12. kapitola - Ten, co mně chápe
„Kam to vlastně jedeme?“, zeptám se Kuby jedoucího vedle mě. On se na mně jen usměje.
„Nech se překvapit“, zůstane tajemný jako hrad v Karpatech a mně nakonec nezbude nic jiného. On mně na vraníkovi vede po štěrkových a později už jen hliněných cestách dál za město. Projedeme přes zahrádkářskou kolonii, za kterou už se rozprostírají jenom pole, louky a dáli na obzoru les.
Obrovský žhavý kotouč poledního slunce zářil na obloze, jen dusno a mračna na východě zvěstily přicházející bouřku.
„Myslím, že zmokneme…“, prorokuji při pohledu na oblohu a stahující se mračna.
„Přece nejsi z cukru, aby ses mi tady rozpustila, ne?“, konstatuje a zase se tak nádherně usměje. Naše pohledy se střetnou a já se najednou ocitám v úplně jiné realitě. A mám jen jednu otázku… Proč se mnou ten kluk tak mává??
S obrovským úsilím odtrhnu pohled od těch dvou studánek horké čokolády a zadívám se na lán pole, který se rozkládá před námi.
„Dáme si závod?“, navrhnu a s očekáváním se na něho podívám. A přitom se nabodnu na jeho upřený pohled, který ze mě dosud nespustil. Nic neodpovídal, jenom mi upřeně hledí do očí. Kdybych neseděla na koni, určitě by se mi teď podlomily kolena.
„Vnímáš?“, zasměju se a zamávám mu rukou před očima.
„Máš neskutečně krásné oči“, prohlásí měkce a já v tu ránu nejvíce ze všeho chci seskočit z koně a padnout mu kolem krku! Naštěstí mám tolik zdravého rozumu, abych se ovládla a zůstala sedět.
„Kdybys radši neplácal hlouposti“, usměju se. Jsem na lichotky zvyklá, ale tady vím, že to myslí naprosto upřímně a nechce mně jen dostat do postele. Proti své vůli cítím, jak mi v břichu poletují motýlci.
„Kdo bude poslední u támhle těch bříz“, ukážu na skupinku stromů, „bude se moct toho druhého zeptat na cokoliv, a on mu musí popravdě odpovědět“.
„To beru“, vzpamatuje se Kuba a oba jako na povel pobídneme svého koně do cvalu. Koně jsou od přírody soutěživí, proto je nemusíme ani moc pobízet a cval po chvíli sami přemění na trysk. Uši sklopené dozadu značí naprosté soustředění se pouze na výhru. I když se můj bělouš snaží sebevíc, vraník má očividně lepší kondičku a u bříz je o půl hlavy dřív. V duchu zakleju, ale není mi to moc platné. Kuba vyhrál a s tím nic neudělám. Nakonec je to jen jedna otázka.
Přejedeme skupinku stromů a necháme koně kousek klusat. Potom je otočíme a každý z jiného směru přiklušeme zpátky do stínu bříz. Sesedneme a uvážeme koně k jednomu úzkému kmenu.
Kuba se mlčky usadí na mech a pohlédne na mně.
„Vyhrál jsem“, prohlásí a já jen přikývnu.
„Já vím,“ řeknu a posadím se vedle něj. „Tak se ptej“, vybídnu ho, smířená se vším, co přijde.
Kuba se natočí tak, aby seděl přesně naproti mně, a bez přemýšlení se zeptá: „Chtěla by ses vrátit k baletu?“
Otázka, kterou vysloví, má účinky jako lavina. Naprosto jsem ztratila vítr z plachet. Čekala jsem všechny možné otázky. Od smrti mámy, přes bývalé kluky až po to, co zrovna cítím. Ale balet mně vůbec nenapadl…
Chvíli jsem už už chtěla říct NE! Ale potom jsem si vzpomněla na svoje vlastní slova, která jsem před lety vypustila z pusy…
‚Mami, to bylo úžasný!!!‘, pískala jsem nadšeně po svém prvním vystoupení. ‚Všichni mi tleskali, vidělas to?? Paní trenérka říkala, že bych jednou mohla tancovat Labutí jezero! Můžu, mami??“, žadonila jsem, jako by mi máma dokázala můj sen splnit. To mi bylo šest let…
A taky tady byly máminy slova, která mi řekla pár dní před vystoupením a které jsem nevědomky zasunula do samého kouta svojí mysli. Plakala jsem, nevěděla jsem, jestli to zvládnu. Byla jsem nervózní a bála jsem se. A právě tehdy mě máma pohladila po vlasech a řekla:
‚Nenech si vzít svůj sen! I když tě v životě potká hodně zklamání a proher, nikdo, pamatuj, NIKDO nemá právo ti vzít tvůj sen! Pokud mu to ty sama nedovolíš…‘
Přesně tak… Nikdo! Ani smrt…!
