15. kapitola - Vzhůru na Hostýn!
Navzdory všemu jsem se probudila krásně odpočatá. I přes nervy drásající zvuk budíku. Po slepu jsem nahmatala mobil schovaný pod polštářem a pohybem prstu po dotykovém displeji jsem ho umlčela. Vedle mě se rozespale zavrtěl Kuba.
„Kolik je hodin?“, zeptal se a otočil se ke mně. To snad není možný! On vypadá stejně sexy i po ránu!
„Za pět tři ráno“, odpovím a už se chci vyhrabat ven, abych mohla co nejrychleji vzít útokem umývárny a hlavně zrcadlo.
„Počkej, kam spěcháš?“, chytá mně Kuba za ruku a stáhne mě zpátky k sobě.
„Musím se jít aspoň učesat“, tvrdím a snažím se vymanit z jeho náruče. Je mi totiž jasné, jak asi musím po ránu vypadat!
„Nemusíš“, tvrdí on a rukou mi zastrčí jeden neposlušný pramínek za ucho. Určitě není jen jeden! „Takhle ti to totiž strašně sluší“, usměje se a hned na to si přitáhne mou hlavu k sobě a dalších deset minut strávíme líbáním a mazlením. Neustále se převalujeme ze strany na stranu až se na to Rasty nemůže dívat a žárlivě se vecpe mezi nás. Oba se tomu musíme smát, ale nemáme jinou možnost, než vstát a vylézt ze stanu.
Venku je docela chladno a obloha je temná.
Když se vrátím z umývárny, Kuba už je oblečený i umytý (Jak to ti kluci stíhají? Do koupelny jsme šli zároveň!)
„Obešel jsem zbytek. Nikomu se nechce vstávat“, oznámí mi, když se oblečená v černých kapsáčích, tílku a mikině vyhrabu ze stanu. Nijak mně to nepřekvapí, tak trochu jsem to čekala.
„Jejich smůla, půjdeme sami“, pokrčím rameny a odvážu Rastyho od kolíku. Pustit se ho nemám odvahu. První co by udělal – počůral nejbližší stan.
Kuba ke mně přijde a políbí mě zezadu na krk. Po těle mi projede záchvěv vzrušení a já mimoděk zavřu oči. Proboha! Na tohle by měl mít zbrojní pas!
„A nechceš se taky vrátit zpátky do stanu?“, zašeptá a jeho dech mně příjemně zašimrá. Několika polibky a doteky mi připomene dnešní ráno a já úplně taju. I když bych po něm nejradši skočila a namístě ho znásilnila, (Bože, kde jsou moje zásady?!) seberu se a otočím se k němu čelem. Krátce, laškovně ho políbím a cítím, že ani jeho tohle svádění nenechalo úplně v klidu.
„Čteš mi myšlenky!“, usměju se na něj. „Vážně nechci“, odpovím a znovu ho políbím, pořádně a dlouze. Na usmířenou, protože se zatváří jako opuštěné štěňátko.
„Rasty se potřebuje proběhnout, a nám taky trocha čerstvého vzduchu po ránu neuškodí. Jenom si to představ. Sami dva, léto, východ slunce…“, snažím se ho nalákat a vidím, že se mi to daří.
„A žárlivý Rasty“, dodá s úsměvem.
„Já mu domluvím“, slíbím a předvedu ten nejkouzelnější úsměv, jaký mám na skladě.
„Tak dobře“, souhlasí po chvíli a já mu vlepím pusu jako díky. Vážně se tam chci podívat, ale samotná by to nemělo to pravé kouzlo. A že s Kubou to má pořádné kouzlo!
Většinu cesty jdeme lesem, je příjemný chládek, trochu tma, ale když máte po boku někoho takového jako je Kuba a Rasty, není nejmenší důvod se bát.
Rasty pobíhá kdesi daleko před námi, kdežto my se ruku v ruce ploužíme za ním. Co chvíli se musíme zastavit, abychom se mohli políbit. Je to zvláštní. Pořád se nějak nemůžeme jeden druhého nabažit. Pořád se navzájem provokujeme a pošťuchujeme, načež se usmiřujeme polibky. Připadá mi, že to snad ani nemůže být pravda… Že se co nevidět musím probudit!
