3. kapitola - Táborák
Smích, zvuk brzd, řinčení skla, reflektory svítící přímo do očí… Potom už jen pohled na ženu, sedící na místě řidiče, s kusem plechu zaraženým do břicha. Už není mezi živými, ale já pořád křičím: „Mami! Mami, prober se!! Slyšíš??!! Udělej to pro mě!“
S trhnutím se posadím na posteli a zírám na stěnu před sebou. Otřesena zážitkem, který jsem nucena prožívat každou noc, pořád znova a znova, jako špatný vtip. Z očí se mi řinou slzy a já se nesnažím je zastavit. Rastyho, který mi je opatrně očichává, vůbec nevnímám. Je tu jen ten obraz.
Ten hnusný obraz, jak vidím svou mámu, která teď klidně mohla být naživu, nebýt mně, jak sedí za volantem, s očima vytřeštěnýma dopředu… Ten mrtvý pohled, plný strachu ze smrti…
Ani svému největšímu nepříteli bych nepřála zažít to, co sem zažila já… Ta tragédie mi zanechala hluboký a krvácející šrám na duši… A nejhorší na tom je, že za to celé můžu já… Nikdo jinej, jenom já!
Na posteli jsem seděla hodně dlouho… Když jsem se uklidnila, oknem sem pozorovala východ slunce. Slzy už mi zcela uschly a další už netekly. Žádné jsem neměla.
Rasty mě pozoroval s hlavou opřenou o postel. Drbala jsem ho a on slastně přivíral oči. O půl sedmé jsem se donutila vstát. Neměla jsem odvahu znovu usnout.
Jedna z výhod (kterou bych samozřejmě okamžitě vyměnila za mámu!!) je to, že až do začátku prázdnin nemusím do školy. Je blbost každý den dojíždět dvě hodiny do Brna a stejně tak přestoupit na novou školu. Na ty dva týdny to nemá cenu.
Takhle se budu celý den nudit. A nejen to. Celé prázdniny. Co bych tady tak asi dělala, že? Maximálně mi ještě vždycky zbudou procházky s Rastym. To je momentálně jediná moje jistota.
Košilku vyměním na plátěné šortky a triko s krátkým rukávem, v koupelně se trochu zušlechtím. To znamená vyčistit zuby, rozpustit vlasy z culíku, který si na noc nechávám a trochou maskary protáhnout řasy. Nedělám to kvůli nějakému klukovi (když tady stejně žádný není) ale pro svůj vlastní pocit. Nos trochu přepudruju, a když sejdu dolů do přízemí, Rasty už tam na mě čeká připravený na pravidelnou ranní procházku.
Do kuchyně, kde tuším tátu, křiknu: „Jdu vyvenčit Rastyho!“, a s vodítkem v ruce vyjdu před dům. Nehledě na brzkou ranní hodinu je venku úžasně teplo. Slunce se statečně opírá do černého asfaltu, který mě hřeje i přes podrážky žabek. Vydám se stejnou trasou jako včera, abych si vsi pořádně prohlídla v denním světle.
Ve vilové čtvrti mě opět vyděsí ten malej smeták, který ječí, jako kdybych ho přinejmenším na nože brala, a chudák Rasty nechápe, k čemu nadělá tolik povyku. O zahradu vedle na nás vesele vrtí ocasem krásný zlatý retrívr, a Rasty nedá jinak, než přiběhnout za ním a přátelsky se očichat. Aspoň někdo si tady našel přátele, pomyslím se.
Jakmile dojdu na náves, trpce zalituju, že jsem nešla jinou cestou. Na zastávce jen pár metrů ode mě se to totiž hemží mládeží, čekajících na autobus, který je vezme do školy.
Chci se otočit, ale usoudím, že by to asi vypadalo trochu blbě, a tak, s hlavou hrdě vztyčenou projdu kolem nich, sice v co největším okruhu, ale i tak se všechny pohledy – hlavně teda klučičího osazenstva, nasměrují na mě. Parta holek, kterým nemůže být více jak patnáct, čtrnáct si mě pohrdavě přeměří a hned si mezi sebou něco pošuškají. I když jsem na to z Brna zvyklá, tam se na mě díval kde kdo, tady na malé vsi, kde se všichni znají, je to přece jen o něčem jiném.
