4. kapitola - Trapas na entou
Ráno si pospím až do dvanácti. A kdyby mně nevzbudil Rasty, dožadující se vyvenčení, spala bych snad ještě déle. Takhle jsem nucená se vyhrabat s krásně vyhřáté postýlky, a tak jak jsem, neučesaná, nenamalovaná a pouze v noční košilce sejdu do přízemí, kde v hale narazím jak na tátu, Terezu, tak na Kristýnu, která, zdá se, taky zrovna vstala.
„No to je dost!“, přivítá mně táta. „Co jste s Kristou včera dělaly? Už jsem se bál, že jste umřely“, prohlásí.
„Taky ti přeju dobré ráno, otče“, usměju se.
„Prý ráno“, zamručí si ještě pod vousy, načež já vypustím poskakujícího Rastyho na zahradu a sama si sednu ke stolu, abych svůj žaludek, hlasitě škemrající o nějaké živiny, umlčela jogurtem a hrnkem čaje. Tereze se to asi nezdá jako dostačující porce pro dospívající dívku, tudíž mi nabízí ještě párky.
Fuj! Tak těžké jídlo hned po ránu, otřepu se, nahlas však prohodím jenom: „Nechci, díky“, a dokonce se usměju.
A vlastně celý den mám nějak podivně dobrou náladu. Nevím, jestli to je včerejším příjemně stráveným večerem a ránem, ale cítím se nadmíru dobře, a doslova překypuju energií, kterou využiju k procházce s Rastym. A když Kiku později Tereza poprosí, jestli by neseběhla dolů do vsi pro droždí a pár drobností, neváhám ani chvíli a hned se k ní připojím. Nejen že mě nepoznává, jak táta, tak Tereza, já se dokonce nepoznávám sama! Ale upřímně – tenhle stav je mnohem lepší než deprese a smutek, oslazený výčitkami, že!
Na návsi potkáme Kaziho se Šimim, a máme co dělat, abychom to droždí donesly Tereze včas. S těmi dvěma se člověk nikdy nenudí, usoudím. A když nám nabídnou večerní posezení v hospodě, rády slíbíme účast. A neujde mi, že Kazi nemohl z Kristýny skoro spustit zrak! Tak odtud fouká vítr! Tím se vysvětluje i včerejší doprovod. A usoudím, že Kika nemá o jeho náklonnosti ani páru. Každopádně se tváří, jako kdyby se nic nedělo. A nemyslím, že by to ignorovala úmyslně… Kazi je pěknej, jenom to hold není můj typ. Ale ke Kikině se hodí, usoudím v duchu.
Když se vracíme domů, téměř přehledu naleštěnou červenou fábii, stojící před branou.
„Brácha přijel“, konstatuje novinku Kika. Ach jo, povzdychnu si. Další představování. I když jsem na našeho společného nevlastního bráchu (od Kiky jen na půl, můj úplně) zvědavá, z tolika nových tváří mi jde hlava kolem. Za posledních pár dní toho bylo dost a dost.
Potkáme ho už v hale, kde něco řeší s tátou, a nadšeně se netváří. No to je mi přivítání.
Honza je asi o hlavu a půl vyšší, delší špinavě blond vlasy a šedé oči. Jakmile mně spatří, ustrne v půli slova a přeměří si mě od hlavy k patě a zase zpátky, načež zakotví v mých očích.
Táta, který si toho asi nevšiml, nás hned představuje.
„Honzo, tohle je Lucka, Lucko, tohle je Honza“, řekne a já k němu natáhnu (čistě ze zdvořilosti) ruku, přičemž on ji úplně ignoruje!! Dál mi zírá do očí a mně tím docela naštve.
„Jo, to jsem si domyslel“, odfrkne, načež se otočí na patě a zmizí v pokoji pro hosty. Jsem z toho div živá! Jak se opovažuje…! Nikdo mi ještě nedal najevo takové pohrdání! Co jsem mu provedla, proboha?!
Táta vycítí napětí, a po chvíli řekne.
„No, holky, pojďte si sednout na terasu, bude večeře.“
„Nemám hlad!“, odseknu. Už by si mohl zapamatovat, že nevečeřím!
Ten křivák mi zkazil celý den. Nejen že mám po celý večer blbou náladu, dokonce se mi nechce ani do té hospody!
Nakonec mě Kika přece jen přemluví. Hodím na sebe lehké letní šatičky, dosahující kousek nad kolena, na nohy obuju žabky a vlasy si nechám volně rozpuštěné. Mobil nechám na stole, beztak mi nikdo nezavolá. A kabelku se mi kvůli tomu tahat nechce.
