1. kapitola
Milý deníčku
Dnes je 24.12… Štědrý den a moje narozeniny v jednom. A já budu obojí slavit už druhý rok sama. Bez mámy, táty i brášky Seana…
Vlastně, úplně tak sama ne. S tátovou mladší sestrou, tetou Carol, která se stala mou opatrovnicí poté, co…
Achjo, ani po roce není lehké to vyslovit, dokonce ani napsat… Ale už se přes to musím dostat! Poté, co jsem našla celou svou rodinu povražděnou… Bylo to vloni, týden před Štědrým dnem. Někdo, policie dosud nedostala pachatele, se v noci dostal do našeho domu, a tátovi, mámě, i tehdy šestiletému Seanovi zlomil vaz…
Policie případ uzavřela jako nevyřešený, a všechny papíry strčila někam hluboko do šuplíku.
Tu noc, pamatuji si ji, jako by to bylo včera, se mi zdál zvláštní sen. Měla jsem pocit, že mně někdo pozoruje, když spím. Do obličeje jsem mu neviděla. Prostě jen pocit, že s vámi někdo v pokoji je. Ale když se probudíte a rozsvítíte, nikdo tam není.
Od toho dne se mi to stává velmi často. Pokaždé se probudím s krůpějemi ledového potu na čele a často ani nemám odvahu rozsvítit. Nebo spíš vím, že je to zbytečná námaha, protože jako pokaždé budu v pokoji sama…
Asi už mi z toho všeho vážně hrabe… Měla bych se přestat dívat na Upíří deníky. Mám potom moc bujnou fantazii…
Zaklapnu deník s temně rudými deskami a i s propiskou ho odložím na noční stolek. Dostala sem jej od tety Carol k dnešním narozeninám. Prý by mi mohlo pomoct, kdybych se ze všech svých trápení vypsala alespoň do deníku. Tak jsem si řekla, že to teda zkusím. První zápis jsem zvládla. Uvidíme, jak to bude dál…
Měla bych začít balit, napadlo mě. V rohu pokoje se kupilo několik kartonových krabic, které doslova sváděly k balení. Moc se mi do toho nechtělo… Přece jenom jsem v tomhle domě vyrostla, mám tady plno vzpomínek z dětství.
Ale ty krásné vzpomínky překryly nejhorší noční můry. Nevím, jestli jsem už vážně paranoidní, ale ode dne, kdy jsem se probudila a našla celou svou rodinu mrtvou, slýchávám kroky po schodech, vrzání dveří, oken… a to i když jsem doma úplně sama.
A proto jsem s radostí přijala tetin návrh, přestěhovat se do menšího domu, ten náš je přece jenom pro dvě osoby hodně velký.
Je to krásný řadový domek s malou předzahrádkou a zadní zahradou, který je navíc mnohem blíže ke škole, kam chodím, než tenhle starý. Počet pokojů: 3+1. Každá svou vlastní ložnici a společný obývací pokoj. Ideální. Navíc tam stejně budu asi většinu času sama.
Carol totiž patří k té části občanů, kteří se označují slovem workoholici. Má svou vlastní firmu Wedding paradise, agenturu, u které si můžete nechat zařídit svůj svatební den. Docela ironie, jelikož Carol se nikdy sama nevdala. A to tento rok oslaví 35 let. Dokonce ani nemá žádného stálého přítele.
Povzdechla jsem si a donutila se vstát. Přešla jsem ke krabicím a jednu rozložila před sebe na měkký koberec. Začala jsem do ni ukládat předměty, které se balí nejlépe – knihy.
Než jsem vyprázdnila celou knihovničku, dalo to docela zabrat. Knih mám opravdu hodně. Máma mi na každé Vánoce-narozeniny nějakou koupila. Každou z těch knih mám přečtenou minimálně dvakrát.
Vyrušil mě teprve zvonek domovních dveří.
„Rose? Zajdi tam, prosím. To bude určitě pizza! Peníze jsou na botníku“, zavolala Carol z koupelny. Cosi jsem zahučela v odpovědi a seběhla točité schody do haly. Otevřela jsem masité dřevěné dveře až dovnitř vlétlo pár vloček sněhu.
„Ahoj, Johne“, usmála jsem se, jakmile jsem kluka pod červenou ušankou poznala.
„Čau, Rose“, oplatil mi úsměv trochu plaše můj spolužák. „Jak se máš?“, zeptal se. A je to tady, pomyslela jsem si. Vždyť už je to rok! Kdy mně přestanou litovat? Vánoce, co Vánoce!
„Jsem v pohodě, proč?“, zeptala jsem se schválně, jakože nevím, o čem mluví.
„Jen tak…“, zamluvil to rychle John. „Všechno nejlepší“, přidal ještě a podal mi dvě krabice z místní pizzerie.
„Díky“, pousmála jsem se a chtěla mu pizzu zaplatit.
„Ne, to je dobrý“, odmítl bankovky. Zmateně jsem se na něj podívala. „Ber to jako dárek“, dodal na vysvětlenou, otočil se a rychle seběhl schody a hned na to zmizel ve služebním autě s velkým logem pizzerie Bell Faste na boku.
„Ale-“, chtěla jsem namítnout, ale on už byl dávno fuč. Zůstala jsem stát ve dveřích s dosud teplou krabicí s pizzou.
„Co se děje?“, ozvala se Carol, která zrovna scházela schody, ručníkem si sušící vlhké vlasy.
„Pozornost od Johna… Máme to zdarma“, pokrčila jsem rameny a vrátila ji bankovky.
„Ten po tobě evidentně jede“, mrkne na mně spiklenecky a sama si vezme vrchní krabici.
„Jako kdybych neměla dost problémů“, odfrknu si.
„Máš pravdu… Chlapi jsou k ničemu. Jsou s nimi jenom potíže…“
„A proto TY pomáháš těm nebohým nevěstám do záhuby“, rozesměju se.
„Kdo chce kam… znáš to“, pokrčí rameny a zakousne se do jednoho dílku pizzy. „Navíc je to dobrý kšeft“, dodá a směje se se mnou.