Kluci, kteří v houfu stojí nejblíže, obdivně zapískají. Jediným pohledem se ujistím ve své domněnce – ani jeden, kterej by mohl stát za hřích… Ono se není čemu divit – všichni jsou to puberťáci ze základky.
Jeden z nich, zřejmě jejich „kápo“ (haha), dokonce zavolá: „Čiči!“, a všichni se tomu zasmějí jako vtipu.
Zastavím se a otočím se na něj. S opovržlivým pohledem si ho změřím.
„Co chceš, cucáku?!“, odfrknu si. „Najdi si někoho stejné věkové skupiny!“, odpálkuju ho a on, chudák, neví co říct. Místo toho se celá zastávka otřese smíchem.
A já můžu s pocitem zadostiučinění pokračovat v krasojízdě! Jelikož zásadně chodím se staršími kluky, takové drzé chování od poďobaných pobošů mně přímo uráží! Jestli si myslí, že mě ohromí nějakým „čiči“, tak to se šeredně plete. Mno, řekněme si to upřímně, on by mě neohromil ničím. Nikdy jsem neměla o zájem kluků nouzi… Byla jsem hodně vybíravá. S dokonalou postavou, pletí, a zelenýma očima, kterýma jsem dokázala uhranout, koho jsem si zamanula, jsem měla na výběr z celého Brna. Kluci si mě takhle rozmazlili. Nadbíhali mi, seč mohli, ale kvůli mnoha mimoškolním aktivitám jsem na ně neměla čas. Až potom s Matějem. Ale s tím to bylo jiné…
Byl to ten pravý… Cítila jsem to… Ale ztratila jsem ho. Navždy. Kvůli blbé hříčce osudu.
A právě proto si nejsem jistá, jestli vůbec budu schopná někdy s někým chodit. A jestli jo, tak silně pochybuju, že ho najdu tady v téhle díře.
Už mi chybí město… Auta, která neustále proudila tam a zpátky, stovky lidí na ulicích, každý někam pospíchal, každý měl své problémy a starosti.
Tady se lidi tak nudí, že víc než sebe, probírají problémy a trapasy jiných, i když o to ten daný člověk vůbec nestojí. Viz babča s pivem. A něco mi říká, že tohle je jenom začátek.
Tyhle myšlenky mi vystačí po celou procházku, takže ani moc nevnímám okolí. Z ničeho nic se objevím u branky, a sama se divím, že to nějak rychle uteklo. Vypustím Rastyho na zahradu a nechám ho, aby se ještě pořádně poběhal.
Sama vejdu do domu a jako první navštívím kuchyň. Tam narazím na Terezu, která zrovna uklízí pracovní linku.
„Ahoj!“, pozdraví mě hned zvesela a nechá uklízení.
„Ahoj…“, odpovím a cítím se divně. Na tykání s dospělýma nejsem zvyklá.
„Tak jak se vyspala? Zdálo se ti něco? Říká se, že co se zdá první noc, to se vyplní“, oznámí mi ta dobrá žena.
„Už se stalo“, potvrdím. Ona to zřejmě nechápe, nebo to pochopila blbě, každopádně se dál usmívá.
„Jestli máš hlad, klidně si něco ven. Nestyď se. Však už jsi součástí rodiny“, mrkne na mě, a já bych ji nejradši zaškrtila. I když se snaží, všechno co řekne, se stejně obrátí proti původnímu smyslu. V duchu ji prosím, aby už, proboha, nic neříkala.
Ona popadne kýbl s vodou a odcupitá kamsi do neznáma. Aspoň za to jsem ji vděčná. Navzdory tomu co řekla, je mi přece jenom proti srsti přehrabovat se v podstatě v cizí ledničce a vyžírat ji. Ne že bych toho snědla nějak moc, ale víte, jak to myslím.
