1. kapitola - Útěk
Stála jsem v místnosti, která teď, bez jakéhokoliv nábytku, vypadala mnohonásobně větší. Stěny, vymalované bledě žlutou barvou, s mnoha dírami po hřebících a skvrn od izolepy působily cize a nepřátelsky. I přes to jsem z nich cítila vzpomínky… Tisíce vzpomínek, kterých jsem se potřebovala zbavit. Nebo je aspoň nemít každý den na očích.
Když jsem procházela dalšími místnostmi ztichlého, a najednou tak opuštěného domu, dolehl na mně smutek jako obrovský balvan a téměř mi vyrazil dech. Nevěděla jsme, že to bude TAK těžké… Zavřela jsem oči, abych zahnala slzy a radši se sklopenou hlavou rychle vyšla na zahradu. Nablýskané černé auto, stojící za plotem, už mělo nastartovaný motor a řidič trpělivě čekal, až nastoupím.
Jak ohleduplné…!, ušklíbnu se v duchu.
Nemohla, a ani jsem nechtěla to dále protahovat, a tak jsem zabouchla vchodové dveře a zamkla je na dva západy. Když jsem otevírala branku, všimla jsem si, že za sebou neslyším kroky. Otočila jsem se a uviděla Rastyho – dlouhosrstého německého ovčáka – jak nerozhodně stojí na chodníku, jedno ucho stažené dozadu, druhé napřímené ke mně. V jeho výrazu se daly vyčíst stejné emoce a pocity, jaké jsem cítila já.
„No tak, Rasty, pojď“, vybídla jsem ho jemně. Odpovědí mi bylo tlumené zakňučení. Se smutným úsměvem jsem si dřepla a natáhla k němu ruce. Rasty sklopil hlavu a doklusal až ke mně. Pohladila jsem ho po hlavě.
„No tak, chlape… Musíme jít…“, zašeptala jsem mu do ucha a dala mu pusu na čelo. On mi oblízl tvář, čímž dával najevo, že už nebude zlobit. Vstala jsem a s těžkým srdcem jsem se naposledy ohlédla zpět.
Nic se nezměnilo. Dům stál na svém místě, květiny v upravených záhoncích vesele kvetly dál a ptáci si zpívali, jako kdyby všechno bylo jako dřív… Tehdy před čtrnácti dny…
Z přemýšlení a chmurných myšlenek mě vytrhl mírný, ale nesmlouvavý hlas.
„Lucko, už musíme vyrazit…“
Neodpověděla jsem. Místo toho jsem zavřela branku, otevřela Rastymu zadní dveře, aby si mohl vyskočit na sedadla, a sama jsem si sedla dopředu vedle táty.
Tomu se viditelně ulevilo, že už můžeme odjet z tohohle místa, plného vzpomínek… Pro nás oba.
Z Rebešovic to do Brna tátovou rychlostí trvá s bídou deset minut a už si to šineme na sever po dálnici směr Studénka – přesněji řečeno Bostovice, což je malá obec kousek vedle.
Brno necháváme daleko za sebou a já s ním i celý svůj minulý život a vše, co jsem až dosud znala. Proti své vůli začínám žít nový život – i když bych dala všechno na světě za ten starý…! Kdyby se všechno tak blbě nepodělalo!
Další nával vzpomínek sebou nese i čerstvé slzy, kterých jsem mimochodem za poslední dva týdny promrhala už dost! Táta si toho všimne, i když se je snažím zakrýt hleděním z okýnka ven. Naštěstí to nekomentuje a já jsem mu za to vděčná.
Celá cesta, trvající něco přes dvě hodiny, uběhne na můj vkus až příliš rychle. I když celou dobu bylo mou jedinou ‚zábavou‘ čtení navigačních cedulí, rozestavěných podél celé dálnice, z fleku bych to vyměnila za to, co mělo přijít potom. To, na co jsem se tak strašně netěšila…
Cedule s nápisem BOSTOVICE mně pouze utvrdila v neodvratnost následujících událostí. Rasty, jako kdyby to tušil, se na zadním sedadle vzbudil a začal se protahovat.
