13. kapitola - Bratříček nám přijel!
Když jsme odvedli zmoklé koně do blízké stáje, a ruku v ruce se vrátili do kempu, slunce už zapadalo za obzor a barvilo nebe do ruda. Vlasy už mám suché, ale oblečení pořád trochu studí. První, kdo nás spatří, když se blížíme k ohni, který kluci mezitím rozdělali, je Rasty. Vyskočí jako střela a málem se oběsí na vodítku, na které ho musela Kika uvázat. Odepnula ho, a on se staženýma ušima letěl k nám takovou rychlostí, že stihl tak tak zabrzdit. Ocasem pokosil trávu v jeho blízkém okolí, která lítala všude kolem.
Až po Rastym si nás postupně všimli ostatní.
„No kde se flákáte, holubičky?“, přivítá nás Šimi.
„Jdete právě včas, za chvíli bude buřtguláš,“ láká nás Yeti. Jakmile to vysloví, všimnu si, že se mi žaludek kroutí hlady.
„Umíme si to naplánovat“, řekne Kuba a já se mezitím sehnu k Rastymu abych ho podrbala a on dal konečně pokoj.
„Jo, a propo,“ vzpomene si Klára. „Už tu chlupatou hysterku nikdy nenechávej s námi samotného“, ukáže na Rastyho, který se tváří, jakoby nevěděl, o kom se mluví. Musím se tomu zasmát.
„No, ono to není tak vtipné! Byl příšernej! Určitě ho bolí v krku z toho kňučení…
„A mně roztrhal triko!“, přidá se nakvašená Jája. Všichni jsme vybuchli smíchy, protože to řekla takovým tónem, že jsme si nemohli pomoc. Ona se samozřejmě urazila, a Pája solidárně s ní taky. Před tím ale ještě stihne vrhnout vražedný pohled na Kubu, který si toho nejspíš ani nevšimne.
Moje první cesta vede do umývárny. Vlezu si do sprchy, kde si vydrhnu vlasy pod proudem horké vody a pořádně prohřeju celé tělo. Na projížďku jsem si vyjela jenom v tričku, a tak jsme docela promrzla. I přes Kubovo zahřívání. Když si s ručníkem na hlavě a oblečená v suchých teplácích a mikině (po dešti se docela ochladilo) u umyvadla odličuju oči, přijde Kristýna s Klárou. Postaví se každá z jedné strany a podívají se na mně do zrcadla.
„No, povídej! Jsme napnuté jak kšandy!“, začne Klára.
„Jaký to bylo?“, pokračuje Kika. Já se jen s blaženým úsměvem otočím zády k zrcadlu a opřu se o hranu umývadla.
„Naprosto dokonalý, holky…!“, zasním se při vzpomínce, jak jsme spolu leželi pod břízami, pozorovali mraky, jak se trhaly a dávaly proniknout modrému nebi a Kuba mně lechtal dlouhým stonkem trávy, co rostla na louce. Ještě teď mi naskočila při té představě husí kůže. „Tou projížďkou mně naprosto dostal“, svěřila jsem se holkám.
„Takže už spolu chodíte?“, zeptala se Klára.
Já jen šťastně přikývnu. Obě dvě mně obejmou a přejí mi hodně štěstí a ať nám to vydrží co nejdéle. Pevně doufám v to samé…
„Jo“, vzpomene si Kika. „Volal mi brácha, zítra přijede“, oznámí mi a já mám po náladě.
„Cože? Proč?“, nechápu. Kika jenom pokrčí rameny.
„Byl s námi i vloni“, řekne.
„Jo, byla to sranda“, usměje se Klára.
„Mám pocit, že mně nesnáší“, postěžuju si.
„Ale ne, jenom byl naštvaný na tátu, protože ti udělal pokoj z toho jeho a on teď musí spát v pokoji pro hosty, když přijede“, vysvětlí mi Kika, ale já si nemyslím, že to bude jenom tím…
Ale každopádně nad tím mávnu rukou. Mám tady přece Kubu. Nemusím si kazit jeho přítomností prázdniny…
Dnešek byl náš poslední večer v Kroměříži a kluci mají v plánu rozdělat velký táborák a opéct si špekáčky s celým kempem. Což čítá ani deset dalších stanů. Dva z nich rodinky s většími či menšími dětmi, jeden pár v důchodu a partička asi 20-ti letých trampů.
Mezitím, co obcházíme s holkami stany a lákáme je na večerní opékání, kluci se vydají do vzdálenějšího Kauflandu nakoupit zásoby na zítřejší cestu na Hostýn.
Překvapí mně, když mi v kapse džínsů spokojeně zavrní mobil příchozí smskou. Tím spíš když jméno na displeji ukazuje KUBA. Zvědavě zprávu otevřu.
CHYBIS MI… :-*
Krátké, leč výstižné. Potěší mě, že na mně myslí i teď, když jsme od sebe jen pár minut.