A přece jen je to snadnější, když jsem v kuchyni sama. V ledničce, mimochodem narvané k prasknutí, si najdu kelímek s borůvkovou aktívií a krabici džusu a sednu si s tím na verandu. Tereza, která zrovna vytírá halu, se na mě jen povzbudivě usměje.
V duchu převrátím oči v sloup, na venek se usměju a pokračuju dál přes obývák ven na prosluněnou terasu. Nikdy bych nevěřila, že někdy budu v takovéhle roli černé ovce. Kdyby mi to někdo řekl, vysmála bych se mu do ksichtu.
Chvíli pozoruju Rastyho, skotačícího po zahradě, načež se rozhodnu si dovybavlit, jelikož jsem ještě všechno nestihla. Uklidím prázdný kelímek, opláchnu lžičku a s nedopitou krabicí jahodového džusu se odšourám do ‚svého‘ pokoje.
Tam rozevřu jednu ze tří kartonových krabic, a hned první pohled mě uzemní… Rámečky s fotkami… To se mi snad jen zdá! To je ještě horší než plyšáci!
Zatnu zuby a rychle, aniž bych se na ně podívala, je uklidím z krabice přímo pod postel, abych je neviděla. Hned pod nimi jsou různé drobnosti a nesourodé předměty, takže okamžitě ztratím chuť je vybalovat…
Za chvíli už ty věci nemám kam dávat, aby pokoj vypadal uklizeně a tak nějak uceleně. I když jsem při stěhování spoustu věcí vyhodila, pořád mi tady zbyla spousta nepotřebných blbostí, které podle všeho nikdy nevyužiju, ale zase mi je líto je vyhodit. Co kdyby se někdy hodily, že! A když je vyhodím, budu mít výčitky.
Dilema na entou, fakt! Připadám si jako Hamlet… Žít, či nežít?
Ano, i touhle, trochu upravenou hláškou klasika, jsem se první dny po nehodě zabývala. A opravdu jsem neměla daleko k sebevraždě. Jediný důvod, proč sem to neudělala, byl Rasty. Trápilo mě pomyšlení, že bych ho tady nechala a on by skončil v lepším případě v útulku. Už tak se těžce vzpamatovávala ze smrti mámy, ještě kdybych se mu ztratila i já, z toho by se asi nevzpamatoval.
Než se naděju, odbije druhá hodina a ze spodu jde slyšet hovor. A jelikož už jsem více méně vybalená, vstanu a jdu se dolů podívat. I když vlastně nečekám nic převratného. Nejspíš se jenom Kristýna vrátila ze školy a teď je ji všude plno.
A mám pravdu. Jakmile se objevím na schodech, už mě z haly vítá.
„Ahoj! Jak se máš?“, huláká přes půl haly.
„Bývalo to lepší, ale žiju“, odpovím a sem docela v šoku, když vidím Rastyho, jak ji nadšeně běhá kolem noh a zdraví ji jako kdyby ji znal celý život. Zřejmě se zdá i jemu sympatická.
Připojím se ke Kristýně a společně se vydáme na terasu, kde už Tereza připravila polívku. Se sebezapřením do sebe dostanu pár lžiček rajské polívky, která mi mimochodem vůbec nechutná, jenom nechci urazit a vypadat jako výběrčuk. Modlím se, aby na druhé bylo něco poživatelného. Ne jako to včerejší maso, které by dost dobře posloužilo i jako žvýkačka. Při pohledu na koprovku se mu uleví. Aspoň něco…
„Jo!“, vzpomene si najednou Kristýna. „Dneska jsi pozvaná k táboráku“, oznámí mi ‚úžasnou‘ novinu. „Kluci tě chtějí poznat“, mrkne na mě.
Jo, už jsem poznala ty vaše zdejší kluky, řeknu si pro sebe. „Doufám, že není všem patnáct a míň. Jako ti, co jsem dneska ráno viděla na zastávce“, zadoufám. Kristýna to nejspíš pochopí jako vtip, protože se rozesměje.
„To byl Dominik a spol“, řehní se. „Naprostí puberťáci. Vsadím se, že na tebe Dom volala ‚čiči‘“, baví se.
