Prolog
Vál mírný vánek a pohrával s vločkami prašanu, které poletovaly po opuštěné ulici. Vlevo i vpravo byly krásné idylické domky s malými předzahrádkami. Byla hluboká prosincová noc. Noc, která měla zpečetit osud jedné rodiny.
Mezi domy se našlo ještě pár, ve kterých se stále svítilo, i napříč pokročilé noční době. Ale on čekal, až upadne do tmy ten jediný dům. Poslední nalevo. Jakmile v něm zhaslo i to jedno okno, bylo to pro něj znamení.
Ze stínu se vyloupla postava. Byl to muž, vysoký asi metr osmdesát, urostlý a velmi pohledný. Z vážného obličeje a temně hnědých očí čišela zvláštní síla. Lidé to k němu táhlo stejně tak, jako jim v mysli blikalo výstražné světýlko. Byl to pud sebezáchovy.
Vypadal na 20 let, a vskutku mu tolik také bylo. Zatím ano…
Obličej mu rámovaly delší hnědé vlasy, které se mu mírně vlnily a dodávaly jeho výrazu přísnost. Na sobě měl oblečené kalhoty z černé rifloviny a černé triko s krátkým rukávem. Ale nebylo na něm vidět, že by mu byla zima… Protože ve skutečnosti nebyla.
Muž se rozhlédl kolem, snad jako by se ujišťoval, že nejede žádné auto a přešel ulici směrem k poslednímu domu v ulici. Už v něm dnes jednou byl.
Za prvé aby byl pozván dovnitř, a zadruhé aby se v něm trochu vyznal a nemohlo ho nic překvapit.
Nebyl to jeho obvyklý způsob lovu. Většinou lovil venku, v lese nebo na okrajích měst. Do domu by nešel, kdyby mu to nenařídil on. Bylo to příliš nebezpečné. Ale nechtěl jej zklamat.
Zcela tiše vystoupal tři schody na verandu a zaposlouchal se do zvuků uvnitř v domě. Zaslechl jen televizi, kde zrovna vysílaly noční zprávy, a chrápání. Někdo spal na pohovce před televizí.
Muž se pro sebe potěšeně usmál. Miloval tuhle schopnost. Byl v tomhle celkem nováček, proměnil se teprve nedávno a nikdy ho neomrzelo objevovat a zkoušet nové schopnosti a výhody toho, čím se stal.
„Běž a zabij všechny v tom domě!“, nařídil mu před pár dny on. „Hlavně toho muže a jeho dceru! On toho ví až přiliž mnoho… A ta holka by také mohla být nebezpečná. V budoucnu…“ Muž to nechápal, ale poslechl jej.
Zkusmo zatáhl za kliku. Bylo odemčeno. Nepřekvapilo ho to. To on jeho manželku přesvědčil, aby nezamykala. Další úžasná schopnost…
Potichu dveře otevřel a vešel do haly. Po levé straně se vinulo točité schodiště do patra a vpravo byl průchod do obývacího pokoje. Tiše jako kočka se vydal vpravo. Vezmu to postupně, řekl si, a jako první zabije toho muže. Trevor se jmenuje, tušil…
Tak jak to umí jenom upíři, se připlížil za spícího muže na pohovce.
Žádné nápadné stopy, kladl mu na srdce on. I když měl chuť okusit jeho krev, přemohl se, a jen mu v rychlosti zlomil vaz trhnutím hlavy o 190°.
Nikdo si nevšimne, že je mrtvý, dokud jej nebude chtít vzbudit. Jako další se vydal do patra za jeho ženou. Během několika vteřin byl u ní v ložnici. Spala v manželské posteli. Ale nebyla sama. Muž si všiml, že k jejímu pravému boku se tiskne malý kluk, možná osmiletý.
Zlomyslně se usmál. Aspoň to bude rychleji hotové. Vytáhl zpoza opasku nůž a chvíli přemýšlel, jak to bude nejlepší. Potom však pomyslel na všechnu tu krev, co by se začala řinout, a na kterou by měl zajisté velkou chuť, a tak nůž zase schoval. Rozhodl se to udělat stejně jako u muže dole. Oběma zlomil vaz. Sice ho mrzelo, že nemůže být více originální, ale nebyl tady za zábavou, ale potřeboval, aby to bylo provedeno tiše a rychle…
Tak, teď ta dívka, pomyslel si… Ještě ji neviděl, když tu byl odpoledne, nebyla doma. Ale určitě nebude těžké ji poznat. Bude to jediná dosud dýchající osoba v tomhle domě. Sám se zasmál svému vtipu a vydal se hledat její pokoj.
Byly to dveře hned naproti schodišti. Potichu je otevřel a vešel dovnitř. Na posteli spala černovlasá dívka, možná šestnáctiletá. Vlasy ji volně spadaly podél obličeje. Klidně oddechovala a neměla tušení o tom, co se stalo její rodině. Muž přistoupil k posteli, ale když se nad ní naklonil, zalapal po dechu.
Byla nádherná! Havraní vlasy se ji krásně leskly v záři měsíce, která sem pronikala přes nezatažené okno, a i ve spánku se krásně usmívala. Muž od ní nedokázal odtrhnout oči…
Strašně mu připomínala jeho dívku, kterou zabil, když se proměnil. Zabil ji pro krev. Z hladu… dosud si to neodpustil…
Vůbec nevěděl, jak dlouho se kochal pohledem na ni, aniž by ji zabil tak, jak mu poručil. Úplně na jeho příkaz zapomněl. Byla tady jen ona, a její nádherný úsměv. Už pomyšlení, že se za pár hodin vzbudí a zjistí, že je celá její rodina povražděná, a že to má na svědomí on, ho trýznila.
Ne. Už v tomhle domě nemohl být ani vteřinu! Rychlostí blesku se vyřítil ven, oknem v dívčině pokoji. Po jeho útěku zůstalo otevřené, a dovnitř pronikal ledový vzduch.
Dívku ta nenadála změna vytrhla ze snů. Zmateně otevřela oči, aby zjistila, odkud ten chlad přichází. Uviděla otevřené okno dokořán a záclony, kterak povlávají ve větru.
Unaveně si prohrábla dlouhé havraní vlasy a šla jej zavřít. Ani se moc dlouho nezabývala, proč bylo otevřené. Hned zase upadla do hlubokého spánku.