Už tak si ze mě táta utahuje, že se oblíkám jako na pláž a ne do hospody na návsi. Jenom pokrčím rameny. Co on o tom ví!
Honzu, sedícího na terase, ignoruju úplně. Ani se na něho nepodívám, burana jednoho! To tak!
S Rastym po boku (jak jinak) se vydáme dolů do vsi. V hospodě už to pořádně žije. Hudba z juboxu vyřvává na celé kolo a všude je slyšet jenom hovor, smích a cinkání skleniček.
Jakmile se objevíme v zorném poli kluků (a dvou holek – Jája a Pája nemůžou chybět) vítají nás halasným pozdravem, až se po nás pupkatí štamgastři otáčejí. Mimo jiné zahlédnu babču s pivem. Paní Kroptáková, tuším.
Jelikož procházíme těsně kolem jejího stolu, kde sedí s tou samou vránou, jako minule, vykouzlím oslnivý úsměv a nahlas, aby to všichni slyšeli, ji pozdravím.
Ti, kdo nedávný incident zažili, se rozesmějí, a s nimi i Kazi. Jelikož je jich většina, hospoda propukne v bujarý chechot. Kluci se jen marně snaží zjistit, co je na tom tak vtipného a babča jenom něco pohoršeně prohodí. Zřejmě to má co dočinění s nevychovanými městskými děvčicami.
Já, nadmíru spokojená, že sem si aspoň na někom zlepšila náladu, si sednu vedle Šimiho a Radka, zatímco Kika vedle Kaziho. V duchu se usměju. Zatímco Rasty nadšeně vítá Yetiho, kluci pobírají čundr, na který se společně celá parta chystá hned třetího července.
„A ty jedeš s náma“, namíří na mě prst Šimi. Neptá se, je to čisté konstatování. Možná dokonce příkaz. Potěší mně, že se mnou počítají, a nálada, zkažená Honzovým výstupem, je zase pěkně vysoko nad nulou. Na jednou čundru už jsem byla. Loni o prázdninách… Ale to už je dávno… Aspoň mně to tak v tuhle chvíli připadá. Zdá se mi, že jakmile jsem s nimi, všechno se zdá být daleko. Celá moje nešťastná minulost… Existuje jenom přítomnost, zpestřená neustálým smíchem, až mě bolí pusa, a falešným popěvováním na klasiku jako je Diskopříběh. Rve mi to uši, až se musím smát. Jelikož jsem od malička chodila na hodiny sólového zpěvu a zpívala ve sboru, přece jenom mám vytříbenější sluch, co se týká falešných tónů. A že jich tam je, o tom žádná!
Když potom z repráků zazní první tóny krále popu Michaela Jacksona a jeho You are not alone, a Radek mně pozve na ploužák, neváhám ani minutu. Nejen že je Radek hezký, vtipný a nezkouší na mě mrzké triky, celou dobu si povídáme o všem možném. Dozvím se, že se nedávno rozešel s holkou. I když se taky párkrát zeptal na moji minulost, zůstanu tajemná jako hrad v Karpatech, tudíž s tím přestane. Jediný, kdo ví víc, je Kristýna. A ta to nikomu nevykecá. Věřím ji.
Když se se smíchem vrátíme zpátky ke stolu, zachytím Pájin (nebo Jájin??) nevraživý pohled. Nechápu, co ji žere. Jestli chtěla Radka sbalit, mněla přece možnost dávno předtím, než jsem se přistěhovala. A navíc – já nemám v úmyslu ho balit. Je to kámoš, nic jiného.
Z juboxu hrají samé známé písničky, takže buď zpíváme, nebo tančíme přímo mezi stoly. Parket tady tak trochu chybí. Když už se mezi stoly nedá hnout a číšník nemůže projít, přesuneme se za plůtek na náves. Hudbu tam slyšíme, takže není žádný problém. Ani jeden ploužák nesedím, stejně jako Kika, která, jak jsem si stihla všimnout, tancuje převážně s Kazim. Mně si kluci střídají mezi sebou. Jednou tančím s Radimem, a než se naděju, octnu se v mohutném objetí Šimiho. Bavím se na nejvyšší míru, a když poslouchám zážitky z loňského čundru, skoro se nemůžu dočkat, až vyrazíme po památkách naši krásné jižní Moravy.
O Rastyho se starat nemusím. Sedí na lavičce vedle Yetiho, a oba si, jak se vidět, vystačí sami. Yeti ho neustále krmí tyčinkami, a když mi nabídne pivo, rychle to zarazím. Nechci vléct domů ožralého psa! Oba dva, Yeti i Rasty se na mě vyčítavě podívají. Prej jim kazím chlapskou párty. Nedám se obměkčit a neustále ty dva pozoruju. Co kdyby náhodou.