„Jo, volal“, potvrdím. „Ale přepočítal se. Setřela jsem ho jako mouchu ze předního skla před celou zastávkou“, prozradím a Kristýna se rozesměje tak, až ji tečou slzy.
„Cos mu řekla?“, hýká smíchy.
„Že si má najít věkově sobě rovnou“, přiznám se a rozesměju se společně s ní. „Ale teď vážně“, přeruším ji po chvíli.
„Nemáš se čeho bát. Všem klukům je tam nad osmnáct“, ujistí mě a mně spadne kámen ze srdce. Aspoň něco… Když už nic, aspoň se trochu odreaguju.
„Fajn, půjdu“, řeknu a Kristýna se zatváří nanejvýš spokojeně.
„Dobře. Máme tam být v sedm, tak abychom o půl vyšly“, řekne a já to příjmu pokývnutím hlavy.
„A kde to bude?“, zeptám se ještě.
„Na zahradě jednoho z nich“, odpoví.
„A nebude nikomu vadit, když vezmu Rastyho?“
„Myslím, že ne“, pokrčí rameny.
Až do večera se poflakuju od ničeho k ničemu. Pustím si počítač, abych ho po půl hodině zase pěkně vypnula, zkouším se začíst do jedné z knížek s názvem Kočičí holka, ale nějak mě nechytne ani to. Nevím, jestli to je nervozitou z toho táboráku, nebo spíš z toho, že se (světe, div se) těším, že zase budu jednou po dlouhé době mezi lidmi. Se seznamováním, obzvlášť s klukama, jsem nikdy problém neměla, takže nevidím důvod, proč by to teď mělo být jinak.
I když… teď už není nic jako dřív.
Oblečená jsem už s úderem šesté, namalovaná (trochu výrazněji než obvykle) v šest patnáct, vlasy si upravím tak, že si ofinu, kterou jinak nosím na bok, stáhnu dozadu na temeno a vytvořím pomocí laku vlnu. Zbytek nechám volně spadat na ramena. Mahagonová barva působí hezky kontrastně s bílým trikem s velkými rty na prsou a nápisem KISS ME! K džínsům, které se dole mírně rozšiřují, a na každém koleně se skví díra, sem si vzala jenom žabky. Pevně doufám, že mi nebude zima a já svého nápadu nebudu litovat.
Nehty na nohou jsem si nalakovala temně červeným lakem. Páni! Uvědomím si najednou. Já se chystám, jako kdybych šla do nějakého vyhlášeného Brněnského klubu, kupříkladu do Karibiku, a ne na vesnický táborák! V duchu si vyhubuju, ale to už se otevřou dveře do mého pokoje, a v nich Kristýna.
„Můžeme?“, zeptá se mě.
„Jasně“, řeknu, ještě strčím do kapsy mobil, a už valím za ní.
„Páni, tobě to sekne“, pochválí mě upřímně.
Vycením své dokonale rovné zuby (pochvala vždycky potěší) a opětuju ji to.
„Vždyť tobě taky“, řeknu a myslím to po pravdě. Mikádo si stáhla do dvou roztomilých culíčků, namalovala si černé kouřové stíny, které ještě víc zvýraznily její kukadla jako zrcadla a na sebe si vzala černé tílko a tmavé úzké trubky. Ona asi hodně miluje černou, uvědomím si.
V předsíni ještě vezmu z věšáku mikinu a Rastyho vodítko. Před brankou na něho zapískám, a on se ke mně přiřítí ze vzdáleného rohu zahrady. Nevím, co tam dělal, a v tuhle chvíli mě to ani moc nezajímá.
Bok po boku se vydáme přesně opačným směrem, než kterým je náves a za chvíli už kráčíme pod klenbou mohutných listnáčů. Les však brzo končí, a vystřídají ho pšeničné pole, a my pořád jdeme…
Celou dobu kecáme o všem možném a já se až divím, jak často se shodneme, a co všechno máme společné. Zalituju, že jsem se odmítala stýkat s tátovou novou rodinou, hlavně teda s Kristýnou. Přece jenom pomyšlení, že mi ve skutečnosti ‚ukradla‘ tátu, bylo dost na to, abych ji nikdy nechtěla vidět.
