2. kapitola - Malé město, velké drby

 Nálada se mi vytrvale pohybuje v minusových hodnotách až do oběda, který se podává ve dvě odpoledne. Do té doby jsem nebyla schopná si vybalit. Jenom jsem seděla na posteli s Rastym věrně po boku a zírala z okna. Hlavou se mí míhaly obrazy vzpomínek nejen těsně před tou tragédií, která mi dokonale převrátila život vzhůru nohama, ale i z dávno minulého dětství.

            Když mi bylo asi deset, přátelila jsem se s takovou partou holek, jejichž rodiče se navzájem znaly. Vždycky, když jsme si přišly hrát na naši zahradu, máma nám namíchala mléčný koktejl a k tomu pohár domácí zmrzliny. S holkama jsme se toho vždycky přejedly, a potom nám bylo špatně. Při té vzpomínce se mimoděk usměju. Pak jsme si lehly pod vysoký strom na naší zahradě a probíraly, který kluk z naší třídy je nejvíce „cool“. Když si vzpomenu, kdo se mi tenkrát líbil, téměř se otřepu hnusem.

            Ze vzpomínek mě vytrhne vyzváněcí tón mého mobilu. RYTMUS a Tina mi zahrají dlouhou předehru svého Príbehu, trvá mi jen pár sekund vyndat svůj bílý LG cookie a podívat se na obraz dotykového displeje. Jelikož na něm svítí jméno MATĚJ plus jeho fotka, chvilku okolkuju, natož se rozhodnu nepřijmout hovor, ale ani položit to. Prostě to nechám zvonit.

Tak neplač, keď ty ver mi posledný krát
To vravíš stále a že sa nemám báť
Čo mi to dávaš je čistý prvý plán
Riešim len hudbu a len s tebou spávam
A keď sme spolu samy tak to nejde,
Len mávneš rukou, veď to hádam prejde
Hrdlo mi zviera pocit prázdna mám
Na ten chlad dotyk viac nepomáha
Je koniec nie je cesty späť
Ja viem to
Je koniec kde sme ja a ty
Ty vieš -

            Další verše už si neposlechnu. Matěj to po, pro mě nekonečné minutě vzdá. Sem za to ráda… Zbytečně by mě to deptalo a mohla bych vymněknout a vzít to.

            Vzápětí se mi mobil rozehraje nanovo. Tentokrát upozorněním na zprávu SMS. Bez většího zájmu rozkliknu symbol obálky a jméno odesílatele mě uzemní. MATĚJ… To je poprvé, co píše SMS. Aspoň od té události… Mám sto chutí ji smazat bez přečtení, ale přemůže mě zvědavost. Takže… nádech –

            ZLATO PROC MI TO PORAD NEZVEDAS? :-( CHCI SI JENOM PROMLUVIT. ZÍTRA SEDAM DO AUTA A JEDU ZA TEBOU. NIKOL MI REKLA, KDE JSI. NEZLOB SE NA NI, POTREBOVAL JSEM TO VEDET… MILUJU TE… MAT

            Po nádechu se má dostavit výdech, že?? Tak – výdech!!

            Proboha…! Tak to je konec. Nemůžu s ním mluvit! Ne teď! Nezvládla bych to…

            Okamžitě vytočím číslo pod jménem NIKI. Jakmile se ozve kamarádčino „Ahoj, Lusy!“, i s anglickou výslovností, vyjedu:

            „Jak si mohla Matějovi říct, kde jsem?! Přece jsme se dohodly! Nechci ho vidět! Proč si mu to říkala?!“, pokračovala bych, kdyby mě nepřerušila.

            „No tak, Lus… Klid! Neřekla jsem mu, kde jsi“, odpoví s klidem. Svraštím obočí.

            „Cože? Jak to?! Psal, že si mu to řekla a že sem zítra jede!“, nechápu.

            „Neřekla jsem mu pravdu. Myslí si, že jsi v Kroměříži“, vysvětlí alopaticky a mně spadne kámen ze srdce.