Na kemp pomalu padá šero a my s holkama, několika jinými trampy a jednoho uhrovitého klučinu, co podstupuje povinnou rodinnou dovolenou, sbíráme dříví a nosíme jej doprostřed kempu. Kluci přijdou přesně ve chvíli, kdy otec uhrovitého Martina, co se nám představil jako Mirek, zapaluje oheň. Já s Klárou a Kikou sedíme na špalcích kousek od ohně a krájíme špekáčky.
Jakmile mně Kuba najde v chumlu lidí, okamžitě zamíří ke mně a na přivítání mně políbí.
„No abys bez ní neumřel“, prohodí nakvašeně Pája.
Kuba se jenom usměje a směrem ke mně prohodí:
„Právě že z toho mám strach“, a ještě jednou mně políbí. Všechno se ve mně zatetelí blahem.
„Ále no, nechte si to navečer“, prohodí rozesmátý Šimi. Kuba na něj jen hodí všeříkající pohled, a on se rozesměje ještě víc.
„No, tak to vypadá, že asi budu mít novou spolusouložnici, viď?“, řekne Yeti a spiklenecky mrkne na Kristýnu.
„Moc si od toho neslibuj, zapomněl jsi na můj celibát? Před svatbou ne“, zazubí se na Yetiho. Všichni se pobaveně zasmějí.
„Tak teď jsi nás urazila!“, ozve se jako vždy Šimi. „To jsi nás nepozvala ani na jednu svatbu? Styď se!“, zeptá se zcela vážně a tím si vyslouží od Kristýny pořádný pohlavek. Druhý už šikovně zachytí za zápěstí, a když se chce Kikina ohnat pravou rukou, zachytí i tu a má ji pěkně v šachu. Chudák Kristýna neměla proti urostlému Šimimu se svými 56 kilo žádnou šanci.
Když to uviděl Rasty, okamžitě zareagoval, začal pobíhat kolem vzpínající se Kristýny a hlasitě na Šimiho štěkat.
Snažila jsem se ho uklidnit, ale přestal teprve, až Šimi Kristýnu pustil a ta ho pohladí na důkaz, že je v pořádku. I potom si však Šimiho neustále jedním okem hlídal.
Překvapilo mě, že je Kristýna ochotná se přestěhovat k Yetimu do stanu, aby se Kuba mohl nastěhovat ke mně a my mohli být spolu. Měla jsme proti tomu výhrady, vždyť spolu chodíme pár hodin (!), ale raději jsem mlčela. Nechtěla jsem vypadat jako jeptiška s předsudky.
Sice už dávno nejsem panna, ale s Matějem jsem se poprvé vyspala po půl roce chození! Nemyslím si, že by Kuba využil hned první příležitosti, ale člověk nikdy neví. Vždyť ho v tomhle ohledu vůbec neznám!
Kuba, jako by nějak vycítil moje obavy, mi pevně sevřel dlaň. Podívala jsem se na něj a on se na mně povzbudivě usmál. Najednou jsem věděla, že se nemusím ničeho bát.
Ještě jednou mně políbil a potom šel s klukama odnést zásoby, které nakoupily, ke stanům.
Když jsme s holkama a dvěma maminkami z kempu dokrájely poslední špekáčky, od brány kempu k nám přicházely dvě postavy. V šeru jsem zpočátku nerozeznala, kdo to je, ale když na ně Kristýna zamávala, došlo mi to.
Neříkala Kristýna náhodou, že má přijet zítra?!
K mému velkému zklamání to byl totiž Honza a nějaký vysoký svalnatý kámoš. A nálada mi najednou spadla o několik stupňů dolů.
Přišli až k ohni a osvítil je načervenalý žár. Celá parta je pozdravila, Rasty se našponoval a tlumeně zavrčel, Pája s Jájou navíc přidali svůdný úsměv. Od těch dvou mně to nepřekvapilo, Honza i Lukáš byli pěkní, Luk navíc urostlý v ramenou a vysportované svaly se mu vlnily pod tenkou látkou trika. Jenom Rastyho jsme nechápala… Nikdy nevrčel na nikoho bezdůvodně…
Střetla jsem se s Honzou pohledem, ale hned jsem uhnula. Neunikl mi jeho pohrdavý úšklebek.
Seděla jsem na špalku, pohled zařezaný do plamenů a jednou rukou jsem hladila Rastyho po hlavě. Zase jsem se cítila, že sem nepatřím… Všichni se zajímali o ty dva a já tak seděla jako kůl v plotě. Modlila jsem se, aby se Kuba co nejrychleji vrátil.
„Tuhle krásku ještě neznám. Kdopak to je?“, všiml si mě Lukáš a šel ke mně.
„To je moje ségra, Lucka“, představila mně Kika.
„Ahoj…“, pozdravila jsem a přijala podanou ruku.
„Ahoj, já jsem Luk“, odpověděl s úsměvem a chtěl se ke mně naklonit, aby mi mohl vlepit pusu. Rychle jsem cukla rukou a sklonila hlavu. Jeho to nejspíš překvapilo, pomalu se narovnal a dělal jakoby nic.