Bez nejmenšího zájmu, spíš ze zvědavosti, jsem letmo pozorovala domy a zahrádky, míjející za oknem. Nikde ani živáčka, nepočítám-li dvě babky, klevetící na malé návsi. Náměstí by byl přece jen příliš vznešený pojem.
I když vím, že zbývají ještě dva týdny do začátku prázdnin a navíc je jedenáct dopoledne, ten klid a ticho mě překvapí. V Brně, kde jsem byla pečená vařená, jsem na tohle nebyla zvyklá.
Ale jakmile táta zastaví u jedné z mnoha menších rodinných vilek v honosnější a novější části ‚obce‘, moje pozornost i myšlenky se okamžitě obrací jinam.
„A jsme doma…“, pronese táta s úsměvem, ale mě při tom příšerně píchne u srdce… Prej doma! Pche!
Smířená se vším, co bude následovat, vystoupím na prosluněný asfalt, který je již tak časně pěkně rozpálený. Než táta vytahá veškeré moje tašky a krabice z kufru (a že jich je požehnaně), připnu Rastyho na tlusté kulaté nylonové vodítko a nechám ho vyskočit ven. Ne že by vodítko potřeboval – má pracovní výcvik – udělám to kvůli tátovi, který mě o to požádal už v Brně. Prej - pro jistotu!
Jakmile se Rasty vyvenčí u jedné z tújí, lemující plot, uslyším ženský hlas, linoucí se ze zahrady.
„Á! Jste to vy!“, prohlásí sympatický ženský hlas. I když jsem ji v životě neviděla, vím kdo to je. Tereza – tátova manželka…
„To je dost, že jste tady!“, prohlásí, když otevírá branku, ale mluví spíše k tátovi. V tom ji spatřím….
Štíhlá, drobná, oblečená v elastických tříčtvrťácích a tričku na ramínka a s třícentimetrovým hnědým ježkem na hlavě, prosvětleným blond melírem, vypadá ještě mladší, než je. A proti mé vůli je mi sympatická!
„Ahoj!“, přivítá mně vřele jako sobě rovnou. „Ty musíš být Lucka! Tolik jsem o tobě slyšela…!“
Jsem z toho natolik zaskočená, že se zmůžu pouze na „Dobrý den“. Nevím, co jsem čekala od své macechy, tohle každopádně ne.
„Jakýpak dobrý den“, hrozí se naoko. „Já jsem Tereza“, umívá se a hned mi nabízí ruku na tykání. S trochou zaváhání ji příjmu. Co mi taky zbývá?! Rozhádat si macechu hned první den?!
Poté si všimne také Rastyho, dosud ostražitě stojícího u mé levé nohy. Zdá se, že ani on neví, jak se má chovat.
„A tenhle krasavec je, zdá se, Rasty“, tipuje Tereza.
„To je“, potvrdím její domněnku. Kdo taky jiný, že?! Jiného německého ovčáka tady nevidím.
Tereza mu nejprve nechá očichat ruku, než ho pohladí, z čehož usoudím, že má se psy pár zkušeností. Rasty se jako dobře vychovaný nechá pohladit. Ne že by neměl rád cizí lidi, ale v nynějším náladovém rozpoložení na něm přímo vidím, že by si nejraději někam zalezl do kouta a vstřebával zážitky posledních dní. I na takového pohodáře toho bylo dost. A upřímně – já se mu vůbec nedivím. Jsem na tom podobně.
„No tak honem! Pojďte dovnitř“, pobízí nás Tereza energicky. Zachytím tátův pohled s výrazem ‚zvládneš to?‘ a aniž bych na něj zareagovala, následuju Terezu do krásné rozlehlé zahrady, o kterou se, jak je vidět, i sama stará. Máma milovala květiny… přistihnu se, jak na to znovu myslím a hned se ty myšlenky snažím dostat z hlavy nepatrným potřesením. Teď ne, Lucie!, vyhubuju sama sobě, a následuju tu drobnou ženštinu do krásného dvojpatrového domu s velkou terasou v horním patře.
