10. kapitola - Bylo na čase!
Ani nevím jak, ale nejspíš jsem hned po tom, co jsem si vylila srdce Kubovi, usnula. A s největší pravděpodobností právě v jeho náručí.
Když jsem se vzbudila, byla jsem mírně dezorientovaná. Místo Kuby vedle mě ležela Kristýna, zamuchlaná ve spacáku. Ať jsem se rozhlížela sebevíc, Rastyho jsem ve stanu neviděla. Že by ležel venku? Pohledem na mobil jsem zjistila, že je šest ráno.
Málem mě omylo. Proč, proboha, vstávám v tak nekřesťanskou hodinu?!
Prohrábla jsem si prsty vlasy a s notnou dávkou sebezapření jsem se potichu vyštrachala ven ze stanu. Vklouzla jsem do žabek, které byly mokré od rosy, a ovanul mě svěží čerstvý ranní vzdoušek. Zhluboka jsem nadechla vůni prázdnin a rozhlédla se kolem.
Naše tábořiště bylo ztichlé. Všichni dospávali včerejší spánkový deficit. Ale opravdu by mě zajímalo, kde je Rasty. Když jsem se otočila za sebe, uviděla jsem ho. Zrovna držel v tlamě klacek a donášel ho… - Kubovi. Promnula jsem si oči, abych se ujistila, jestli mě nešálí zrak, ale pořád jsem viděla Kubu a Rastyho.
Rasty si s ním hrál! Vy to možná nechápete, ale Rastyho ta nehoda taky hodně poznamenala. Nikdy nebyl uvolněný, když jsem poblíž nebyla já.
Nevím, jestli to je možné, ale vypadá to, jako kdyby se i Rastymu ulevilo, když teď Kuba zná naše společné ‚tajemství‘.
Pomalu jsem šla blíž, abych se mohla pořádně pokochat tím pohledem. Ani jeden o mně nevěděl. Rasty nadšeně lítal pro klacky a Kuba ho vždycky pochválil podrbáním. Pozorovala jsem je asi pět minut. Najednou se zvedl vítr a donesl můj pach Rastymu přímo pod čumák. On zpozorněl, upustil klacek a se staženýma ušima proběhl kolem Kuby a pokračoval mokrou trávou dál ke mně.
Kuba se rychle ohlédl, a když mě uviděl, už z dálky se krásně usmál. Já mu úsměv oplatím a počkám, až dojde ke mně.
„Dneska nějak brzo“, prohodí s úsměvem na rtech.
„Sama se divím“, odpovím. „Kam jsi včera zmizel? Vůbec jsem tě neslyšela odejít“, vzpomenu si.
„Šel jsem kolem druhé. Asi půl hodiny předtím, než přišli ti ožralci“, hodil hlavou ke ztichlým stanům.
Chvíli jsem přemýšlela… Když jsem se zhroutila, mohlo být kolem půlnoci. „Počkat… To jsi jako –“, nechala jsem otázku nedokončenou. On se ke mně se zvláštním úsměvem nachýlil, jako kdyby mi chtěl říct nějaké tajemství.
„Jsi strašně roztomilá, když spíš“, pošeptal mi do ucha a mně příjemně zašimral jeho dech na kůži. Potom se oddálil a pokračoval: „Vypadáš tak zranitelně, až jsem uvažoval, že tam zůstanu celou noc a Kiku pošlu spát k Radimovi. Potom jsem si ale řekl, že by se ti asi nelíbilo, kdyby nás spolu viděli“, pokrčil jakoby smutně rameny. „Tak jsem tě přikryl a odešel.“ Chvíli jsem nad tím přemýšlela.
Nikdy nepochopím klučičí myšlení a tak jsem se rozhodla mu trochu pomoct. Zadívala jsem se mu do očí a usmála se.
„Kdyby si mě znal dost dobře, věděl bys, že by mi to nevadilo“, řekla jsem a dál mu vyzývavě hleděla do očí. V hlavě jsem při tom počítala, jak dlouho mu bude trvat, než mu to dojde. Napočítala jsem přesně 32 vteřin, když se v jeho tváři objevilo pochopení spolu s potěšeným úsměvem.
