by taky jo, že?
Obě mu vlípneme pusu na dvoudenní strniště a už společně vyrážíme bok po boku směrem k malému nádraží, které tvoří všeho všudy dvě koleje a jedna zděná budova.
Tam už na nás u zábradlí čeká Radek, Klára, Kazi, Šimi a Peťo.
„Osm deset!“, poklepe si Šimi významně na náramkové hodiny. „Máte zpoždění“, namítne.
„Vlak nám neujel, takže jsme zase o tolik nepřišly, ne?“, pokrčím rameny a shodím ze zad tu hnusně těžkou krosnu. I když jsem věděla, že se každý gram pronese, nemohla jsem si pomoc, a všechny věci považovala za něco, bez čeho prostě nemůžu přežít. Jako jsou dvě 400 gramové psí konzervy Pedigree. Bez těch by sice nepřežil Rasty, ale i to se počítá. Každopádně jsem byla už teď z té váhy vyžvýknutá jako trs trávy, který vyplivla kráva.
Když jsme došli blíž, a Kaziho pohled se střetl s Kristýniným, plaše se usmála a potichu ho pozdravila. Tak, že to snad neslyšel nikdo kromě mě, která jsem stála hned vedle.
Chvilku po nás se objevil Kuba, prošel kolem mě a s nečitelným výrazem ve tváři ale dost hnusným tónem řekl: „Čau.“
„Taky tě ráda vidí“, zazubím se na něj ironicky, on se opře o zábradlí na druhém konci a víc si mně nevšímá. Taky dobře.
Když jsme tam v tom teplém ránu stáli, pomalu se začali trousit ostatní. Nejvíc jsme vítali Radima, který se připloužil s krosnou, snad o polovinu menší než já, a na obličeji mu ještě trochu šly vidět fousky a čumáček. Asi nejvíc ho vítal Rasty, který ho zřejmě poznal po čichu.
A tak jsme měli o zábavu postaráno až do příjezdu malého motoráčku, který nás měl odvést do Studénky, odkud už rychlíkem s jedním přestupem v Kojetíně přímo do Kroměříže.
Nehledě na Rastyho protesty jsem mu nasadila náhubek, a společně jsme se nalodili do vagónku, který jsme zabrali takřka celý. Přestup v Studénce nám problémy nedělal, vedla jsem nás většinou já, protože jsem se, společně se Šimim, jako jediná vyznala v tabuli příjezdů.
Všichni na nás civěli. Zřejmě je upoutala banda dvanácti trampů, kteří, buďme upřímní, dělali hluk po celém nádraží. Rasty byl v sedmém nebi, že má náhle tak velkou smečku, se kterou cestuje vlakem, což je jedna z jeho oblíbených aktivit, i když ji neprovozujeme moc často.
V rychlíku Studénka – Kojetín se rozdělíme na dvě skupiny, a každý si zabere jedno šestimístné kupéčko. Mimo mně a Kiki je s námi ještě Kazi, Šimi, Klára a Kuba. Plus samozřejmě Rasty, který si sebevědomě zabral celou podlahu.
Jelikož do přestupu chybí hodina a půl, Šimi vytáhne kytaru a všichni společně zpíváme všelijaké trampské písničky, které doslova sype z rukávu. Všichni kromě Kuby, který se po chvíli zvedne, vyjde z kupéčka a zavře za sebou skleněné dveře. Postaví se k oknu a nepřítomně zírá ven. Chvilku zaváhám, načež se zvednu a jdu za ním. Kristýna se na mě nedůvěřivě podívá, ale zpívá dál.
Stoupnu si vedle něho, ale on se na mě ani nepodívá.
„Ty jsi na mě naštvaný?“, zeptám se po chvíli ticha. On se ke mně otočí a zaboří své čokoládové oči do mých.
„Trochu“, přizná, a v očích má zvláštní výraz.
„Proč? Co jsem udělala?“, nechápu jeho chování.
„Myslel jsem si, že si jiná“, pokrčí rameny. Zalapu po dechu.
„Já jsem jiná“, prohlásím. „Nejsem nějaká zakomplexovaná chudinka, která bude skákat tři metry vysoko jenom proto, že se na mě podíváš. Nejsem jako Jája s Pájou“, prohlásím pevně a chci to otočit a vrátit se do kupéčka.
