5. kapitola - Kubo, tohle je Smiley, Smiley, tohle je Kuba
Pondělí, kdy jsem doma téměř půl dne sama (Tereza s tátou v práci, Kristýn ve škole, Honza odjel už v neděli neznámo kam) se příšerně táhne. Během dopoledne stihnu s Rastym zajít třikrát na procházku (a to jsem vstávala v devět, prosím!), potom jsem mu na zahradě házela ožužlaný tenisák, který mi neustále a neúnavně nosil zpátky. Nemít Rastyho, asi bych se ukousala nudou. Ale ani tak mně neminou vzpomínky, které se neustále a naprosto bez dovolení ukazují v mé hlavě. Přesně tohle mi neprospívá – být sama! Potřebuju bát neustále s lidmi, v kontaktu s někým. Ano, tohle je teď moje droga, kterou vyměním za uklidňující prášky, které mi předepsal psycholog. Ale ani tak se jich asi nezbavím. Nejde být pořád s někým, že!
Když zjistím, že v ledničce není nic, co by vyhovovalo mým rozjařeným chuťovým buňkám, rozhodnu se vzít peněženku, Rastyho a dneska už po čtvrté nabrat směr náves. Tentokrát do malého obchůdku, trůnící hned za rohem.
Pozdravím mladou holku, nemůže jí být víc než mně, s rovnými hnědými vlasy a elegantními dioptrickými brýlemi, které ji vyloženě sluší. Neujde mi, jak si mě přeměří, ale nezaznamenám na její tváři žádné negativní sympatie vůči mojí osobě, tudíž dál nerušeně procházím mezi regály. Jsem tady sama, a tak mačkání jako v obchodním řetězci Albert, kupříkladu, nehrozí.
Ovšem výběr je tady vyloženě mizivý. Ale je to asi spíš mojí rozežraností z Brna. Nakonec se vzdám naděje, že koukáním do regálů vykouzlím větší výběr příchutí jogurtů a tak popadnu dva sladké rohlíky s mákem navrchu, a se svým úlovkem dojdu k pokladně.
„Páni, to je nákup“, zazubí se holka. „Budeš platit kartou, nebo hotově?“
Zasměju se. Je vtipná, usoudím. A zdá se i celkem pohodová.
„Myslím že to zvládnu i hotově“, zasměju se a podám ji přes pult dvacku.
„Jak to, že jsem tě tady ještě neviděla?“, změní téma. Usoudím, že nebude ke škodě trochu konverzace a tak odpovím.
„Tos ani nemohla. Přistěhovala jsem se před pár dny“, řeknu a natáhnu k ní ruku. „Jsem Lucka“, představím se.
„Klára“, odpoví, když v tom do obchodu vejde babča o hůlčičce. Jakmile nás zmerčí, spustí:
„Á! Dobrý den, Klárko!“, zahaleká.
„Dobrý den, paní Machová“, odpoví ji Klára se zdvořilým úsměvem a vrhne na mě žalostný pohled. Zasměju se tomu, tudíž na sebe přetáhnu pozornost paní Machové.
„Ty musíš být určitě Lucinka“, řekne a já se přímo oklepu při oslovení ‚Lucinko‘!
„S někým jste si mě spletla, já jsem Lucka“, odpovím a Klára zabublá smíchy. Sama mám co dělat, abych nevybuchla (většinou, když se smějí jiní, přidám se, ač nemám důvod) ale jsem přece profík!
Babča se jen zakaboní a uraženě podotkne: „Paní Kroptáková měla pravdu! Jsi nevychovaná, až to bolí!“, načež zmizí mezi regály.
Společně s Klárou se rozlechtáme na celé kolo, a že nás slyší, je nám naprosto ukradené.
„No, ráda jsem tě poznala“, řeknu. „Určitě se zase zastavím, až budu mít hlad“, mrknu na ni a pro efekt ukážu sáček s rohlíkama.