Po půl hodince se cesta začíná trochu zvedat a chůze je obtížnější. Když se podívám na na mobil, zjistím, že jsou 4 ráno. Nebe už pomalu bledne a ptáci začínají zpívat. Z lesa stoupá pára a před námi se stromy pomalu rozevřou a odkryjí pohled na menší komplex domků, budov a zavřených stánků, kterému vévodí bazilika Nanebevzetí Panny Marie s širokou řadou schodů, které se směrem nahoru zužují.
Rastyho si na chvíli raději připnu na vodítko, protože už se chtěl rozběhnout po schodech nahoru a já bych hrozně nerada znesvětila potní místo, kde se údajně zjevila Panna Marie.
Podle Kubova orientačního smyslu se vydáme ještě dál směrem k rozhledně.
Po 15-ti minutách, když zdoláme přírodně udělané stupínky (schody jsou přece jenom dost přehnané označení) se nám skutečně naskytne úchvatný výhled na celé město i na široké okolí.
Menší plácek na kopci je obehnán, na pohled ne moc stabilním, dřevěným zábradlím a uprostřed se tyčí kamenná rozhledna. Docela by mně zajímalo, jak je stará.
Když se se smíchem vyškrábeme nahoru, Rasty už tam na nás čeká, rozpláclý v chladné rose, hlasitě oddechující a s jazykem na vestě.
Okamžitě, když spatřím ten úžasný výhled, pustím Kubovu ruku a rozběhnu se k zábradlí. Načež hned při prvním pohledu ztratím odvahu se o něj opřít a rozhlídnu se po horizontu, který už se pomalu barví do růžova. Načasovali jsme si to dokonale, libuju si.
Kuba se postaví vedle mě, a taky se kochá pohledem. Leč ne okolí, jeho objekt zájmu je moje maličkost… Jsem z toho pěkně nervózní, nevím jak se mám tvářit.
Po deseti minutách už toho mám akorát tak dost a otočím se přímo na něj. Už se chci nadechnout a něco mu říct, ale stihnu jenom naprázdno otevřít pusu a nadechnout se.
On mě totiž přitáhne k sobě a bez varování políbí.
Netrvá dlouho a vzpamatuji se. Polibky mu oplácím se stejnou vervou a on mně pomalu směruje pozpátku někam, neznámo kam. A ani na sekundu mně nepřestane líbat. Když zády narazím na chladnou kamennou stěnu rozhledny, zorientuji se.
Nevím proč, ale líbání u stěny mně vždycky nejvíc vzrušuje. Ale jak on to sakra ví? Nebo improvizuje? Nemůžu se tím zaobírat, můj mozek odmítá jakoukoli spolupráci!
Je tu jen Kuba a jeho zvědavé ruce. Jednou mi zajel pod mikinu a druhou hladí po zadku. Nevím jak, ale než se naděju, mám rozepnutou podprsenku a Kuba bez překážky přejíždí po celé délce zad. Od prvního krčního obratle, po celé páteři až po bedra, načež jeho ruka zmizí pod kalhotami. A o chvíli na to i pod kalhotkami.
Upřímně, ani moje ruce nejsou na svém místě. Kochám se doteky po jeho vypracovaném těle a nejradši bych se s ním pomilovala přímo tady, u stěny rozhledny!
Když přesune svoje rty na můj krk, vrátí se mi trocha racionálního myšlení. Možná proto, že otevřu oči, a uvědomím si, kde jsme.
„Počkej…“, ozvu se ochraptěle. „Tady ne-e, může tu někdo přijít“, snažím se ho odradit a vytáhnu mu ruce z mých kalhotek (to co tam dělaly, nebylo vůbec nepříjemné… ba naopak…).
Vrátí se k mým rtům a krátce, zato hluboce je políbí a pak se mi podívá do očí.