            „Aha…“, řeknu jenom. Chvíli je na druhé straně ticho a potom Nikol opatrně promluví.

            „Tak jak to zvládáš?“, v jejím hlase je slyšet smutek a starost.

            „Žiju…“, odpovím jenom.        

            „Kdyby sis potřebovala promluvit, zavolej. Klidně i o půlnoci, OK?“, nabídne mi své služby. „Sem tady pro tebe, zlato…“

            Povzdechnu si a zavřu oči.

            „Já vím…“, řeknu, a zase je mi do breku.

            „Musím končit, začíná hodina…“, oznámí mi.

            „Dobře…“

            „Mám tě ráda“, řekne.

Usměju se. „Já tebe víc“, ujistím ji a ukončím hovor stisknutím červeného sluchátka.

I když by mi rozhovor s nejlepší kamarádkou měl náladu zvednout, je mi snad ještě hůř. Musela jsem opustit jak ji, tak všechny ostatní kámoše a kluka, kterého jsem milovala. A to všechno kvůli tomu ožralému kterénovi!!! Nikdy mu to neodpustím!

Další nával slz a vzpomínek. Kdyby existovala přímá úměrnost mezi výdejem slz a celkovým obsahem vody v těle, už bych ležela v nemocnici na důsledky dehydratace a v ruce měla zapíchnutou jehlu s kapačkou. Díky Bohu mi nic takového nehrozí, a tak si můžu vesele brečet dál!!!

Toho, kdo vymyslel slzy, patří pověsit za palce do průvanu!

Naštěstí tentokrát nebrečím dlouho, vědoma si toho, že tady může kdykoliv kdokoliv vtrhnout. Radši si otřu oči do rukávu tenké mikiny a na mobilu nacvakám SMS… Několikrát ji vymažu, tudíž mi její napsání místo minuty, trvá pět. Konečná verze vypadá takto:

MATE, PROSÍM, NEJEZDI… NEJSEM NA TO PRIPRAVENÁ, POCHOP TO. AZ SE Z TOHO VSEHO DOSTANU, ZAVOLÁM TI… DO TÉ DOBY ME NECH, PROSÍM, VZPAMATOVAT… NEMAM TO TED LEHKE. PA… MILUJU TE

Stručné, výstižné, diplomatické… I když je mi jasné, že by mě v Kroměříži hledal marně, chci ho ušetřit benzínu a času.

V tu chvíli se otevřou dveře a do pokoje nakoukne táta.

            „Zlato, přišla Kristýna… Pojď se seznámit…“, řekl hlasem, který zároveň říkal: Nemusíš to dělat, jestli nechceš…

            Kristýna je totiž jeho druhá dcera, kterou zplodil přesně rok po mně. A když říkám přesně, myslím přesně… Obě jsme narozené 12.8. Já 1992, ona 1993.  Ten nahoře má ale smysl pro humor, co?

            Nechci dělat dusno hned první den, tudíž vstanu a s Rastym v patách následuju tátu do přízemí. Projdeme halou i obývákem a vejdeme na prosluněnou terasu, kde je velký dřevěný stůl s židlemi, prostřený k obědu. Aha, takže oběd venku…

            Hned nato si všimnu dívky, zhruba stejně vysoké jako já, se štíhlou, sportem vypracovanou postavou a černým střapatým mikádem na hlavě, které ji roztomile trčí do všech stran. Na sobě má oblečené džínové šortky a upnuté červené tílko se širokými ramínky s nápisem I AM BAD GIRL a hlavou malého ďáblíčka. Už na první pohled vypadá na společenskou, oblíbenou, ale správnou holku. Sakra! To tady všichni v téhle rodině jsou naprosto bezchybní a sympatičtí??!!

            Jakmile mě zaregistruje, na tváři, které vynikají dvě velké oči barvou připomínající tmavou čokoládu, se jí pusa roztáhne do širokého přátelského úsměvu.

            Přitančí k nám ladným krokem a už mi podává ruku.