„Jasně“, usměje. „Tak ahoj.“
„Ahoj“, odpovím a s dobrým pocitem opustím obchod. Venku pustím uvázaného Rastyho a společně dojdeme až k osudnému jezírku. Dneska na něm kachny nejsou, tudíž můžu beze strachu nechat Rastyho pobíhat kolem a sama zdlábnout na posezení oba rohlíky. Potom, když mám žaludek napráskaný, jenom si vychutnávám teplé sluneční paprsky.
„Zase se deš koupat, Vodněnko?“, zaslechnu povědomý hlas a polekaně sebou trhnu. Otočím se a zahlédnu ho přicházet. Otrhané světlé džíny a černé triko s nápisem DIESEL mu přímo fantasticky sluší a z krásného snědého obličeje si mě pobaveně měří krásné, tmavě hnědé oči. Je prostě k sežrání! Skoro se olizuju jako kočka, která dostala misku smetany!
„Už jsem byla“, ujistím ho s úsměvem.
„Sakra!“, zalituje hraně a oba se rozesmějeme.
V tu chvíli se přiřítí Rasty, přilákaný hovorem. Tak se ukaž, jaký jsi hlídač, řeknu si v duchu. Nejen že ani neštěkne, dokonce se vrhne ke klukovi, div ho nepovalí radostí! On ho drbe za uchem, a mně si absolutně nevšímá!
„Hele! Přišel si původně za mnou, ne?“, zkusím naoko dotčeně vtipem upoutat jeho pozornost. Podaří se. Rastyho nechá na pokoji a usměje se na mě.
„Pozor, panička žárlí“, prohodí jakoby nic směrem k Rastymu.
„Mám důvod?“, zeptám se ve snaze zjistit, jestli je volný.
„No, já nevím“, pokrčí rameny a usměje se (jak jinak). „Ale každopádně to chci odčinit. Nesnesl bych, kdyby se na mě taková hezká holka zlobila“, prohodí.
„Fajn, ale budeš se muset hodně snažit“, dělám nedobytnou a do morku kostí uraženou. Nakonec to ale nevydržím a zazubím se na něj taky.
„Co bys řekla pozvání na zmrzlinu?“, zeptá se.
Já se mimoděk rozhlédnu po nevelké návsi. „Tady je snad nějaký stánek se zmrzlinou?“, podivím se upřímně.
„No, spíš sem měl říct na nanuk z mražáku, ale to nezní tak hezky“, baví se, a já pozvání neodmítnu.
Ani se nenaděju a je zpátky s dvěma mroži v tmavé čokoládě. V teplém odpoledni přijde k duhu.
„Budiž ti odpuštěno“, prohlásím, když nám zbudou pouze dřevěné tyčky. On se zasměje.
„No, tak Vodněnko… Mohla by si mi už říct svoje jméno, ne?“, škemrá se psím pohledem a mně se ho zželí.
„Lucka“, podám mu pravačku. On se usměje.
„Kuba“, řekne a naprosto samozřejmě mě líbne na rty. Je to jen prchavý dotyk, chci protestovat, ale uznám, že bych si tím asi zničila image nepřístupné holky. A tak raději mlčím.
„Ty jsi tady nová, že?“, zeptá se.
„Dobrý postřeh“, kývnu. „Ale tebe sem tu ještě neviděla. Jinak bych si tak krásné Yamahy všimla“, podotknu a zazubím se na něj. On narážku postřehne.
„Jenom Yamahy?“, zeptá se pohoršeně a uraženě. Zasměju se jeho výrazu.
„Možná i trochu řidiče“, připustím se smíchem.
„No proto!“, prohodí. „Byl sem teď tři měsíce v Anglii na brigádě“, dodá.
„Trhat jahody?“, zasměju se.
„Skoro“, přidá se. „Rozvážel sem jídlo rozežraným Angličanům“, řekne.