„Myslíš, že bych využil první příležitosti?“, usměje se uličnicky. „To ty jsi chtěla romantický východ slunce, ne?“
„To jo, chtěla jsem romantický, ne erotický“, vyvedu ho z omylu a jsem ráda, že se zády opírám o zeď. Nejspíš by mně totiž zklamaly nohy (JO! Až takhle se mnou ten kluk mává).
On se jen rozesměje a políbí mně na špičku nosu. „Nezamlouvej to, vím, že se ti to líbilo“, dodá nakonec.
„Však já jsem neřekla, že ne, jenom si nijak nelibuju v milování na veřejnosti“, řeknu.
„Ne? To je škoda…“, podiví se a posmutní. Nejprve to vypadá strašně opravdově, jako by to byla nějaká jeho úchylka, a já se v šoku zadrhnu v půli pohybu. Když uvidí moji reakci, rozesměje se.
„Ty!“, odstrčím ho od sebe. „Pořád si ze mě děláš dobrý den!“, vztekám se, ale taky se musím smát.
„Když ty mi vždycky tak krásně nahraješ“, hájí se a to už po něm skočím a společně spadneme do trávy.
„Pěkně se mi omluvíš!“, požaduju náhradu za svou pošramocenou sebeúctu. Kuba mně ale převeze. Pevně mi sevře zápěstí a než bych řekla švec, jsem pod ním a on se nade mnou vítězně tyčí.
„Nemyslím si, že jsi v pozici, kde by sis mohla nějak vymýšlet“, usměje se.
„Tak to není fér, víš to?“, protestuju a mrskám sebou jako ryba na suchu, ovšem moc mi to nepomůže. Jediná část těla, která je pohyblivá, jsou nohy, ale asi až tak od kolen dolů.
Chvíli se snažím, ale když vidím, že se mou snahou jenom baví, vzdám to.
„Už budeš hodná?“, zeptá se, ale drží mě dál.
„No dovol?! Já jsem hodná pořád!“, naoko se urazím. Kuba jenom zavrtí nesouhlasně hlavou.
„To není odpověď, kterou chci slyšet“, prohlásí a já se mu zpříma zadívám do očí. Zkusím na něj smutný obličej a psí oči, které prý dělám dost dobře. Nejspíš to je pravda, protože on povolí stisk na moje zápěstí, leč nepustí je. Obě moje ruce pomalu zvedne a položí mi je nad hlavu. Nalehne na mně celou délkou těla, ale jeho váhu skoro necítím.
Pomalu, procítěně a něžně mně políbí, a když znovu otevřu oči, jsou naše obličeje od sebe vzdálené asi jen dva centimetry. Koutkem oka zahlédnu, že obzor už je zbarvený do temně ruda, a slunce právě vychází.
„Chtěl bych ti něco říct…“, promluví tak vážně, až se leknu. Proboha, hlavně ať neřekne to, co si myslím, že chce říct…!
„Nepočká to? Prošvihneme východ slunce“, snažím se ho zarazit.
„Ne, nepočká… Chtěl jsem ti to říct už před pár dny, ale nějak nebyla příležitost“, vysvětlí a pořád je tak strašně vážný.
Prosím, neříkej to, prosím, neříkej to…!, zaříkávám ho v duchu.
„Miluju tě.“
NE, on to řekl!! Proboha, on to fakt řekl!! Co mám dělat?!
Nemůžu mu říct, že ho miluju, jenom abych si ho nerozházela. Já totiž nevím, jestli je to pravda… Sice jsem si myslela, že ti motýlci v podbřišku, zrychlený tlukot srdce… že to možná JE láska. Ale co když ne? Neříkala jsem náhodou ještě nedávno, že miluju Matěje?? A on mně přece taky miluje. Tak proč to Kuba řekl?! Proč?!
