11. kapitola - Možná to není špatný nápad
„Hele, kam si včera zmizela?“, zeptá se mně Kika, jakmile se vyštrachá ze stanu a potkáme se v koupelně. „S Kubou!“, dodá významně.
Zatvářím se tajemně. „To by tě zajímalo, co?“
„Jo, zajímalo. Kluci jsou na to úplně nadržení. Horší jak baby, fakt!“, svěří mi novinu.
„Jenom kluci?“, dobírám si ji.
„Fajn, tak i Jája s Pájou“, řekne a obě se rozesmějeme. „No tak už nedělej tajemnou a vyklop to. Vidím, jak tě to užírá!“, ukáže na mně prstem a já kapituluju. Dostala mě, jako vždycky.
„No, nejdřív jsem se mu vybrečela na rameni a potom jsme šli do kempu. Vlezli jsme si do stanu a povídali jsme si…“, na chvíli se zasním a zahledím se při tom do svého odrazu v ušmudlaném zrcadle.
„Jenom povídali, jo?“, provokuje.
„Jo! Povídali“, ohradím se se smíchem a drcnu do ní.
„Dobře, dobře!“, vzdává se, pusu při tom od ucha k uchu. Chvíli je ticho a potom se znova ozve: „Tak co, jakej je?“
„Kristýno!“, napomenu ji, ale musím se smát taky. „Nic nebylo, chápeš? Ještě mi řekni, že ty jsi na to s Kazim hned skočila“, připomenu ji.
„Hele, ale to není to samé. Já s Kazim nechodím“, namítne.
„Však já s Kubou taky ne“, řeknu, popadnu svůj ručník a jdu rychlým krokem ke stanům.
„Počkej! Jak to myslíš ne-“, běží za mnou, ale v čas se zarazí. Jinak by ji slyšelo celé osazenstvo kempu, které se mezitím probudilo.
Za chůze se otočím a provokativně se na ni zazubím. Ona mi jenom pohrozí, jako že si to ještě vyřídíme. Kluci, kteří se právě vrátili z nákupu, zrovna rozdělávají oheň a zavěšují nad něj kotlík, půjčený v kempu. Na snídani mají v plánu vaječinu z 50 vajec. Bože, ochraňuj můj žaludek. Od rána jsem Kubu neviděla a nikdo ani neví, kde by mohl být. Mám trochu strach, ale SMSku mu nenapíšu. Určitě mně jenom zkouší.
Kluci dál klohnili tu svoji baštu, které vznešeně říkali vaječina. Upřímně – pohled na ně byl chvilkami opravdu k popukání… Klára se teprve vyhrabala ze stanu a sháněla brýle, bez kterých si nevidí ani na špičku nosu. My s Kikou jsme pozorovaly kluky. Motalo se jich kolem ohně sedm a stejně si nedokázali rozdělit práci tak, aby si nepřekáželi. Jája s Pájou ještě chrápou, no a Kuba je dosud nezvěstný.
Přesně v devět hodin nám kluci, zpocení snad až za ušima, hrdě naservírují ten svůj vyhlášený pokrm a každá vyfasujeme krajíc chleba. Já, Kika a Klára sedíme s papírovým táckem a kluci si před nás postaví do řady jako vojáčci. Snad aby nás mohli zachytit v případě, že bychom se otrávily a padly k zemi. Nedůvěřivě dloubnu do hmoty neurčité konzistence a útrpně se zadívám na Šimiho, který byl strůjcem všeho.
„Vážně musím…?“, zeptám se.
„JO!“, rozhodne neústupně. Povzdechnu si a naberu první sousto. Rychle si ukousnu chleba a opatrně zkouším chuť. Úskokem se podívám vedle sebe na Kláru, která má taktéž plnou pusu.
Hm… ono to není zas tak špatné, usoudím po chvíli. Dokonce je to celkem dobré! Podívám se na Šimiho, kterému zdobí zarostlou tvář vítězný úsměv. „Tak co?“, ptá se.
S váháním odpovím: „No, celkem to ujde…“
„No vidíš! Co jsem říkal! Vyhlášený kuchař Jiří Šimurda zase zabodoval“, chvástal se a div nepuknul pýchou.
Pobaveně jsem zakroutila hlavou, a abych mu udělala radost, snědla jsem celou svou porci. Nášup jsem ale s díky odmítla.
Společně jsme uklidili papírové tácky, kterých bylo po chlapském nájezdu požehnaně, vydrhli kotlík a uhasili oheň. Potom jsme si všichni (Jája s Pájou se konečně uráčily vylézt) sedli před stany a jen tak klábosili a hlavně vybírali další cestu.
O chvilku později mně vyruší zavrnění mobilu v kapse džínsů. Jméno na displeji mně překvapí. Svítí tam totiž KUBA. Zvědavě SMS rozkliknu.
PODÍVEJ SE DO PRAVA…
Jsem z toho jelen a čumím na ty čtyři slova jako péro z gauče. Až po chvíli mě napadne poslechnout a zvednu hlavu. To, co uvidím, mi vyrazí dech.
Musím párkrát zamrkat, abych se ujistila, že vidím dobře. U brány totiž stojí dva osedlaní koně. Jeden je čisté bílý, druhý naopak černý jako uhel. A oba dva drží za otěže Kuba!
Pomalu se postavím na nohy a na tváři se mi mimoděk objeví úsměv. Zahlédnu, že Kuba mi ho zdálky oplatí.
Ostatní už si ho taky všimli, ale kupodivu mlčí a nemají žádné blbé narážky. Až když jsem šla k němu, za sebou jsem uslyšela Jájin nakvašený hlas: „Aby se z ní neposral!“
„Drž hubu!“, spraží ji okamžitě Peťo.
Přišla jsem až k němu a s úsměvem jsem se zeptala:
„Co to je?“, ukázala jsem směrem ke koním.
„Jedeme se projet“, prohlásil a podal mi běloušovy otěže.
„Ty umíš jezdit na koni?“, zapochybovala jsem upřímně. On se postavil k levému boku vraníka a dal nohu do třmenu.
„Hodně věci o mně nevíš“, řekl a ladně se vyšvihl do sedla. Ještě chvíli jsem nad tím s úsměvem vrtěla hlavou.
„Tak jedeme?“, pobídne mě Kuba, když se pořád nemám k tomu, abych nasedla. Naposledy jsem zavrtěla hlavou, strčila nohu do třmenu a o sekundu později už jsem seděla v sedle.