V. kapitola
„Violo!“, Kalvenův hlas ke mně doléhal jakoby z dálky. V uších mi hučelo a před očima se mi dělaly mžitky. Cítila jsem, že každou chvílí omdlím. Zhluboka jsem dýchala a snažila se tu slabost překonat.
Trochu jsem zvedla hlavu a podívala jsem se před sebe na to, co jsem způsobila. Několik metrů přede mnou ležela vedle sebe řada těl survalů. Ani jedno se nehýbalo… Zabila jsem je…
Někdo mně chytil a mírně mně podepřel. Zvedla jsem k princi hlavu a zadívala se do jeho ustaraného obličeje.
„Zabila jsem je… jsem vrah…“, zamumlala a jsem a omdlela…
Všechno utichlo a celou moji mysli zaplavil jeden jediný obraz. Chvíle, kdy se poprvé dotknu dračího vejce a ono se samou radostí rozzáří oslňujícím světlem a zaplaví mě pocit radosti a lásky…
Během několika sekund se mi v mysli vystřídala smět obrazů, některé už jsem viděla, ale většinou byly nové. Ale jedno měli společné. Na všech byl drak a já. Připadalo mi, že se začínají střídat čím dál rychleji, až se mi z toho zatočila hlava.
Najednou se rozhostila tma a v hlavě se mi rozezněl zvláštní hlas. Nebyl ani lidský ani zvířecí. Byl jakoby spletený z nitek samotné magie. Nedokázala jsem to správně popsat. Bylo třeba to slyšet na vlastní uši, jinak nemůžete ocenit tu nádheru.
„Jsem Irimë, Fialová Dračice…“, promluvila. „A ty jsi moje patronka, Uweytsi-níne“, řekla a to oslovení mně od ní doslova pohladilo. „Ale pospěš si, čekám na tebe… Všichni na tebe čekáme…“, dořekla ještě a já jsem cítila, jak se mi její mysl vzdaluje.
„Neboj se, nezklamu Tě, ani nikoho jiného. Přijdu…“, stihla jsem si pomyslet, než jsem upadla do hlubokého spánku.
„Odpočiň si, drahá Uweytsi-níne… Budu tě chránit, jak jen budu moct, dokud se konečně nesetkáme… Yryvë si eirn- ríses…“
Uslyšela jsem hlasy, které ke mně doléhaly jakoby přes nějakou stěnu. Ze začátku jsem je nevnímala, považovala jsem je za součást spánku.
Slova mi postupem času začínaly dávat smysl, ale nesoustředila jsem se na ně. Nechtělo se mi otevírat očí. Potom jsem ucítila něco mokrého na čele a tak jsem ho trochu nakrčila ve snaze zjistit co to je.
„Vážně nemůžete nic udělat?“, rozpoznala jsem princův hlas. Slyšela jsem zašustění látky a kroky po dřevěné podlaze, které se ode mě vzdalovaly.
„Ráda bych, opravdu. Ale její ochranná magie tu mou nepustí. Jako by ji léčil někdo jiný…“, odpověděla nějaká, podle hlasu starší žena.
„Tak proč ji ten někdo prostě nevyléčí?!“, naléhal Kalven, očividně rozhozený z toho všeho.
„Nejspíš je hodně daleko, a netuší, že se ji snažím vyléčit taky“, řekla žena a kroky se zase přibližovaly ke mně. Studená věc z mého čela zmizela a nahradila ji nová, byl to hadr, ale mokřejší a studenější než ten předtím.
Bylo mi strašné vedro. Cítila jsem, že ležím na posteli a jsem přikrytá tlustou dekou. Chtěla jsem ji odhrnout, ale nějak jsem nemohla dostat cit do rukou. Byla jsem moc vysílená.
„Je zázrak, že vůbec ještě dýchá. Přežít takové mocné kouzlo na takovou vzdálenost, když se nikdy neučila Starověkou elfskou magii je pozoruhodné…“, řekla žena klidným a příjemným hlasem.
„Já vím…“, odpověděl Kalven, ozvaly se kroky, potom vrznutí dveří a místnost zalilo ticho.
Otočila jsem hlavu na stranu a chtěla jsem říct, že jsem to neudělala já, ale ta dračice. Už jsem se chtěla rozpovídat, ale jediné co ze mě vyšlo, bylo jedno slovo: „Irimë…“
Samotnou mně překvapilo, jak slabě a chraptivě můj hlas zněl. Jako by to vůbec můj hlas nebyl.
„Klid, dítě…“, zašeptala žena a ucítila jsem, jak mně pohladila po rameni. „Odpočiň si.“
V tom mi došlo, že nemůžu odpočívat! Musím se postarat o Irimëynino vejce! Ta myšlenka jako by mi vlila do žil energii a já jsem rychle přetočila hlavu a snažila jsem se otevřít oči. Podařilo se mi to až na třetí pokus.
Rozhlédla jsem se po místnosti, abych se trochu zorientovala, kde že to vlastně jsem. Ležela jsem na velké měkké posteli s plno polštáři kolem hlavy a přikrytá dekou.