Dívala jsem se do těch jeho čokoládových očí a nevěděla jsem co dělat… V tom mi došlo, jaký jsem sobec. Proč se tady s ním muchluju, když v hloubi duše miluju Matěje?! Proč jsem s ním vůbec začala chodit? S Matějem jsem se rozešla, protože to nemělo budoucnost, i když mi to rvalo srdce… Vím, že bych na něj měla konečně zapomenout a upnout se na Kubu. Ale jsem opravdu schopná Kubu milovat tak, jak si zaslouží? Se vším všudy?
Nevím, možná ano, ale určitě ne teď. Časem snad ano. Bože, jak já si přeju, abych mohla!!
Můj vnitřní monolog nejspíš trval déle, než jsem čekala a pravděpodobně jsem se tvářila poněkud vyděšeně, protože Kuba se na mně ustaraně zadíval.
„Lucko? Je ti dobře? Jsi strašně bledá!“, ptá se starostlivě.
A ty se divíš, sakra?! Není slušné na holku jen tak z ničeho nic vybalit, že ji miluješ! To se prostě nedělá!, pokračovala jsem v svém tichém hovoru. Nahlas jsem ale řekla jen:
„Je mi fajn…“, a radši sem se posadila. Kuba mi ochotně pomohl a raději mě podepřel. Nejspíš jsem vážně vypadala na omdlení, a upřímně jsem se tak i cítila. Zírala jsem na kamínek v zemi a zhluboka jsem dýchala.
„Lucko, já… nevěděl jsem, že tě to tak vezme. Kdybych to tušil, tak bych s tím ještě počkal… Jen jsem… Prostě to tak cítím a myslel jsem, že bys to chtěla vědět…“, pokrčí provinile rameny. „Promiň…“
Překvapeně se na něj otočím.
„Kubo, ty se mi nemusíš za nic omlouvat! To bych měla spíš já… Neměla jsem to nechat dojít tak daleko…“, zavrtím hlavou. „Ještě nejsem připravená na vážný vztah. Možná…“, odmlčím se a polknu. „Možná bychom se měli rozejít“, dořeknu a sklopím pohled.
Dlouho je mezi námi ticho a já se bojím podívat se mu do očí.
„Lucko, to… to snad…“, nedostávalo se mu slov. Ale ta bolest v jeho hlase mi rvala uši.
„Prosím… Dej mi čas…“, vydechla jsem a podívala se mu do očí. „nemám to teď lehké…“, dodala jsem a snažila jsem se, aby se mi nespustily slzy. Jemně, pomalu jsem ho pohladila po tváři a chvíli tam svou ruku nechala. On mi ji chytil za zápěstí a vtiskl mi polibek do dlaně.
„Nemusíš to dělat… Stejně nás to k sobě bude pořád táhnout… To neovlivníš“, řekne tiše.
Já vím, sakra!!! Ale co mám dělat??? Připadám si jako nevětší mrcha na zemi…! Zvednu oči a zadívám se do těch jeho.
„Když jsem ti řekl, že tě miluju, nechci po tobě, abys mi hned tady na místě řekla na oplátku, že mě taky miluješ… Nechci, abys to říkala, dokud si nebudeš stoprocentně jistá…“, řekl a propletl svoje prsty s mými. Sklopila jsem pohled k našim propleteným dlaním a palcem jsem pohladila ten Kubův. On si na oplátku začala pohrávat s mými prstýnky.
„Kubo, víš… já jen nechci, abys byl zklamaný…“, řeknu tiše a podívám se mu do očí.
On mi položí ukazováček na rty.
„Já to i tak risknu“, usměje se, chytne mně pod bradou a přitáhne si můj obličej k sobě. Polibek je nádherně elektrizující. Všechno se ve mně sevře touhou. A štěstím…
„Propásli jsme východ slunce“, zkonstatuji, když se podívám na horizont, kde už zlatavě kouká ta obrovská žhnoucí koule. Po červánkách ani stopy.
„Východ slunce je každý den, podíváme se jindy“, slíbí s úsměvem. Pak se postaví a sám mi pomůže na nohy.
Rozhlédnu se kolem, ale… to, co hledám, ať se rozhlížím, jak chci, nespatřím… A tudíž Rastyho! Obejdu celou rozhlednu a několikrát zavolám jeho jméno i neúprosný povel ke mně… Ale nic!