Podívala jsem se Kubovi do očí a řekla:
„Ano, chci… Strašně moc.“
„To je dobře“, řekne Kuba a usměje se. „Protože bych tě strašně rád viděl tančit“, dopoví a já rychle uhnu pohledem. On se ke mně z ničeho nic nahne a chytí mně za bradu, tak, abych se mu musela dívat do očí. „Musíš být strašně sexy, když tančíš“, řekne něžně. Prsty mně dál lehce hladí po hraně brady a očima lustruje každý centimetr mého obličeje.
Už už se zdá, že udělá to, po čem toužím. Naše obličeje byly od sebe vzdálená možná dva centimetry, když z ničeho nic zaburácí hrom. Cuknu sebou stejně jako koně a podivám se na nebe. Ona chvíle je nenávratně pryč.
Na zem se začínají snášet obrovské kapky deště a okamžitě se vpíjí do vyprahlé země. Jelikož sedíme pod stromem, neprší na nás tak moc jako na louce kolem nás. Déšť se během několika minut mění na liják, který bičuje koruny stromů, a nejsme už ani pod břízami v suchu.
První pořádná letní bouře. Déšť jako by mi vrátil chuť do života a já mám sto chutí bosá vyběhnout na louku a jen tak pobíhat v dešti.
A vlastně proč ne?, řeknu si pro sebe. Mrknu na Kubu, rychle si vyzuju botasky a čapnu ho za ruku. Vytáhnu ho do sedu a společně vyběhneme mezi kapky deště. Chvíli jen tak pobíháme, smějeme se a pošťuchujeme. Ze smíchu mně už bolí pusa a jediná nitka na mně nezůstala suchá. Vlastně ani na Kubovi. Z vlasů mu odkapávají kapičky vody a já přemýšlím, jestli jsem vůbec někdy viděla hezčího a přitažlivějšího kluka. Na mně teda působí jako magnet… a já si připadám jako kus železa!
Když už nemůžu a jsem vyčerpaná jak z běhání a blbnutí, tak z neustálého smíchu, jenom si stoupnu, roztáhnu ruce a nechám na sebe padat další a další kapky.
Z ničeho nic ke mně zezadu přistoupí Kuba a obejme mně kolem pasu, dlaně položí na moje břicho. Pomalu spustím ruce a nechám je volně viset podél těla. On mi jednou rukou odhrne mokré vlasy z krku a opatrně mně na něj políbí. Šimrání mi projede celým tělem jako blesk a naskočí mi husí kůže. Jak dlouho už jsem takový pocit nezažila? Připadá mi to jako měsíce…
Pomalu se k němu otočím čelem, abych viděla jeho obličej. Zračí se v něm nejistota, touha i strach, co na to řeknu. Brouzdá očima v mých a snaží se na svoji otázku najít odpověď. Stojíme u sebe tak blízko, že se naše oblečení určitě přilepilo k sobě. Chci mu v jeho nejistotě trochu pomoct. Chytím ho za obě ruce, propletu moje prsty s jeho a pevně je sevřu.
Pochopí to dobře jako výzvu a zruší i tu malou vzdálenost mezi námi a já konečně ucítím jeho rty. Nejdřív jen opatrně krouží jazykem po mých rtech a zkouší, co si může dovolit. Pootevřu ústa a vyjdu mu vstříc. Polibek je nádherný, jemný a něžný. A krásně dlouhý!
Když se od sebe odtáhneme, s údivem zjistím, že přestalo pršet, a na obzoru se mezi mraky dere ven slunce…