V podobném duchu se bavíme další půl hodiny a je mi sním krásně. Nejen že se v mnoha věcech shodneme, jako například v hudbě, ale taky se s ním hodně nasměju. Vlastně se smějeme oba. Jenom Rasty z nás moc radost nemá. Asi má dojem, že strávit tolik času na jednom místě je hřích, a tak mě neustále popohání. Když pohledem na mobil zjistím, že je třičtvrtě na dvě, neochotně se zvednu.
„Budu muset jít“, řeknu, načež Kuba se taky zvedne.
„Doprovodím tě“, nabídne mi.
„Ne, to je dobrý“, zarazím ho. I když vím, že se stejně dozví, kde bydlím a čí sem, ale chci si nechat aspoň nějaké eso v rukávu.
Zarazí se, ale nevnucuje se. „Dáš mi aspoň číslo?“, usměje se prosebně. Pokrčím rameny… Proč ne? Navzájem si vyměníme devět, tak důležitých, číslic a rozloučíme se.
„Tak se měj, Vodněnko“, usměje se a já mu zmizím společně s Rastym za rohem obchodu.
Zbytek dne více méně prosedím na zahradě v houpací síti s knížkou v ruce a sluchátky v uších. Nevnímám okolí a naprosto se vžívám do hlavní hrdinky. Proto se děsně leknu, když se sítí někdo zatřese.
Přistiženě si servu sluchátka a nechápavě vzhlédnu.
„Večeře“, oznámí mi táta. Vzdychnu.
„Ještě sis nevšiml, že nevečeřím?“, zeptám se. Vždyť by to došlo i balvanu!
„Měla bys večeřet“, prohlásí. „Vždyť jsi hubená jak lunt.“
„Máma mi to nedovolovala“, odseknu, možná až příliš ostře. Táta, zaskočený mou reakcí, se stáhne.
„Promiň… Nechtěl se…“, řekne po chvíli.
„Nech to plavat!“, trhnu hlavou a stočím pozornost zase ke knížce. Dělám, že čtu, popravdě se na text nemůžu soustředit… Sakra! Už to bylo v pohodě, a teď tohle…
Ne že by mě máma trápila hlady! To v žádném případě… Jenom jsem si musela udržovat postavu a optimální váhu. Kvůli koním, a hlavně kvůli baletu…
I když už ani jedno nemám v plánu (NIKDY) provozovat, tohle měnit nehodlám. Už jsem si zvykla. A navíc je to dobrý způsob, jak nepřibrat, i když už nesportuju.
Cinkání příborů doléhá až ke mně, ale u stolu všichni mlčí. Zřejmě s ohledem na mou maličkost…! Cs…!!
Usnadním jim to. Hlasitě zaklapnu knížku, a co nejvznešeněji odnesu své tělo do pokoje, kde se zavřu a otevřeným oknem vdechuju vůni prázdnin…
Do postele zalehnu úderem osmé, a v tu chvíli spím jako zabitá…
„Připrav se! Dneska je táborák. Oslavujeme prázdniny!“, oznámí mi nadšeně Kika, jakmile se objeví ve dveřích s běloskvoucím papírem v ruce. Vysvědčení, odtuším.
„Fajn“, příjmu tuhle skutečnost sotva odtrhnu oči od časopisu Svět psů.
„Ty nemáš radost?“, diví se.
Já jenom klidně pohlédnu ke stropu.
„Na to, abych skákala tři metry vysoko, není tahle místnost dost vysoká“, prohlásím klidně.