            „Ahoj!“, pozdraví zvonivým hlasem. „Já jsem Kristýna“, představí se.

            „Ahoj…“, pozdravím trochu nejistě, ale přidám nejmilejší úsměv, kterého jsem v dané situaci schopna. „Lucka…“, řeknu jenom, protože jsem si jistá, že ví kdo sem… Bylo by spíš divné, kdyby nevěděla.

            „Páni! Máš nádherné vlasy!“, pochválí mě, a já jsem si jistá, že nelže, ale opravdu to tak myslí. Mimoděk si přejedu svoje husté mahagonové vlasy, které se mi různě vlní až téměř do půlky zad.

            „Díky“, odpovím trochu rozpačitě ale s úsměvem.

            „Já jsem vždycky chtěla tak dlouhé, ale to moje roští si prostě nedá říct…“, odfrkne si a odfoukne při tom pramínek černých vlasů.

            Zase se usměju… Páni, ta holka má na moji náladu přímo zázračné účinky… Je pravda, že je tak přátelská, že by mohla dobrou náladu rozdávat po hrstech a ještě by jí kopa zbyla.

            Táta, který naši debatu jen tiše pozoruje, vypadá přinejmenším spokojeně.

            A Tereza, která zrovna na terasu přijde s hrncem polívky, nás zase pro změnu rychle žene umýt si ruce a ke stolu. S Kristýnou si povídám i u umyvadla, lépe řečeno ona povídá, já poslouchám a občas odpovím více méně jednoduchými větami, ale jí to kupodivu stačí. 

            U oběda, kde se sejdeme všichni čtyři, to znamená Tereza, táta, já a Kristýna sice konverzace trochu vázne, ale obstarává ji především táta s Terezou, kteří se baví více méně na téma práce. Když potom dojde na téma jakési akce, pořádané ve zdejším kulturáku, ožije i Kristýna. Z debaty se dozvím, že se jedná o jakýsi maškarní ples nejen pro mládež (tady nějaká je??) ale i pro dospělé, který se má konat někdy na konci prázdnin.

            „Lucko, půjdeš určitě taky, viď?“, zeptá se mě Kristýna, ale není to otázka.

            „No… když já nevím“, pokrčím nerozhodně rameny a dál se nimrám v rýži s masem.

            „Musíš jit! Jdou tam všichni!“, oznámí mi.

            „Kdo – všichni?“, zeptám se podezíravě.

            „Všichni mladí z Bostovic“, vysvětlí. Páni… to abych o něco nepřišla… odfrknu si v duchu.

            „Ještě uvidím…“, odpovím vyhýbavě. Ze mě by měl být diplomat!

            Ještě párkrát se prohrábnu ryží jako slepice v kupě hnoje a odložím příbor s tím, že jsem dojedla a vstanu od stolu.

            Rasty, který až dosud očichával a prozkoumával okolí terasy, se ke mně připojí a já jim všem zmizím v domě. Už teď jsem společensky unavená a oni mě chtějí dostat na jakýsi ples… S kým bych tam šla, proboha?! Ještě že to je až v srpnu.

            Zalezu si do pokoje a rozhodnu se, že si konečně vybalím… Nejsem naivka, abych si myslela, že to zvládnu za jeden den, ale někdy se začít musí, ne?

            Kleknu si k první krabici s nápisem OBLEČENÍ a otevřu ji. Tohle by nemělo být tak těžké, a navíc to stejně budu brzy potřebovat, až budu hledat pyžamo…

            Až do šesti večer mám o zábavu postaráno. Nejen že si stihnu vybalit veškeré své oblečení do velké skříně, stihnu taky všechny své knížky naskládat na komodu, abych je měla hned po ruce. Vymoženost jako je knihovnička k dispozici, bohužel, nemám. Na stůl si položím svůj notebook, ale nechám ho vypnutý. Musím se táty zeptat, jak to tady je s internetem…