„Počkej!“, zarazí mně a chytne za loket. „Tak jsem to nemyslel“, dodá smířlivě. Na dlouhou dobu zakotvím pohledem v jeho očích.
„Ale ano, myslel. Každá holka ti nemusí hned padnout kolem krku.“
S těmi slovy zmizím v kupéčku a sednu si na své sedadlo u okna. Zkazil mi náladu a to mu jen tak neodpustím! Tenhle čundr jsem si chtěla užít. Každou jeho minutu! A on mi to takhle pokazí…! Prej: myslel jsem, že jsi jiná! Pche! Ještě mu ukážu, jak MOC jsem jiná!
Dělám, že necítím Kristýnin pohled a dál pozoruju ubíhající krajinu za okny vlaku. Myšlenkami jsem úplně mimo a zpěv poslouchám jen na půl ucha. Kuba se mezitím vrátil do kupéčka a sedl si přesně na opačnou stranu. Věděla jsem, že se na mě dívá, ale zakazovala jsem si jen zvednout oči k němu. Ať vidí, jak moc mě urazil…!
Cesta ze Studénky do Kojetína uběhla rychleji, než jsem čekala. Ani jsem se nestačila vzpamatovat z incidentu s Kubou, a už jsme stáli na malém nádraží v Kojetíně. Byla to jen podlouhlá betonová budova a všeho všudy tři koleje. Dokonce chyběla i tabule s příjezdy a odjezdy vlaků. Byli jsme odkázaní na hlas z amplionu.
A asi po pěti minutách se skutečně ozval ženský hlas:
„Vážení cestující. Osobní vlak číslo 3917, který dále pokračuje ve směru Bezměrov, Postoupky, Kroměříž, Hulín, Třebětice, Holešov, Dobrotice, Jankovice, Hlinsko pod Hostýnem, Bystřice pod Hostýnem, Loukov, Osíčko, Rajnochovice, Kunovice-Loučka, Police u Valašského Meziříčí, Branky na Moravě a Valašské Meziříčí s pravidelným odjezdem ve dvanáct hodin, dvanáct minut odjede z koleje první od budovy vlevo. Ve vlaku je povolena rozšířená přeprava spoluzavazadel, především jízdních kol.“
Páni, té trvalo, než se vymáčkla! Takovej dlouhej proslov kvůli jednomu motoráčku s dvěma vagóny. Tuhle práci bych teda dělat nechtěla.
Když jsme si sáhodlouhý proslov vyslechly, hned jsme zamířili dle instrukcí vlevo, kde už slibovaný červený motoráček stál. Nasáčkovali jsme se do jednoho vagónu, kde jsme zabrali pět podlouhlých sedaček. Kromě nás jelo ještě pár trampíků a tři babči, které sveřepně drželi svoje kabelky a hůlčičky. Snad abychom jim je neukradli.
Kubovi jsem se vyhýbala, seč jsem mohla. A ani on moji přítomnost nevyhledával. Kika, která si všimla napjaté atmosféry, a zřejmě ji to dost leželo v hlavě, se ke mně naklonila.
„Co se mezi vámi stalo?“, zeptala se tak, abych to slyšela jenom já.
Trhla jsem rameny. „Měla jsi pravdu, s ním to nemá cenu…“
I když jsem si myslela, že pro mě nic neznamená, po tom, co jsem tohle řekla nahlas, se mi jaksi podivně sevřelo hrdlo. Rychle jsem se snažila soustředit na něco jiného a mimoděk začala drbat Rastyho po hlavě. Tohle mě vždycky zvláštním způsobem uklidňovalo. Po mámině smrti jsem dlouhou dobu nedělala nic jiného, než ležela s Rastym v posteli a poslouchala tlukot jeho srdce. To on mě držel při životě. Kdo nikdy neměl psa, tohle nepochopí.
Zvuk vlaku mě uspával, ale neměla jsem šanci si zdřímnout. Jeli jsme totiž jenom asi 15 minut. Potom už nám velký bílý nápis na průčelí starého cihlového domu hlásal cíl naší cesty. KROMĚŘÍŽ.
Blízkost Brna, vzdáleného odsud asi jenom hodinku autem, mně tak trochu znervózňovala. Mohla jsem tady kohokoliv potkat.
Potom jsem si ale řekla – no a? Vždyť to není konec světa. Teď byla na řadě zábava, ne deprese.