Kika jenom zakroutí hlavou a zmizí v patře. Dobře vytuší, že nemám zrovna náladu na vykecávání, ovšem sem rozhodnutá, že k táboráku půjdu. Je to přece moje droga a já ji momentálně nutně potřebuju…
V pět dorazí táta, Tereza a moje vysvědčení. K mému potěšení ho hyzdí jenom tři trojky a jedna čtyřka. Z matiky. Jelikož jsem byla na Střední umělecké škole, předměty tam byly jako na jiné střední, ale zároveň byl kladen velký důraz na tanec a jiné umělecké předměty, kvůli kterým jsme se tam hlásili. Studenti museli zvládat obojí. Jak všeobecné předměty, tak několikahodinové tréninky ve, i mimo školu. Kdo se chtěl prosadit, musel se snažit…
A proto když táta podotknul, že tam ta čtvera být nemusela, řekla jsem mu, jestli si myslím, že jsem to poslední měsíce měla málo složité, tak je na omylu.
V šest se začnu připravovat k táboráku. Ofinu sepnu nahoru, přičemž zbytek rozdělím a udělám si dva culíky, volně spadající na ramena. Oči trochu zvýrazním tmavými stíny a řasenkou (voděodolnou!). Obleču si černé rifle, k tomu žluté triko s flitry a na nohy botasky. (to tak, abych zase mrzla!) Na to ještě tenkou černou mikinu a už klepu na Kristýniny dveře. Ta se vzápětí objeví. Vlasy má tentokrát rozpuštěné, gelem roztřepené na všechny strany. Oči má nalíčené jen jemně. Trochu mi připomíná Alici ze Stmívání.
Na sobě má krátkou černou koženou minisukni, dosahující sotva pod zadek, k tomu dírkované borderky, tričko a tenkou černou mikinu, ještě tenčí než já.
Zatímco já si v předsíni nazuju kotníkové conversky, ona se nasouká do vysokých černých bot s hrubou podrážkou a mnoha přezkami po stranách. A rázem je skoro o půl hlavy větší.
Všichni tři (včetně Rastyho, samozřejmě) se vydáme už známou trasou mezi poli k odlehlé chalupě. Tam nás snad ještě hlasitěji než minule, přivítají kluci ve stejné sestavě jako minule. Jája s Pájou nemůžou chybět… Jedna novou tvář přece jenom zahlédnu. Je to Klára z obchodu. Zamávám ji a ona přijde až k nám.
„Ahój! Kde ty se tady bereš?“, zeptá se s upřímnou radostí.
„Ale, vítr mě tady zavál“, usměju se a ona se tomu zasměje jako vtipu. Podle plastového kelímku v ruce poznám původce její dobré nálady. Rum.
„Ahoj holky“, pozdraví nás Kazi, který k nám přijde. „Páni, Kiko, ty máš novou sukni, že?“
Kika se jenom polichoceně usměje. „Líbí?“, řekne a otočí se, aby si ji mohl prohlédnout ze všech stran.
„Mno, lepší by to bylo bez ní, ale co se dá dělat“, ozve se odkudsi Šimi. Kika se po něm ožene ale on, navzdory vypitým pivům (kluci mají pořádný náskok), stihne uhnout, takže Kika místo toho uhodí nic netušícího Yetiho.
„Au! Co sem proved?“, hájí se.
Naše malá skupinka se tím velice dobře baví.
„To jenom preventivně“, zasměje se Kristýna.
Yeti považuje situaci za vyřešenou a dál se vítá s Rastym. Nás zatím kluci přivedou k ohni a posadí tak, že já sedím mezi Radkem a Šimim, zatímco Kika mezi Kazim a Yetim. Když se nás zeptají, co budeme pít, přičemž výběr je opravdu velký, Kika si objedná vodku s džusem, já čistou kolu, což se nikomu z nich nelíbí. Nedám se oblomit, ale když mi to donesou, stejně tam ten rum cítím.
„Hele, tohle je podvod“, prohlásím na úkor hostitele, což je Radek.
„Reklamace se nepřijímají, už ses napila“, zazubí se na mě, takže mi nezbude nic jiného, než kofolu vypít.
Kika první lok vyprskne s tím, že tam je snad celá flaška vodky a jenom deci džusu a jde si to zředit.