Domů se, za halasného doprovodu Kaziho a Radka, dostaneme až ve tři ráno. Usínám skoro po cestě. A jakmile padnu, okamžitě usnu a v tu ránu nevím o světě.
Ovšem pouze do osmi ráno. Zívám, div si neroztrhnu koutky, nebo nevykloubím hubu z pantů, popřípadě obojí, a nezbyde mi, než vstát a jít pustit Rastyho. A jelikož se na mě vyčítavě dívá od branky, u které postává a mele huňatým ocasek, kapituluju a jdu se zkulturnit, abych vůbec mohla vylézt ven. Tmavé kruhy pod očima zamaskuju make-upem a pudrem, nevyspalé oči jemně nalíčím řasenkou. Vlasy prohrábnu prsty, aby mi zbytečně neelektrizovali a oblečená v džínových šortkách, ke kterým sem si vzala dlouhé zelené triko, dosahující skoro po prdel, takže šortky téměř nejdou vidět, se vydám do prosluněného rána. Cestu tentokrát nechám na Rastym, který mě neomylně vede kolem uječeného jorkšíra (jednoho dne mi z něho hrábne, přísahám!) přímo na náves. Asi doufá, že tady narazí na svého kámoše Yetiho.
Zívám na celou náves a jsem ráda, že je tady pusto prázdno. Ticho ruší jenom zpěv ptáků a ráchání hejna kachen v žabáku uprostřed návsi. A jelikož je Rasty okamžitě zmerčí, připnu si ho na vodítko, ale než stačím udělat krok, zdálky zaslechnu hluk motoru, který se rychle přibližuje. Tipnu ho na motorku a neseknu se. Zpoza rohu na náves přifrčí černá YAMAHA YZF-R6. Jelikož mám sama řidičák na motorku, a trochu se v nich i vyznám, rozpoznám model téměř ihned. Na ní sedí kluk (aspoň ho na kluka tipuju, hemy jsem ošidné) v černé motorkářské bundě s nášivkami a helmou stejné barvy. Projede kolem mě a i přes černé sklo cítím na sobě jeho pohled. A děsně mě štve, že mu nevidím do očí! Motorka i s jeho tajemným řidičem zmizí v ohbí cesty a tudíž můžu svobodně pokračovat na lavičku k rybníku (haha, dobrý vtip), kde hodlám strávit pár minut rozjímáním, zatímco Rasty bude hladově pozorovat kachny. Musím ho pevně držet, aby se po nich nevrhl a ani okřikování nepomůže proti usilovnému cukání na vodítku. Hold, přírodě neporučíš, to jsou prostě pudy, omlouvám jeho chování, nepřipouštějíc nedostatky ve výchově.
Překvapí mně, když uslyším povědomý zvuk Yamahy podruhé. Tentokrát jede pomaleji a dokonce zastaví! Zřejmě mně za stromem nevidí, protože zastaví u budovy s nápisem SMÍŠENÉ ZBOŽÍ, sesedne z motorky a sundá si helmu. Mám ho jako na dlani, ale bohužel mu nevidím do obličeje. Stojí totiž zády ke mně.
A zatímco se věnuju zkoumáním aspoň jeho vlasů, které mají barvu havraní černi, po stranách krátké, nahoře však gelem postavené do malého kohouta, zapomenu na Rastyho, který ucítí náhlé povolení napětí mezi mou rukou a vodítkem.
Prudce vyskočí, a jelikož mám vodítko pevně omotané kolem ruky (takovou chybu už nikdy neudělám!!!) strhne mě sebou a já, (nedobrovolně, samozřejmě) skočím do rybníka přímo po hlavě!!! Kachny se s křikem rozutečou do všech stran a já okusím sice teplou, ale naprosto nechutnou zelenou vodu! Pokud kluka neupozornilo plesknutí mé maličkosti o hladinu, pak si můžu být jistá, že kachny jeho pozornost určitě upoutaly! S očima pevně semknutýma, aby se mi do nich nedostala ani kapička roztoku, který jen vzdáleně připomíná vodu, se vyštrachám na nohy, načež zjistím, že mi voda sahá sotva po kolena. Mokrá do poslední nitky vztekle prskám vodu všude kolem. Není vůbec dobrá! Ale kdo by se divil, že?! Já tedy ne. Vypadala nechutně už od pohledu.
Jelikož jsem si nedala voděodolnou řasenku (kdybych to tušila!) musím vypadat jako mýval! Vylovím žabky, které si vesele plavou po hladině a konečně se vysoukám z rybníčku. Radši se ani koutkem oka nepodívám směrem, kterým tuším kluka. Pod stromem se snažím vyždímat jak triko, tak vlasy, načež se šeptem obořím na Rastyho.