„Myslel jsem, že mě nemůžeš vystát“, řekl.
Zvedla jsem jedno obočí.
„Myslíš, že bych ti vyprávěla celou svou story, kdyby to tak bylo?“, odpověděla jsem otázkou.
„No, asi ne“, uznal.
„Je sice pravda, že nejdřív to tak možná bylo. Ale to jenom proto, že sis myslel: ‚Jó, takovou holku můžu mít, kdy se mi zachce. Jsem přece neodolatelný!‘“, zaimitovala jsem ho a on se rozesmál.
„Hele, teď mi křivdíš!“, ohradil se dotčeně. „Tohle jsem si nikdy nemyslel.“
„Ne??“, provokovala jsem ho. „Tak co teda?“
On se usmál, udělal krůček ke mně a chytil mě za ruce. Celou dobu se mi při tom díval do očí.
„Že jsi ta nejúžasnější, nejkrásnější, nejmilejší, nejvtipnější a nejroztomilejší holka pod sluncem. A já jsem děsně šťastnej, že jsem tě potkal“, řekl zcela vážně.
„Kecko!“, nařkla jsem ho se smíchem a sklonila hlavu. I když to řekl takovým způsobem, že jsem neměla nejmenší důvod mu nevěřit, hodně mě to překvapit. A upřímně mně to dost vyvedlo z mého obvyklého klidu.
„Je to pravda, přísahám“, řekl a přiblížil se ještě víc. Naše rty byly od sebe vzdálené s bídou pět centimetrů a mně se rozbušilo srdce tak, jako bych právě doběhla maraton. Jak že se tomu říká? Zamilovanost…?
Jo, asi jo. Jsem zamilovaná. A to jsem si ještě před pár dny v něco podobného ani nedoufala. Dokonce jsem to považovala za nemožné!
Když už se zdálo, že Kuba udělá to, po čem jsem ve skrytu duše toužila už pěkně dlouho, vyruší nás hluk od stanů. Já sebou přistiženě cuknu a Kuba se jenom usměje. Oba se otočíme po zvuku. Před stan se vyštrachá Šimi, oblečený v kostkovaných trenkách, dredy mu trčí na všechny světové strany a zívá tak, že si div nevyhodí hubu z pantů. Při pohledu na nás obdivně hvízdne.
„Páni, co to moje zakalené oči vidí? Tak už? No, bylo na čase, mládeži“, řekne, otočí se a vykoná svoji potřebu k prvnímu dubu, co stojí u našich stanů.
„Jak to myslíš, že bylo na čase?“, zeptám se nechápavě. On schová svoje nádobíčko zpátky do bezpečí trenek a otočí se k nám.
„Normálně. Už už jsme se začali sázet, kdy to dáte konečně dohromady a jak je vidět, vyhrál bych pěknej balík“, pokrčí pohodově rameny, jako by to byla na nejsamozřejmější věc na světě a zaleze zpátky do stanu. Chudák Rasty ho nestihl ani pořádně přivítat.
Otočím se na Kubu.
„No chápeš to?! Oni se chtěli normálně sázet! Že jim to není trapné!“, rozhorlím se. On mě jenom obejme kolem pasu a přitáhne k sobě.
„Nech je. Ať se chovají jako puberťáci, když chcou“, usměje se. „Hlavní je, že nám to přejí, ne?“
Zvednu obočí a mírně se usměju. „Přejou co?“, zeptám se na oko nechápavě.
Kuba trochu znejistí. „No… to že jsme spolu“, vysvětlí.
„A kdo říká, že spolu jsme?“, zeptám se, vymaním se z jeho sevření a dodám: „Varovala jsem tě – já nejsem obyčejná.“
Otočím se a vydám se ke koupelně. Jednou se na něho podívám a přidám nic neříkající usměv. Je na něm vidět, že v tom má v hlavě pořádný guláš. A to byl přesně můj záměr…