A byla to škoda. Smějeme se skoro celou dobu, a já se skoro nepoznávám. Ještě před dvěma dny jsem byla podobna klubku pocuchaných nervů s narušenou psychikou a teď! Její přítomnost má přímo regenerující účinky! Dokážu si představit, jaké bude asi její postavení v partě. Až se skoro bojím, jestli tam vůbec zapadnu.
Ovšem moje pochyby se ukázaly jako úplně liché!
Když jsme z asfaltky odbočily na polní cestu, která vedla k nedaleké malé chajdě, obehnané nízkým plaňkovým plotem, až tady jsme slyšeli mnohohlasý hovor, smích a hudbu. Pro jistotu jsem Rastyho připnula na vodítko a šla za Kristýnou, která mě vedla jako ovci na porážku směrem za chatku. Jakmile jsme vykoukly zpoza rohu, naskytl se nám pohled na velké ohniště, ve kterém plápolal oheň a dosahoval mi téměř k pasu. Kolem něj byly rozestavěné lavičky a špalky, na kterých sedělo pět kluků a dvě holky. Další dva kluci zrovna vycházeli z chatky.
Jakmile nás zahlédli, ozval se ohlušující vískot a pískot.
„No kde se flákáte, Kiko?“, huláká jeden kluk od ohniště.
„Že tys nám ji chtěla schovat!“, baví se druhý.
„To bych vám neudělala, kluci“, usměje se Kristýna. „Nemáme v zadku vrtule! A navíc jste říkali v sedm… A je“, koukne na mobil. „Přesně 19:00. Takže se žádné reklamace nepřijímají“, prohlásí.
Kluci propuknou v nespokojený brukot.
„A my chtěli nárokovat odškodné“, zatváří se jeden nanejvýš smutně.
„Vole“, otituluje ho jinej. „To se dělá, když se zraníš při práci!“
Mezitím, co se tam dohadujou, se ke mně Kika přitočí, a šeptem prohlásí: „Někdy jsou jako malí, na to si zvykneš.“
„Ještě že jenom jako“, bavím se.
„Hele! Co si to tam šuškáte?!“ chce vědět dredatej vousáč.
„Pomlouváme tě“, ujistí ho. Načež pokračuje směrem ke mně. „Pojď, představím tě“, řekne a vede mně k ohništi.
„No že tě to taky napadlo“, prohlásí dotčeně kudrnáč.
„Tak, vážení, tohle je moje ségra Lucka“, řekne a mně tím ‚ségra‘ docela překvapí. „Luci, tohle je Radek“, ukáže na hnědovlasého, celkem pěkného, kudrnáče. „Šimi“, což je ten dredáč. „Peťo“, to je zase takovej tuctovej blonďák s ježkem. Dále se dozvím, že Radim je ten, s delšími světle hnědými vlasy, na pohled jediný hoper, Yeti říkají takovému vyhublému vytáhlému klukovi s kratšími černými vlasy (absolutně nechápu, kde přišel k takové přezdívce), Filip zase celkem pohodově vypadající blonďák, jemuž polodlouhé vlasy trčí do všech stran. Takový typ kluka jako kamarád. I když už teď mám hlavu přecpanou jmény, Kika jede dál. Dvě holky se jmenují Jája a Pája a jsou to dvojčata. Jednovaječná! Jako posledního mi představí dlouhovlasého blonďáka, kterého jsem viděla onehdy v hospodě. A tomu říkají Kazi. Jelikož si na mě vzpomene, pobaveně se usměje.
Všichni postupně se neváhají zvednout, potřást mi rukou a dokonce vlepit pusu. Nepřekvapí mě to, jsem na to zvyklá. Ovšem od sedmi kluků, tomu se říká záhul!