„To si mi musel udělat zrovna teď?!“, syknu, a Rasty se zatváří omluvně. Nechám toho, stejně to nemá výšku.
„Jsi v pohodě?“, zeptá se mě s náznakem úsměvu, ale i starosti onen kluk. Hlas má tedy hezký, to musím uznat. A jakmile se na něj podívám, opravím se. On je celej hezkej!! Mimoděk se usměju.
„Není nad ranní sprchu“, snažím se zachránit situaci vtipem. Zabere to. Rozesměje se, a já mám možnost se pokochat jeho krásným úsměvem.
„Nechceš někam svést?“, nabídne mi velkoryse a ukáže směrem k motorce.
„To je dobrý“, mávnu rukou. „Zamočila bych ti ji, a to by byla škoda“, řeknu a už už se sbírám k odchodu.
„Počkej!“, zavolá na mě. Otočím se a tázavě na něho pohlédnu. Ani trochu se mi nelíbí, že mně vidí takhle! Mokrou, rozmazanou, ve vlasech žabinec!
„Jak se jmenuješ?“, zeptá se. Usměju se na něho.
„Říkej mi třeba Vodníku“, odpovím, a šupajdím pryč. Když se v tomhle stavu objevím v hale, táta jenom vykulí oči.
„Proboha, co se ti stalo??“, strachuje se okamžitě.
„Spadla jsem do rybníka na návsi“, přiznám se bez mučení. „To je to tak hrozný?“, zeptám se.
„Kdybych tě potkal v noci, zakousnu se do stromu a dělám suchou větev“, přidá svou trochou do mlýna Honza, který se zrovna vynořil z obýváku. Oplatím jeho hlášku pohrdavým úšklebkem.
„Věříš, že mi na tvém názoru ale vůbec nezáleží?“, zeptám se ironicky. Tentokrát se ušklíbne on. Ve slovních soubojích jsem dobrá, chlapče! Těš se!
Rastyho jsem nechala venku, byl podobně jako já promočený skrz na skrz a smrděl mokrým psem (divný, co?!).
Hned jak se osprchuju, z vlasů pečlivě vyberu malé zelené lístečky (či co to je), které plavaly na hladině, a obleču do suchého, se hned cítím líp. Do houpací sítě, kterou objevím vzadu na zahradě, zavěšenou mezi dvěma stromy, si donesu skromnou snídani a knížku Sonáta pro dvě srdce od mé oblíbenky Lenky Lanczové. Okamžitě se do děje začtu, a vůbec nevnímám dění na zahradě ani postupující čas.
Na oběd mě musí Tereza volat třikrát, než se od knížky odtrhnu.
Maso, zapečené se sýrem a opečené brambory chutnají výborně. Konečně mám pocit, že jsem se pořádně najedla. Pochválím baštu a Tereza se nestačí nadýmat pýchou.
„Nezapomeň, ve středu brzo ráno vyrážíme“, řekne táta a mně tím připomene blížící se cestu, kterou spolu 30. Června nuceně podnikáme. Jedeme totiž do Brna vyzvednout moje vysvědčení… Jenom pomyšlení, že zase uvidím všechny známé tváře a veškerá ‚léčba‘ tady byla zbytečná, je hrozné.
„Nemohl by si tam skočit sám?“, nakousnu zkusmo a udělám psí oči.
Táta chvíli přemýšlí, potom zřejmě pochopí moji situaci a pohlédne na Terezu.
„Nechtěla by sis udělat malý výlet do Brna? Zašly bychom do Olympie a koupila by sis něco hezkého na sebe“, atakuje tou nejsilnější zbraní, kterou lze na ženu použít. Žádná nepohrdne nákupy. A Tereza není výjimkou. Na chvíli přemýšlí a nakonec řekne, že ji den volna nic neudělá, a souhlasí. Stejně je to jenom zastírací manévr, aby ukázala, že se nedá jen tak lehce koupit.
Obě se s Kristýnou zasmějeme, Honza se jenom ušklíbne. Upřímně – už mi pěkně hýbe žlučí! Nahlas však neřeknu nic. To si nechám na nějakou vhodnější příležitost.
Jelikož je neděle a Kika musí zítra vstávat do školy, nikam nevyrážíme, a tudíž si můžu zalehnout s knížkou v ruce do postele. Jsem za to ráda. Už jsem byla po těch dvou prohýřených nocích společensky unavená. Jak zvládnu čundr, na to jsem sama upřímně zvědavá.
Komentáře
Nebyly nalezeny žádné příspěvky.