„Rasty utekl! Vůbec jsem si ho nevšímala, určitě běžel za něčím do lesa!“, zděsím se a je mi do pláče. Kuba taky nevypadá nijak klidně, což mi na náladě vůbec nepřidá. Sejdeme schody od rozhledny a celou dobu oba dva voláme Rastyho jméno. Projdeme také celý svatý Hostýn kolem baziliky, a pořád nepřestáváme volat. Několik lidí se po nás dívá a tak se každého ptám, jestli tady neviděli dlouhosrstého německého ovčáka. Od všech se mi dostane jen záporné odpovědi.
Po dalších 45 minutách bezcílného volání jsem pokraji zhroucení. Bezmocně sebou prásknu do trávy tam, kde zrovna jsem, a rozbrečím se. Jsem úplně zoufalá, a ze všeho nejvíc si vyčítám, že jsem si ho vůbec nevšímala…
Kuba si ke mně sedne a celou mně doslova schová do svého náručí. Já se mu opřu o hrudník a brečím dál. Celé moje tělo ovládají mohutné otřesy vzlyků, celá se klepu a nedokážu se uklidnit. A to, i když mně Kuba hladí po vlasech a kolíbá mně jako malou holčičku.
Uklidním se až po deseti minutách.
„Půjdeme do kempu, tak vezmeme ostatní a vrátíme se… Když nás bude patnáct, určitě ho najdeme, neboj…“, utišuje mně dál Kuba a já se tohohle nápadu chytnu jako tonoucí stébla.
„Dobře…“, souhlasím s uslzenýma očima a spolu sejdeme dolů do kempu za ostatníma. Po cestě se pořádně vysmrkám a osuším oči, a když přijdeme, vypadám už celkem obstojně. Ale první problém je, že celé naše ležení je už na první pohled úplně mrtvé.
„Oni snad ještě spí!“, vydechnu nevěřícně.
„Vypadá to tak. Co je proboha tak zmohlo?“, nechápe taky Kuba. Nemluvíme vůbec potichu, tudíž zaslechnu něčí zavrtění a zašustění plachty a spacáků. A k mému údivu vychází z našeho stanu! Podívám se na Kubu, jestli to slyšel taky, a dle jeho výrazu uznám, že nejspíš ano. Než stihneme nějak zareagovat, mezi rozepnutými cípy našeho vchodu (sem si jistá že jsme ho zapínali!) se objeví Rastyho hlava!
Ospale se na nás podívá a ještě k tomu si zívne! Poté stáhne uši a s radostným vrtěním ocasu se vysouká ze stanu celý a jde nás přivítat!
Musím několikrát zamrkat, abych se ujistila, že nemám třeba jenom halucinace, a hned nato se rozbrečím. Tentokrát štěstím! Kleknu si k němu a on nejspíš nechápe, proč ho tak mačkám a objímám. Asi si myslí, že jsem se zbláznila.
„Víš, jak si mi nahnal strach, ty blbečku jeden??“, vyčítám mu, a pořád ho přitom hladím. Vypadá to, že netuší.
„Prostě nám chtěl nechat soukromí, tak se nenápadně zdejchl a šel si místo toho zase pěkně lehnout do vyhřátých peřin, viď, uličníku“, usměje se taky Kuba a taktéž ho pohladí.
„Blboune jeden! Tohle mi už nedělej, jasný?“, poprosím ho a on je z nenadálé porce lásky tak bez sebe, že nám oběma olízne obličej. Uvolněně se zasměju a vstanu s mokré trávy. Kuba mě hned obejme a políbí.
„Nakonec nemáš tak žárlivého psa, jak jsem si myslel“, uzná s úsměvem Kuba.
„Asi ti věří a nebál se mě s tebou nechat samotnou“, řeknu svou teorii.
„A ty mi věříš?“, zeptá se.
„Absolutně!“, odpovím bez přemýšlení a on mě nadšeně políbí.