„No, že ses nepochlubil, Honzo“, řekl Lukáš, nejspíš aby řeč nestála, protože se mi zdálo, že se rozhostilo trochu trapné ticho. Podle všeho všichni čekali, jak zareaguju.
„No, ono se není moc ČÍM chlubit“, odfrkl pohrdavě Honza a podíval se na mě pohledem, který mluvil za vše. Nenávidí mně.
„To je závist“, řekl Šimi. „Taky by mě naštvalo, kdyby mi přišla do rodiny taková kráska. Protože pak platí: Co je v domě, není pro mě“, zareagoval vtipně a Honzova trapná poznámka byla zapomenutá.
„A navíc je moje“, ozval se za mnou Kuba, objal mě ze zadu a políbil na krk. Ten pohled, který po mně hodil Honza, jsem naprosto nechápala a snad ani pochopit nechtěla. Měla jsem tu oporu v podobě Kuby a to bylo hlavní. Otočila jsem se k němu a políbila ho. Bylo mi jedno, jak se Honza tváří. Byl mi úplně volný. Když jsem s Kubou, nic jiného mně nezajímá.
O půl hodiny později jsme už všichni seděli na lavičkách a špalcích, někteří i na zemi kolem ohně a za doprovodu dvou kytar jsme zpívali. Na jednu hrál Šimi a na druhou dlouhovlasý trap, který se představil jako Roman. Honzu, sedícího na lavičce asi o tři lidi dál ode mě, jsem se pokoušela ignorovat. Ale často jsem cítila, že se na mně dívá. Seděla jsem hned vedle Kuby a opírala jsem se mu o rameno a on mně jednou rukou objímal kolem pasu.
Tahle idylka mi připomněla jednu písničku. Oheň, přátelé, kytara, léto…
„Pujč mi kytaru“, natáhla jsem ruce k Šimimu a on mi ji překvapeně podal. Všichni utichli a čekali, co chystám. Kuba si kousek poodsedl a bych si mohla kytaru pohodlně chytit.
Položila jsme si prsty na krk kytary a skusmo jsem zahrála pár akordů. Všichni napjatě poslouchali a já se pomodlila, aby tu písničku znali, nebo si ji dokázali aspoň přeložit.
Nadechla jsem se a začala zpívat:
So let’s sign na – nananana hey yah…
Ke druhému verši se ke mně, přesně jak jsem čekala, připojila Kristýna.
Come on and sign na – nananana hey yaaah…!
Usmála jsem se na Kristýnu, protože jsem věděla, že ona film Camp rock 2 viděla. Další sloky jsme už zpívaly spolu.
This is our song that's all that matter cause
We all belong right here together
There's nothing better than singing along
This is our summer
This is our song
Kazi se natáhl pro druhou kytaru a přidal se ke mně. Usmála jsem se na něj a on jenom mrkl jedním okem.
A jak se ukázalo, i ostatní kluci ten film viděli. A možná ne jen jednou. Přidal se k nám totiž Yeti s Martinem, který se sice zpočátku styděl, ale nakonec se uvolnil.
Come grab your guitar
Sit by the fire
Cause we all need a song
When we tired
We'll sit here together and sing it out loud!
Moje obavy, že písničku nikdo kromě mě a Kiky znát nebude, se ukázaly jako liché. Za chvíli už zpívalo celé osazenstvo. Dokonce i Kuba. Jenom Honza ne, ale to se dalo čekat.
A i ti, co to náhodou neznali, zpívali taky, i když ne třeba přesně podle not, ale účel to splnilo. Všechny hlasy dohromady spolu úžasně ladili.
This is our song, that's all that matter, cause
We all belong, right here together
There's nothing better, than singing along
This is our summer, and this is our song…
This is our song, this is our song
This is our song
Come on and sing na – nananana hey yaah!
Come on and sing na – nananana hey yaaaaaah!
Come on and sing na – nananana hey yaah!
Come on and sing na – nananana hey yaaaah!
This is our song that's all that matters cause
We all belong right here together
There's nothing better than singing along
This is our summer
This is our song that's all that matters cause
We all belong right here together
There's nothing better than singing along
This is our summer
This is our summer
This is our song
This is our song
This is our song
This is our song!
Bylo to nejúžasnější z celého čundru! Bylo to spíše jako z nějakého muzikálu. Neměli jsme to vůbec připravené, ale ladilo nám to. Nevěděla jsem, že je vůbec něco takového možné.
Ještě než utichly poslední akordy, zvedla se vlna potlesku a smíchu. Kuba mně objal a políbil.
„Byla jsi úžasná!“, zašeptal mi.
„Páni, Lucko, co tys nám o sobě ještě neřekla? Umíš hrát na kytaru, máš úžasný hlas, jezdíš na koni!“, vrtěl nevěřícně hlavou Filip. Jenom jsem se rozesmála. Kromě baletu snad už nic, pomyslela jsem si.
Ten večer byl dlouhý, plný smíchu, historek a zážitků. Každý kdo seděl kolem, přihodil něco k dobru.
Taky se hodně pilo. Každý mimo zážitků přinesl taky flašku…
Prostě táborák jak má být!