            Hygienu si nechám v jedné příruční taštičce, abych si ji vždycky do koupelny mohla vzít sebou, malovátka a voňavky rozestavím na roh komody a k nim přidám malé kulaté zrcátko… Poté, co si trochu pobrečím u vytahování plyšáků – každý sebou nese i vzpomínky – a poskládám je kolem polštáře, vypadá pokoj přece jenom trochu přátelštěji…

            Do jednoho rohu s trochou námahy postavím velký květináč s máminou palmou – jo, asi se tomu říká sebetrýznění – a na parapety rozestavím malé i větší kaktusy různých druhů. Nic jiného by u mě s mou zapomnětlivostí, co se týče zalívání, nevydrželo.

            S úderem šesté se dveře po zaklepání otevřou a v nich – překvapivě – táta.

            „Přijď dolů, bude večeře“, oznámí mi.

            „Díky, nebudu. Nemám hlad“, řeknu a je to pravda. Nejsem zvyklá večeřet.

            „No jak myslíš…“, pokrčí rameny. „Jenom abys neměla v noci hlad“, stará se. (Oh!)

            „Neměj strach. Něco vydržím…“, odpovím a považuju věc za vyřízenou. Táta chvíli okolkuje, načež dveře zase zavře a já uslyším vzdalující se kroky…

            Vstanu z postele, kde jsem si doteď prohlížela album (no jo, asi bych potřebovala psychologa… nebo psychiatra…?) a zamířím ke skříni.

            Delší plandaví šortky vyměním za světlé bokové džínsy, které mi skvěle obepínají mé od přírody štíhlé nohy, tílko si nechám, tenkou mikinu vyměním za o něco hrubší a s vodítkem v ruce pobídnu Rastyho, dosud líně ležícího mezi prázdnými krabicemi a taškami. Ten s novou energií vyskočí na nohy a s vrtěním chundelatým ocasem (s tušením pravidelné večerní procházky), vystřel z pokoje jako první.

            Sejdu do haly, kde zastihnu všechny tři u stolu, a veškerá pozornost je najednou upřená na mně.

            „Tak sis to rozmyslela?“, naivně doufá Tereza.

            „Ne, pořád ještě hlad nemám… Jdu se projít s Rastym“, oznámím více méně pouze tátovi.

            „A trefíš zpátky?“, ptá se starostlivě a plný obav můj milující otec.

            „Tady se snad dá zabloudit?“, zeptám se pochybovačně. Ale vzhledem k jeho výrazu dodám. „Mám mobil. Kdyby něco, tak se ozvu“, řeknu pro jeho klid v duši.

            V předsíni si obuju černo-bílé kostkované conversky a vyjdu před dům. Když už tady nejspíš strávím pár budoucích let, rozhodnu se jít doprava, kde tuším ‚centrum‘ (haha) a aspoň trochu se tady porozhlídnout.

            Rasty si vesele pobíhá kolem a díky tolika novým pachům neví, chudák, ke kterému křáku dřív skočit. Jdu po široké asfaltové cestě a kolem se míhají krásné nové domy, s ploty, které občas připomínají hradby kolem hradu. Od jednoho k nám k plotu přiskáče jakýsi vzteklý jorkšír a já se ho leknu, až poskočím. Ten jeho vyřvaný hlas se mi zařezává snad až do šedé kůry mozkové. Opravdu si oddychnu, když se vzdálíme tak, že už ho slyším jenom jako ozvěnu.

            Když vejdeme na náves, které vévodí vysoký starý dub a jakýsi malý kačok pod ním, je slunce zalité letními červánky a ve vzduchu je cítit léto a prázdniny… A mimo jiné také hnijící voda v onom rybníku. Nakrčím nos a mám co dělat, abych zabránila Rastymu se v, pro něj asi lákavě vyhlížející vodě, vykoupat.