Druhý kelímek si jdu do chatky radši dolít sama. Nemám v úmyslu dnešek propít.
Když už se zmatek kolem chaty trochu uklidní, všichni si sesedneme kolem ohně a povídáme si o dneškem začínajících prázdninách. Když asi po hodině diskuze ohledně trampu Šimi vytáhne kytaru a uhodí do strun, všichni jako kouzlem ztichnou a vzduchem se šíří jenom Šimiho jemný alt.
U stánků na levnou krásu postávaj a smějou se času, s cigaretou, a holkou, co nemá kam jít…
Poslouchám verše notoricky známé písničky a je mi dobře. Tady mezi nimi. Mám tady své místo jako už dlouho nikde ne.
Skleniček pár a pár tahů trávy uteče den jak večerní zprávy, neuměj žít, a bouřej se a neposlouchaj…
Z poslouchání mě vytrhne zavibrování příchozí SMSky. Vylovím mobil z kapsy a podívám se na displej. Jméno, svítící na displeji mě trochu překvapí. Stojí tam totiž KUBA.
AHOJ :) NECHTĚLA BY SES PROJET NA TÉ KRÁSNÉ YAMAZE A ZAJÍT SE MRKNOUT NA TÁBORÁK? ;)
Mimoděk se usměju.
PROMIN, MÁM ZARACHA :( KVŮLI VÍZU… SNAD NEKDY JINDY…
Odpověď mi příjde v zápětí.
TO JE ŠKODA :( YAMAZE BUDE SMUTNO :(
No jasně, rozesměju se div ne nahlas. Stačí, když se na mě divně podívá Radek, čemu se tam přehloupě zubím.
Mobil zastrčím zpátky do kapsy a zahledím se do plamenů. Jo hochu, se mnou to nebudeš mít lehké…
Asi o dvacet minut později, kdy už se Šimim zpíváme všichni, zaslechnu zvuk motoru, který se rychle přibližoval. Před chatou ztichl a Radek jako správný hostitel to šel okouknout. Moje tušení mě nezklamalo.
Zpoza rohu se vynořil Kuba. Helmu nechal zřejmě u motorky, stejně jako bundu s nášivkami. Teď měl na sobě mikinu bez potisku a světlé džíny.
Všichni ho začali vítat jako dávno ztraceného syna, kluci mu bušeli do zad, Klára s Kikou ho objaly, jenom Jája s Pájou zůstaly sedět a nenávistně si ho měřili. Zatím jsem byla v bezpečí. Seděla sem sice přímo naproti němu, jenže krásně ukrytá ve stínu stromu. Nevšiml si mě, dokud se naše pohledy nestřetly. Jeho tvář vystřídal údiv, výčitky a nakonec mi nenápadně pohrozil prstem, jako že si to se mnou vyřídí.
Pája (konečně jsem se je naučila rozeznat – Pája byla ta hloupější) šlehla pohledem po Kubovi a hned na to po mně, aby se ujistila, jestli to gesto opravdu patřilo mně, popřípadě zda si ho může přivlastnit. Něco pošeptala svému dvojčeti a od té doby mě nemají rády. Mno, ale to trochu předbíhám…
Když se Kuba se všemi náležitě přivítal (mimo jiné i s Rastym, který ho miluje snad stejně jako Yetiho), namířil si to přímo ke mně. Radek si to špatně vyložil a v dobré vůli nás hned představoval. Dřív, než jsme si stačili cokoliv říct.
„Kubo, tohle je Smiley, Smiley, tohle je Kuba“, řekl, nadmíru potěšen, že nás seznámil právě on.
„Jo, mi už se známe, že?“, usmál se tak, jak to umí jenom on.
„Jo?“, zeptal se podezíravě Radek, a já měla pocit, že mi něco uniklo.
„Jo, docela dobře“, kývl a tím dal Radkovi najevo, ať už nezaclání. Ten se se zachmuřeným výrazem vzdálil. Kuba se posadil vedle mě a zadíval se do plamenů.