Jája s Pájou se na mě dívají dost nevraživě. Přece jenom jsem pro ně sokyně, ale kluků mají dost. Neubude je! A navíc nemám nejmenší úmysl jim někoho z nich sbalit. Je pravda, že Radek celkem ujde, ale… minulost s Matějem je přece jenom dost čerstvá.
A jak jsem řekla, obavy z toho, že tady nezapadnu, se ukázaly jako naprosto liché! Radek se Šimim mi nabídnou místo mezi sebou, prý aby mi nebyla zima, a společně se bavíme jako staří známí.
„Hele, odkud ty vlastně jsi?“, zeptá se mě Radek. „Z Hollywoodu?“
Vyprsknu smíchy a málem se zadusím kofolou s rumem. „Cože?“, hýknu. „Jak si na to přišel?“, kroutím hlavou.
„Ty vlasy, obličej… Někoho mi strašně připomínáš!“, nedá se a jde přímo vidět, jak mu to v hlavě šrotuje.
Schválně ho nechám, já totiž moc dobře vím, koho mu připomínám. Všichni mi to říkají.
Všichni ostatní se k němu přidají a shodnou se na tom, že mě vážně už někde viděli. Nebo aspoň tu holku, které jsem podobná. I když jich přemýšlí sedm, trvá jim to hodně dlouho.
„Už vím!“, prohlásí najednou Radim. Se zájmem na něj pohlédnu. Tak schválně, chlapče.
„Taková blondýna s parukou!“, řekne a ukazuje na mě prstem. „Vždycky, když si ji nasadí, je slavná a když ji sundá, je normální!“, atakuje, ale za boha si nemůže vzpomenout na jméno.
„Miley Cyrus!“, vzpomene si najednou Yeti a všichni vykřiknou „Jo!“, v náhlém poznání. Rozesměju se.
„Sakra! A já chtěla zůstat inkognito!“, zavtipkuju.
„No fakt!“, prohlásí taky Kika, která si mě zblízka prohlídne. „Nemá nakonec táta třetí dceru?“, baví se.
„Doufám, že ne“, zhrozím se naoko. Všichni ostatní se mohou potrhat smíchy a najednou je nálada snad ještě lepší než předtím. A mně od té doby nikdo neřekne jinak, než Smiley. To, že mi tak říkali i v Brně, si nechám pro sebe. Chtěla sem přece začít nový život, ne? A teď mám skvělou příležitost.
Rasty, který neustále pobíhá kdesi kolem, si, jak se zdá, nejvíce oblíbil Yetiho. Chodí za ním jako ocásek a nebude to jen tím, že ho Yeti neustále krmí špekáčky, které kluci přinesli na opékání. I když mi je několikrát nabízejí, pokaždé s díky odmítnu. Už jenom pohled na mastné špekáčky, ze kterých olej, nebo co to je, přímo odkapává, se mi udělá mírně nevolno.
Pocucávám kofolu s rumem a poslouchám debatu kolem. Občas taky něco přihodím, jinak ale většinu času mlčím a jenom si vychutnávám tu, pro mě zcela neznámou, atmosféru. Najednou mi je hezky, poprvé za čtrnáct dní. Nevím, jestli to je ohněm, kluky, kteří neustále hýří vtipy, nebo létem, které je ve vzduchu cítit stejně jako ony špekáčky.
A jelikož je pátek, nikomu se moc nechce sezení rozpouštět. Tudíž ještě v jednu ráno, kdy už je celkem chladno a mně je mimo jiné zima na nohy (pitomé žabky!) pořád sedíme, a hovor neustále proudí. Pořád si máme o čem povídat. Kluci se mě párkrát zeptají na něco z mojí minulosti, a jelikož odpovídám velice stroze, pochopí to, a dál se nevyptávají. Zachytím Kaziho soustrastný pohled a jenom se pousměju. Nechci, aby mě někdo litoval. Toho jsem si první týden užila dost.
S úderem druhé hodiny se s Kristýnou zvedneme s tím, že už půjdeme. Kluci nás sice chvíli zdržují, načež nám Kazi nabídne doprovod a Kika ho příjme. Chvíli mi trvá odtrhnout Rastyho od Yetiho a než odejdeme, musíme se ještě po jednom rozloučit s každým kolem ohně. Jelikož Jája i Pája odešly už ve dvanáct, zbývají tu jenom kluci.
