14. kapitola - Kocovina jak má být!
„Připomeňte mi, koho napadlo vstávat v sedm ráno!“, mručí nevrle Klára, když si na zakalené oči nasazuje brýle a zívá na celou pusu. Nikdo z nás nevypadal po včerejším flámu u táboráku nijak zvlášť přitažlivě, ale snad nejhůře dopadl Yeti. Ten radši nic neříkal, jenom seděl u stanu s namočeným studeným ručníkem, a snažil se moc nehýbat. Prý se mu zdá, že když se pohne, mozek udělá kotrmelec a naráží o stěny lebky. Myslím, že nikomu ten pocit není cizí. Každý si tím prošel.
Ale málokdo byl s takovým bolehlavem nucený balit stany a podniknout výpravu na nedaleký Hostýn. Snad jediný, koho výlet potěší, je Rasty. Nejspíš se mu zdá, že na jednom místě toho bylo už dost a je na čase zvednout kotvy. Chvílemi se mi zdá, že naši výpravu vede právě Rasty. My ostatní se za ním vlečeme v dosti velkém odstupu, až na něj musím občas zavolat, aby se tak nevzdaloval. Cesta na nádraží nám trvá bezmála dvakrát tak dlouho. Jako největší brzda se ukáže Yeti a Pája. Ti dva se navzájem podpírají, když střídavě zvrací do trávy kolem chodníku.
Není to vůbec hezký poslech a už vůbec ne pohled. Ovšem můžu s čistým svědomím říct, že jsem dopadla asi nejlíp. Spolu s Kubou, který celkově moc alkohol nepije. Klára je jenom nevyspalá, a Kika… No, Kika se nám se svými pocity nesvěřila. Ale bledá je dost. Nemůžu si vybavit, jak v noci vypadala, a ani kdy přišla do stanu. Jen vím, že jsem tuhle noc ještě spala ve stanu s Kikou. Na rozdíl od ní jsem ale šla spát ve dvě ráno. Nechtěla jsem dopadnout jako Klára, která usínala snad i po cestě.
Na nádraží koupíme s Kubou skupinovou jízdenku do Bystřice pod Hostýnem plus jednu pro Rastyho a nasoukáme se do vagónu malého motoráčku, nachlup stejného, který nás sem přivezl před pár dny z Kojetína.
Jen naše sestava byla trochu jiná. Přebýval Honza a Luk. Už jsem si tak nějak zvykla je ignorovat a tak mi už tolik nevadili. Stejně jsem byla většinu času s Kubou.
Nejlepší zážitek toho dne byla cesta vlakem. Byly jsme jediní v celém vagónku, ani průvodčí nás nekontroloval.
Klára s Šimim si ustlali na jedné sedačce, Kika seděla s hlavou opřenou o sklo a Yeti stál s hlavou ven z okýnka, prej mu nedělá vzduch ve vlaku moc dobře a potřebuje se nadýchat čerstvého vzduchu. Pája strávila většinu času na záchodě, který bych nepoužila ani kdybych se měla počůrat! Ale nám bylo jasné (i bez zvuků, vycházejících zevnitř), že nevyprazdňuje močový měchýř, nýbrž žaludek.
Jája byla taky zelená jak sedma, ale statečně držela obsah žaludku tam, kde měl být. Radim s Filipem vzpomínali na včerejší noc, kdy se sblížili se dvěma holkama v kempu a dle všeho si noc náramně užili.
Kazi se staral o Kiku - poskytoval ji polštář, aby si nemusela otloukat hlavu o sklo. Pozorovali jsme je s Kubou, a stěží jsme zadržovali smích. Nechtěla jsem být škodolibá.
Po zhruba půl hodince kodrcání se ucouraným motoráčkem, se celá naše tlupa vymátožila na prosluněné nádraží v malebném městě, zvaném Bystřice pod Hostýnem…
Yeti, Kika, Pája a Jája a spol. se usadili na lavičce ve stínu stromu před hlavní budovou nádraží a já s Kubou jsme se dobrovolně vylosovali jako průzkumný tým. Po čtvrt hodince jsme se rozhodli, že se přesuneme blíže pod svatý Hostýn autobusem. Vrátili jsme se pro zbytek a společnými silami je nasoukali do autobusu, ve kterém bylo mimochodem vedro k padnutí a řidič příjemný asi jako komár v noci. Málem mně nechtěl do autobusu pustit! Prý si mám tu „slintající bestii odtáhnout pryč“!
Nato zasáhl Šimi. Po pár minutách přesvědčování nám tedy laskavě vyhověl a s neustálým brbláním nás odvezl pod svatý Hostýn. Tam nás vyhodil s přáním „ať už nás nevidí“ a odsupěl i se svým milovaným zapařeným autobusem.
Všichni jsme se otočili na Yetiho, který tvrdil, že pod Hostýnem zná jeden levný kemp. Ten, s neustávajícím bolehlavem, nás nakonec (po třech špatných odbočení a následným vrácením se) zdárně dovedl z bodu A do bodu B a my se doplazili s jazykem na vestě do rozlehlého kempu Pod Ovčárnou.
Tam už naštěstí s Rastym nikdo problém neměl, zaplatili jsme si jednu noc (sazba byla poněkud jiného kalibru než v Kroměříži) a ve stínu kaštanu jsme si roztáhli stany. A já se nastěhovala ke Kubovi… Jelikož jsme se už předem dohodli, že dnešní den bude odpočinkový, načež půjdeme brzo spát (!) a další den vstaneme ve tři ráno a o půl čtvrté se vydáme vzhůru na Hostýn.
Nejhezčí vyhlídka je tam údajně časně ráno, při východu slunce.
„Nevím jak vy, ale já jdu spát!“, ozvala se Klára a chvíli na to zmizela ve stanu.
„To není špatný nápad!“, přidal se Yeti a chvíli na to jsme před stany zbyli jenom já, Kuba, Rasty, Luk, Filip a Radim. Honza se beze slova zvedl a zmizel z kempu. Nezajímala jsem se kam, bylo mi to putna!