Na kraji posteli seděla stařena. Na hlavě měla uvázaný rudý šátek se vzorem, a dole ji z něj vykukovaly dlouhé stříbrné vlasy až po zadek, a v uších měla dlouhé zlato-červené náušnice z placatých kulatých plíšků, spadající po ramena. Když otočila hlavu, vydaly krásný zvonivý zvuk. Tvář měla zvrásněnou hlubokými vráskami, ale i přes to vypadala hezky. Za mlada to byla určitě krasavice. Malé oči měly světle modrou, až šedou barvu a nad nimi se klenulo tenoučké vytrhané obočí. Na sobě měla oblečené zlato-červené šaty s naducanou spodnicí a přes ramena měla přehozený tmavě modrý šátek. Kalvena jsem nikde neviděla a pak jsem si vzpomněla, že vlastně před chvíli odešel pryč.
Místnost byla malá a tmavá, dvě okna byla zastřená závěsy a jediný zdroj světla bylo ohniště uprostřed místnosti, nad kterým byl zavěšený kotlík. Neviděla jsem, co v něm je a ani mně to popravdě moc nezajímalo.
Pokoj byl prosycený zvláštní směsicí vůní koření, bylinek a vonných tyčinek v takové koncentraci, že se mi z toho zatočila hlava. Za stropu visela celá řada sušených svazků květin a celkově vypadal pokoj neuklizeně a zmateně. Po poličkách, stole i jiném nábytku se povalovaly všemožné věci všech možných velikostí a některé z nich vypadaly, že je už dlouho nikdo nepoužíval.
Žena mně celou dobu pozorovala a čekala, až si všechno prohlédnu. Stočila jsem k ní pohled a ona se na mně jenom mile usmála.
„Jak se cítíš, děvenko?“, zeptala se mně a místo hadru mi na čelo položila vrásčitou ruku. „Teplota už konečně klesla“, prohlásila, vstala a s cinkáním náušnic a jiných šperků zamířila ke stolu a položila na něj hadr. Byla menší postavy a vlasy měla přesně tak dlouhé jak jsem si myslela.
„Kde-“, musela jsem si odkašlat, protože mně hlas zradil. Ale i přesto zněl pořád strašně slabě… „Kde to jsem?“, zeptala jsem se chraptivě. Jako když dlouho nemluvíte a pak z ničeho nic chcete něco říct.
Stařena dál nevzrušeně ždímala hadr a ani se na mně nepodívala. Začala jsem přemýšlet, jestli mně vůbec slyšela. Seděla jsem trpělivě na posteli a čekala, jestli odpoví.
Ona odložila hadr a otočila se ke mně. Na tváři ji hrál pobavený úsměv.
„Mohla bych ti říct, že jsi v bezpečí, což by byla pravda, ale tipuji, že o takovouhle odpověď nestojíš. Je mnoho lidí, kteří tuto odpověď zneužívají. A kdybych ti to řekla, možná bych tě ještě víc vyděsila.“
Její proslov mně uzemnil. Zůstala jsem na ni zírat a čekala, co ještě řekne.
„A proto ti řeknu, že jsi v malé osadě Siris, na severu Ethilieneru, nedaleko hraničního města Faril a řeky Riro, která se jihu od města vlévá do Křišťálového jezera. Nejspíš z toho nebudeš o moc moudřejší, ale uspokojí to aspoň tvou zvědavost. Dále by tě mohlo zajímat, že tě sem před dvěma dny dovezl princ Kalven v bezvědomí a s vysokou horečkou. Neuváženě jsi použila magii, a kdybys nebyla Uwetsi-níne, nejspíš bych se teď tady o tebe už nestarala.“
Nastalo ticho. Ona se usmívala a já si v hlavě uspořádávala vzpomínky a to, co jsem se nyní dozvěděla. A že toho nebylo málo…
„Stačí ti tohle jako odpověď?“, zeptala se.
Nadechla jsem se a pokývala hlavou.
„Naprosto“, vydechla jsem a přemýšlela, kde se v ní bere tolik energie a optimismu. Nejspíš si s ní už dlouho nikdo nepovídal.
Ona se neustále usmívala, a já v ní najednou uviděla její mladou tvář. Jako by stáří bylo jen temný mrak, kletba, která se nad ní vznáší a jen svým smíchem a optimismem si drží smrt dál od těla. Byl to zvláštní pocit… Jako bych mohla vidět nejen budoucnost, ale i střípky minulosti. Nevím, jestli to bylo mnou, nebo tou podivuhodnou ženou.
Každopádně na ni bylo něco zvláštního, jenom jsem zatím nedokázala říct co.
„Málem jsem se zapomněla představit!“, zvolala náhle a plácla se dlaní do čela. Potom otočila hlavu směrem k temnému koutu místnosti: „Takové věci mi musíš připomínat!“, vyčte někomu, nebo něčemu, a mně z toho naskočí husí kůže.
„Jsem Serena“, otočí se zase s úsměvem na mně. „Nejlepší léčitelkou v tomto kraji, pokud to tak mohu říct“, trochu povýšeně se usmála. U ní to ale vypadalo, že si to o sobě může oprávněně myslet. Že opravdu nejlepší byla.
„Já jsem…“, začala jsem, ale ona mně zarazila.
„…Viola, já vím. Naše Uwetsi-níne“, usmála se.
„Ano…“, vydechla jsem. „Všichni mi tak říkají, ale já pořád nevím, co to znamená…“, zašeptala jsem si jenom pro sebe, ale Serena mně slyšela. Rozesmála se zvonivým smíchem, a chápavě se na mně podívala.
„Asi tě to dost trápí, viď?“, řekla.
„Vy víte, co to znamená?“, zeptala jsem se hloupě, je jasné že ví, co to znamená…
„Jistě“, zase se rozesmála. „Ve starodávné elfštině je to výraz pro Vyvolenou. TY jsi naše Vyvolená…“