„Ty jsi ale kecka, víš to?“, prohlásí s úsměvem.
„Jo, párkrát už jsem to slyšela. Ale když ty si mi tak krásně nahrál“, vymlouvám se. „Teď asi budu muset koupit nanuky já, co?“, zeptám se se smíchem, když neodpovídá.
„Kdepak“, prohlásí. „Tohle bude chtít víc než jenom nanuk“, řekne a vyzývavě se na mě zadívá. Neucuknu pohledem, naopak, trochu nachýlím hlavu do boku.
„Například?“, zeptám se.
„Pusu“, řekne bez rozmýšlení. „Tady“, ukáže prstem na svoje rty.
Nenechám se zahanbit, nakloním se k němu a jednu mu lípnu. Přesně takovou, jako tehdy u rybníka.
„Trochu málo, ne?“, namítne.
„Říkal si pusu, ne polibek“, uzemním ho, vstanu a zmizím mu v chalupě. V kuchyni si naliju džus, a když chci odejít, ve dveřích se střetnu s Kikou.
„Můžu s tebou mluvit?“, zeptá se a táhne mně zpátky do kuchyně. Její výraz se mi vůbec nelíbí.
„Jasně“, souhlasím trochu překvapeně, co mi může chtít.
„Ty máš něco s Kubou?“, zeptá se rovnou a mně tím skoro rozesměje.
„Nemám! Jak si na to přišla?“, zasměju se nechápavě.
„Radek si dělal starosti“, vysvětlí. „Prý se znáte.“
„Jo, dvakrát jsem ho potkala na návsi, ale nic mezi námi není. A i kdyby, Radkovi do toho snad nic není, ne?“, nechápu pointu rozhovoru.
„Jenom jsem tě chtěla varovat… Drž se od něj dál“, poradí mi. „Nemyslí to vážně, každou holku jenom využije a pak ji odkopne. Stejně jako Páju s Jájou“, řekne.
Aha, takže odtud fouká vítr, pomyslím si. Nahlas však řeknu: „Neboj, umím se o sebe postarat. A navíc stejně teď nechci žádný vztah. Je to jenom flirt.“
Zřejmě ji tím dostatečně uklidním, a když potom společně vyjdeme z chatky, zírá na nás jak Kuba, tak Radek. Dost mě to znervózní, ale nenechám si tím zkazit večer.
Posadíme se vedle Kaziho, což znamená přesně na opačnou stranu než je Kuba. Snažím se nevnímat vyčítavé pohledy, kterými mě častuje, a radši si povídám s Kikou a Kazim.
„Tobě je zima“, řekne Kazi, když si všimne, že se Kika na lavičce třese jako osika.
„Trochu“, připustí, ale já myslím, že jenom nechce vypadat, že nic nevydrží.
Kazi si bez rozmýšlení přetáhne přes hlavu černou mikinu s potiskem kapely CHILDREN OF BODOM a podá ji Kristýně, takže zůstane jenom v triku s krátkým rukávem.
„Neblbni“, snaží se ho zarazit. „Vždyť ti bude zima“, protestuje.
„Lepší zima mně, než tobě“, usměje se na ni a já zahlídnu, jak se na sebe upřeně zadívají. V duchu se usměju. Snad už ji to dojde.
Asi jo, protože když mu poděkuje a on ji jednou rukou obejme, neprotestuje a položí mu hlavu na rameno.
Mou pozornost upoutá pohyb na druhé straně ohniště. Je to Kuba, který vstal a namířil si to přímo k Radkovi, který sedí hned vedle mě. S pohledem upřeným na mě se k němu sklonil a zeptal se, jestli s ním může mluvit.
Odtrhla jsem od nich pohled a radši hleděla do plamenů. Šimi zase hrál a já si pomyslela, že aspoň někdo tady má hudební sluch.
I když