            Z druhé strany návsi ke mně doléhají hlasy a smích. Jediným pohledem zjistím, že je to hospoda s posezením venku, které je obehnáno nízkých plaňkovým plotem. Na ceduli s logem RADEGAST svítí výstižný název ZA PLŮTKEM. Mimoděk se musím usmát. Jak vidím, fantazii se meze nekladou…

            Tipnu si říct, že tahle hospoda je jedno z hlavních (nebo spíš jediným) místem společenského dění v Bostovicích. Odolám nápadu sednout si tam a dát si pivo, aby měli pánové – a hlavně dámy – zase o čem drbat, ale nakonec od toho upustím. Ještě by mi ho neprodali a udělala bych si pěkný trapas. Už tak sou všechny pohledy nejblíže sedících namířeny na mě. A to pro začátek stačí.

            A protože se nudím, hodlám si to pořádně vychutnat. Pomalým krokem, aby mi stačil i Rasty, neustále něco očichávající, projdu těsně kolem plůtku. Zachytím něčí pohled z ‚publika‘. Když se podívám tím směrem, setkám se s upřeným pohledem blonďáka s delšími vlasy staženými v culíku. Jedna babča, která bez ohledu na svůj věk, má před sebou postavený orosený půllitr, se nakloní ke své spolusedící. Nejspíš sama špatně slyší, protože to, co jí řekne, musí slyšet půlka hospody.

            „To je ta nová od Šťastných. Dcera z prvního manželství…“ udělá dramatickou pauzu. „Prej jí umřela matka!“, řekne té druhé jobovku, načež ta vykulí oči.

            Tohle je na mě moc. Zastavím se v půli pohybu, pomalu se otočím k té drbně, a úplně na sobě cítím pohledy všech v hospodě. Veškerý hovor je umlčený a každý čeká, jak zareaguju. Mimo jiné i blonďák. Nezklamu je.      

            „Ano, slyšela jste dobře. Umřela mi máma a já se teď ze všeho nejvíc snažím na to zapomenout a lidi, jako jste vy, mi to vůbec neulehčují. Takže si laskavě příště hleďte svého, a když už se něco o někom dozvíte, nedávejte to k dobru celé hospodě“, řeknu klidně, ale důrazně. Potom se podívám na půllitr před ní. „A mimochodem: víte, že je rok 2010? Možná jste se zapomněla podívat do kalendáře, ale na tohle“, kývnu hlavou k pivu, „jste myslím, už docela stará… Až budete mít chvilku čas, což asi nebude jen tak, že,“, usměju se na ni chápavě, „když máte tolik práce s pomlouváním, si spočítejte, kolik vám je…“, poradím ji s notnou dávkou ironie. A máš to, babizno.

            Celá hospoda propukne v jásot. Hlavně teda pupkatí štamgasti, ženské se většinou hihňají jen tak nenápadně, aby náhodou babičku neurazili. Což už asi víc nejde. Zůstane na mě totiž zírat s pusou u brady, až se divím, že jí nevypadne protéza, a nevzmůže se na slovo. S pocitem zadostiučinění pokračuju dál.

            Z návsi se vydám hned další uličkou mezi domy, tentokrát už ty starší, obehnané obyčejným pletivem, nebo takovým tím železným plotem, jehož tyče jsou většinou barevné, a formované do různých tvarů a ornamentů. Prostě kýč jeden vedle druhého.

            Můj orientační smysl (na to, že sem holka, ho mám docela dobře rozvinutý) mně nezklame a během dvaceti minut přijdu k tátově domu z druhé strany, což znamená z vrchu.

            To už je úplné šero, jelikož slunce právě úplně zapadlo za obzor. Což sebou přináší i citové ochlazení.

            Otevřu branku a nechám Rastyho a jazykem na vestě vběhnout dovnitř (i když sem na sebedelší procházce, nikdy ho neutahám tak, jak bych chtěla).

            V předsíni skopnu boty a vodítko nechám pověšené na jednom z háčků. V kuchyni napustím Rastymu čistou vodu a misku mu nechám v jednou koutě haly.

            Táta nejspíš uslyší moje šramocení, protože neváhá z obýváku zavolat, ať tam přijdu. 