Vždycky jsem si přála bydlet v takovém baráku, jen kdyby to bylo za jiných okolností. Takhle, místo, abych se kochala tou tou krásou, příjmu tohle všechno s naprostou odevzdaností. Jako nutné zlo…
Vejdeme do velké haly, sloužící zároveň jako jídelna, kde už na mě čeká další část mých věcí, zabalených v krabicích, taškách a igelitkách, které jako kdyby čekaly na vybalení.
Tereza nás ale nevede po schodech nahoru, kde tuším ložnice, ale do místnosti, která je s halou spojená prostorným průchodem.
„Tak tohle je kuchyně“, řekne mi a s hrdostí, která z ní přímo číší mi ukazuje krásnou černou keramickou pracovní desku, táhnoucí se po pravé i levé stěně. Potlačím obdivné hvízdnutí a pouze mlčky tu naleštěnou krásu pozoruju.
V podobném stylu mě provede celým přízemím, což znamená obývacím pokojem, koupelnou a pokojem pro hosty. Všechny pokoje jsou zařízené velice moderně a na první pohled draze.
„Myslím, že už by ses ráda podívala k sobě, viď?“, mrkne na mně, ukončí tím prohlídku a vede mě po kamenných naleštěných schodech s kobercem nahoru do patra.
Úzkou chodbu lemují čtvery dveře z tmavého dřeva, dvoje na každé straně. Mineme první, polepené mnoha obrázky a plakáty, kterým vévodí nápis: RODIČUM VSTUP NA VLASTNÍ NEBEZPEČÍ a zastavíme se až u těch druhých. Tereza je otevře a já společně s Rastym v závěsu vejdu do prostorného pokoje prosvětleného dvěma okny, každé na jiné stěně. I když pokoj vypadá celkem útulně, vůbec se nepodobá tomu v Rebešovicích. Hned od prvního pohledu působí tak nějak… cize. Se smíšenými pocity se rozhlédnu kolem.
Stěny jsou světle růžové, což je barva, kterou bych si já dobrovolně nikdy nevybrala. Podle zápachu poznám, že se malovalo pár dní před mým příjezdem.
Pod jedním oknem stojí pracovní stůl se sklem na vrchní dřevěné pracovní desce, obyčejná dřevěná židle, a vedle stolu na pohled nepohodlná rozvrzaná postel. U jedné stěny stojí nízká komoda, naproti ní vysoká skříň. Dohromady to k sobě vůbec neladí a celkově se tenhle pokoj do tohohle domu vůbec nehodí. Nepatří sem… stejně jako já…
Vlastně jsem za to tak trochu ráda. Aspoň nikdy nezapomenu, jaké je moje místo v téhle rodině. I když jsem dopředu věděla, do čeho jdu, neměla jsem na výběr. Kam jinam bych taky šla? Babička by mě se svým důchodem neuživila a navíc tady mám školu ve vedlejším městě. Kdežto tam bych musela dojíždět hodinu autobusem, než bych se dostala k civilizaci.
„No“, ozve se po chvíli Tereza. „Řeknu Tomášovi, aby ti tady odnesl všechny věci a ty sis mohla v klidu vybalit“, řekne a povzbudivě se na mě usměje. Najednou nemám náladu se přetvařovat, pouze oplatím její pohled. Ona zavře dveře a já jsem najednou v pokoji sama – pokud nepočítám Rastyho, stojícího se skloněnou hlavou a bystře pozorující okolí, připraven kdykoliv zareagovat.
Dřepnu si k němu a položím mu ruku na kohoutek.
„To jsme to dopadli, co?“, prohlásím smutně směrem k němu. „Jako dvě černé ovce…“
V tu ránu mi nálada klesne hluboko pod bod mrazu, pokud to může být horší…
Komentáře
Nebyly nalezeny žádné příspěvky.