Až o tomhle rituálu nám dovolí odejít, načež nás vyprovázejí mohutným AHOOOJ!
Když procházíme pod temnou kletbou stromů, jsem ráda, že jde Kazi s námi. Přece jenom jeho přítomnost mně trošičku uklidňuje. Rastyho mám radši na vodítku. V té tmě si nedohlédnu ani na špičky palců na noze, natož na psa, který by se dozajista potloukal pěkných pár metrů od nás. Vymoženost, jako jsou pouliční lampy, tady k tomuhle úseku cesty mezi poli a lesy, jaksi nedošla.
Celou cestu si povídáme ve třech. Zjistím, že Kazi, který se u ohně moc neprojevoval, je vlastně správný kluk, kterého stojí za to poznat.
U branky si ještě stihneme vyměnit čísla, načež Kika zmizí za plotem a my zůstaneme sami. Nechápu, proč to udělala. Já přece nemám v plánu se s ním sbližovat důvěrněji.
A Kazi, jak se zdá, taky ne. Jenom se usměje, řekne mi: „Ahoj, Smiley“, a oba si jdeme vlastní cestou.
V tom obrovském (a, přiznej si to, Lucie, nádherném) domě vedou mé první kroky do koupelny, kde ze sebe, a hlavně z vlasů, smyju kouř z ohně, kterým jsem stihla načuchnout skrz naskrz. S vlhkými vlasy si zalezu pod peřinu a vstřebávám zážitky. Navzdory pokročilé noční hodině se mi vůbec nechce spát.
Když v tom se mi rozehraje mobil příchozí zprávou. Chvíli se divím, kdo mi píše. Že by infolinka? Ba ne, je to Kristýna. Její SMSka: NECHCES PRIJIT POKECAT? :-) mně rozesměje, jelikož nás od sebe dělí tenká stěna pokoje.
Vyhrabu se z postele a potichu, abych snad tátu neprobudila, se proplížím podél zdi k vedlejším polepeným dveřím. Bez klepání vejdu dovnitř a zastihnu Kristýnu, sedící u kosmetického stolečku, jak se odličuje.
„Tady má někdo paušál“, zasměju se.
„Někde to propsat musím“, přidá se ke mně.
I když byla u táboráku společenská a vtipná, nevšimla jsem si, že by se k někomu nějak důvěrněji měla. A překvapí mně to. A s ohledem na to, co právě řekla, usoudím, že ani nikde jinde kluka nemá.
„Tak co? Nelituješ, že jsi šla?“, zeptá se mě přímo a s úsměvem se posadí na postel a já si sednu k ní.
„Ani náhodou“, ujistím ji. „Vůbec jsem si nemyslela, že vesnické táboráky můžou být taková sranda“, přiznám se s úsměvem.
Ona se rozesměje. „No jo, ty si asi zvyklá na vyhlášené brněnské kluby, co?“, zeptá se.
„Tak trochu“, pousměju se.
Chvíli nad mou odpovědí přemýšlí, načež zvážní.
„Asi bylo pro tebe těžké to všechno opustit…“, řekne a nemyslí tím zdaleka jenom kluby.
„Jo“, připustím… „Ani nevíš jak“, pousměju se smutně.
„Nedokážu si představit, že bych musela tady tu bandu opustit. I když jsou občas dětinští, za nic na světě bych je nevyměnila“, svěří se. „Ani za ten nesuprovější klub“, doplní a obě se rozesmějeme.
Společně si zalezeme do postele a pod peřinou si povídáme o všem možném, a je nám skvěle. Dozvím se, že vždycky chtěla starší sestru, takže já jsem pro ni vlastně splněný sen.
Do postele se dostanu až ve čtyři ráno, kdy se rozhodneme babské sezení ukončit. A jak lehnu tak usnu jako špalek. Rastyho chrápání tentokrát vůbec nevnímám.
Komentáře
Nebyly nalezeny žádné příspěvky.