            Převrátím oči a s rukama zkříženýma na prsou dojdu až ke dveřím, kde se opřu o široká futra.

            V obýváku je pouze on a Tereza. Pootočí se na gauči, až kůže zanaříká a podívá se na mě zpoza brýlí, které nosí na blízku.

            „Tak jaká byla procházka?“, zeptá se.

            „Super…“, odpovím po pravdě. „A kdyby ti někdo říkal, jak neslušnou a drzou máš dceru, vyřiď, že si to ta babka zasloužila“, pokračuju.

            Po tomhle se na mě se zájmem podívá i Tereza.

            Táta svraští obočí a sundá si brýle.

            „Co si udělala?“, zeptá se výhrůžně.

            „Jenom jsem jedné staré paní vysvětlila, jak to je se stářím“, přiznám se bez mučení, i když to v mém podání zní určitě líp. Však ti druzí si to pěkně přibarví.

            „Jak – ‚vysvětlila‘?“, dožaduje se odpovědi.

            „Pomlouvala mě před celou hospodou, tak sem ji řekla, ať si hledí svého, a že na chlastání piva je krapet stará“, řeknu bez obalu a Tereza se uchichtne.

            „To byla asi stará Kroptáková“, usoudí. „Dobře, že si ji řekla, ať s tím pivem skončí. Není to vůbec hezký pohled“, zasměje se. Překvapeně se na ni podívám, a ona se jen povzbudivě usměje. Že bych v ní měla spojence proti tátovi??

            Ten si jenom povzdechne a kroutí hlavou.

            „Jo, a tati…“, vzpomenu si. „Jak to tady je s internetem?“, zeptám se.

            „Nainstaloval jsem do domu anténu s wifi. Heslo je napsané na papírku u telefonu“, odpoví mi a já, jelikož považuju situaci za vyřešenou, se spakuju z obýváku a cestou nahoru uzmu onen zázračný papírek.

            V pokoji si otevřu jedno z plastových oken dokořán a nechám dovnitř proudit vlahý večerní vzduch. Za tu dobu už se setmělo úplně a je slyšet pouze štěkot psů dole ze vsi. Rasty si taky jednou bafne, na důkaz, že tady je, a stočí se do klubíčka ve svém velkém plastovém pelíšku, v němž má velký naducaný polštář. Zapnu notebook, nechám ho tak a s hygienickou taštičkou a ručníkem se vydám směrem do koupelny. Jelikož má táta dvě koupelny, jednu nahoře a jednu v přízemí, rozhodnu se vyzkoušet tu vrchní, kterou jsem ještě neviděla. Chvíli váhám, které dveře to sou, načež zkusím ty blíž ke schodům a kupodivu se trefím. Místnost zalije měkké bílé světlo a mně se naskytne pohled pro bohy…

            Místnost je velká asi jako můj bývalý pokojík, celá vykachlíčkovaná a laděná do bílo-modré. V rohu trůní obrovská rohová vana, větší než moje postel. U jedné stěny je dvojumývadlo, kterému vévodí obrovské zrcadlo skoro přes celou stěnu. V druhém rohu je záchod a hned vedle bidet. Chvíli mi trvá, než to všechno zpracuju. Skoro se bojím se čehokoliv dotknout, abych to neušpinila nebo nerozbila.

Shodím ze sebe oblečení a hned mě upoutá odraz v zrcadle. Kriticky se prohlédnu.

Úzké boky, ploché bříško, prsa dvojky… Nikdy jsem se svým tělem neměla problém. Možná jako jedna z málo holek jsem ho měla ráda. Všechny spolužačky chtěli menší zadek, větší prsa… Mně se moje dvojky líbily. Tak nějak se ke mně hodily.

S výškou 162 cm jsem nikdy nevážila přes 50 kilo. Musela jsem si svou váhu hlídat. Jak kvůli baletu, tak kvůli koním…

Při vzpomínce na balet jsem se zase málem rozbrečela…! Okamžitě jsem si v hlavě vytvořila blok, a odsunula tuhle vzpomínku hodně hluboko. Aby už nikdy nevyplula na povrch!

Dlouhé husté vlasy jsem si stáhla do drdolu vysoko na temeni a v té obrovské vaně ze sebe smyla všechen stres a špínu minulých dní. Bohužel, vzpomínky jen tak snadno vymazat nejde. Stejně jako bolest uvnitř…

Když už jsem si řekla, že jsem teplé vody vyplýtvala tak na tři dny dopředu, neochotně jsem vylezla a oblékla se do krátké černé noční košilky, nedosahující ani ke kolenům. V koupelně jsem se ještě odlíčila, vyčistila zuby a napatlala se nočním hydratačním krémem. Tímhle můj večerní koupelový rituál končí.

V pokoji jsem si zalezla do postele s notebookem na klíně. Rasty už dávno klidné oddechoval. Jenom jedním okem zkontroloval nově příchozího. Během pár minut jsem se připojila na tátovu wifinu a zkontrolovala svůj mail. ICQ jsem nezapínala už z principu… Nemám náladu se s někým vybavovat, zvláště s Matějem, který tam určitě je. A dřepět tam invisible a jenom se dívat, kdo přišel a kdo odešel – z toho už jsem vyrostla.

Další moje cesta vede na facebook. Přihlásím se a zůstanu čumět na obrazovku jako na zjevení. 230 upozornění a 32 zpráv… Vždyť sem tady nebyla jenom dva týdny. A jakmile si přečtu prvních pět komentářů, přejde mě chuť číst další. Je to od spolužáků, a od Matěje. Všichni se ptají na to jediné – „Kde jsi zmizela???“

Neodepíšu ani na jeden, místo toho vypnu prohlížeč bez odhlašování a chvíli zírám do prázdné obrazovky, kde mám jako plochu fotku ležícího Rastyho v pšeničném poli.

            Pustím si hudbu a prásknu sebou na polštář…

            V noci to bývá nejhorší… Už jsem se dva týdny pořádně nevyspala, protož jsem se buď pořád budila z nočních můr, nebo sem celou noc probrečela. Jedno lepší jak druhé…!

            A ještě k tomu musím písničky neustále přepínat, protože mi tam hrají samé ploužáky, u kterých se, řekněme si to upřímně, brečí snad úplně automaticky.       

            Když potom někdo zaklepe na dveře, jsem si téměř jistá, že je to táta. Stopnu Beyonce a její Halo a povolím příchozímu vstup.

            Když se mezi dveřmi objeví černá střapatá hlava, docela mě to překvapí.

            „Můžu?“, zeptá se Kristýna s tak nějak plachým úsměvem.

            „Jasně“, odpovím překvapeně a sednu si tak, aby se na postel taky vlezla. „Sedni si“, nabídnu ji fleka. Ona ho příjme, a já jenom čekám, co z ní vypadne.

              A jelikož se jaksi nemá do řeči (což mě překvapí), začnu já.

            „Potřebovala si něco?“

            Její okolky jsou přímo hmatatelné.

            „Víš… je mi trochu trapně, ale… chtěla jsem se tě na něco osobního zeptat…“, řekne a líčka jí mírně zrůžoví. Nervózně si poposednu.

            „Klidně se ptej…“, pobídnu ji a vůbec nemám ponětí, co mi může chtít.

            „Víš… Já jsem… to právě poprvé dostala a…“, koktá nervózně. V tom mi to cvakne a vezmu ji na milost.

            „Asi potřebuješ poradit, jak to tam naistalovat, že?“, usměju se povzbudivě. 

            Kristýně se viditelně uleví. „Jo, tak nějak“, usměje se taky. „Víš, stydím se o to říct mamce… Přece jenom jsi skoro stejně stará“, vysvětlí důvod, proč šla za mnou.

            „Jo, chápu, ale vždyť se vůbec neznáme. Dneska jsme se viděli poprvé v životě“, není mi to moc jasné. Já osobně bych nešla za téměř cizí holkou.